Martin Mikyska

Ahoj Martine, nepatříš zrovna k neznámým tvářím na poli snowboardingu, přesto jsme tě pozvali na rozhovor, protože jsi víc znám vizuálně než osobně, představ se nám.

Jmenuji se Martin Mikyska je mi 15 let a bydlím v Praze. Chodím na osmileté gymnázium na Proseku.

Máš rád život v naší metropoli?

Nevadí mi to, pro mě je teď nejdůležitější vzdělání a v Praze jsou asi nejlepší školy, navíc tu bydlím od narození, takže jsem na to už zvyklý.

Když tedy necháš školu stranou, kam nejčastěji z Prahy míříš na hory?

Do Špindlu, máme tam chalupu, takže tam v zimě jezdím každý víkend a prázdniny.

Když si vzpomeneš na moment, kdy jsi prkno viděl poprvé, co se ti vybaví?

Obrovská chuť to zkusit. A když už jsem to zkusil tak jsem se nikdy nevrátil zpět na lyže, jako asi každý snowboarďák.

Jak dlouho tomu je, co jsi stál na prkně poprvé? Šlo ti to hned od začátku?

Tak sedm let. První obloučky jsem dělal za den, ale sjíždět jakýkoliv kopec jsem uměl tak po dvou měsících. Sice ne nějak rychle, ale sjel jsem ho. Mohl jsem trénovat pouze o víkendech, jinak by to netrvalo asi tak dlouho.

Pokud se nepletu, tak docela velkým okamžikem v tvém ježdění bylo, když jsi potkal Přemka Vidu, kdy a jak jste se spolu seznámili?

Začal jsem jezdit ve Špindlerovký Ride škole a Přemek tam občas dělal trenéra. Jenže po čase nám to v Ride škole přestalo vyhovovat, protože jsme se tam nemohli se snowboardingem posunout dál. Kdybych tam zůstal tak teď umím asi jezdit dobře po sjezdovce, ale to by bylo vše. Tak jsme se dali dohromady s partičkou lidí a začali jezdit s Přemkem jako trenérem. To bylo to asi před 5 lety a asi po dvou letech jsem s nim zůstal jen já sám.

Co pro tebe dnes Přemek znamená?

Dnes spolu máme výborný kamarádský vztah, hrozně si ho vážím. Když někam jedeme na hory, tak mi udělá vždy super fotky, na závodech mě psychicky podpoří, můžu se s nim poradit o své jízdě. Když jenom trénujeme, tak kdybych nějak blbě spadnul vím, že by zavolal pomoc. 

Na to, že máš patnáct let, tak máš za sebou už několik pěkných výsledků v různých sériích. Kterých si vážíš nejvíce, respektive které jsi si nejvíce oddřel?

Nejvíc si vážím těch v této sezóně, která se mi celkově povedla nad mé očekávání. To znamená výhra celé 4x4série, pak výhra East Rookie Festu ve Špindlu, šesté místo na World Rookie Festu v Livignu, ale nejvíc si vážím druhého místa na World Rookie Festu v Ischglu.

Dokonce jsi se už i proletěl helikoptérou, že ano?

To bylo minulou sezónu na mistrovství světa juniorů v rampě ve Valmalencu. Původně jsem tam měl jezdit jenom v rampě, ale pak v ní trénink skončil a začalo se skákat na skoku a já si ho chtěl taky zkusit. Moc příjemný nebyl, rozjezd byl hrozně strmý a skok koplý, takže tam byla velká komprese a pak když jsem se na něj rozjel, tak si toho moc nepamatuji. Někdo říkal, že mi fouklo, někdo zase že jsem ve vzduchu zamrzl. Každopádně se mi zasekla na dopadu zadní hrana a já skončil v bezvědomí, ale jenom asi na 20 vteřin. Do nemocnice jsem přelítal vrtulníkem, vlastně i Přemek, protože řekl, že je můj bratr. Akorát z toho moc nemám, protože jsem byl zafixovaný a jediné, co jsem mohl vidět, byl strop.

To je docela smůla. Třeba si to ale vynahradíš až budeš zafixován do obhlédnutí terénu ať víš kde do toho skočit. Co ty a ostatní sporty kromě snowboardu?

Myslím, že jsem vyzkoušel snad všechny, co existují. Hrál jsem Fotbal, Hokej, Tenis, Golf, jezdil na Windsurfu a chodil na Karate a Gymnastiku. Teď už si jen o prázdninách zajezdím na motorce.

A kromě sportů máš ještě nějakou zálibu?

Elektrickou kytaru. Máme s kamarády tříčlenou kapelu, nic velkého, ale už jsme hráli sestře na maturitním plese a tátovi na narozeninách. Zatím nemáme vymyšlené jméno, ale první písničky jsme složili, i když ty se zatím bojím někde publikovat.

Bude z tebe druhý Trevor Andrew, ano? 

Tak to doufám......jo, tak nebylo by to špatný, ale jak jsem řekl, své písničky se ještě bojím někde publikovat.

Když se bavíme o elektrické kytaře, docela mi k tomu sedí i tvůj současný sponzor, jak jsi k němu přišel?

Bylo mi tehdy jedenáct, je to tři skoro čtyři roky zpátky, když jsem se přihlásil do soutěže Volcom Peanut Butter and Rail Jam, kde jsem se v kategorii do patnácti let dostal do finále. Jezdil jsem stejné překážky jako ostatní starší kluci a dělal podobně obtížné triky. Po závodě za mnou přišel team manager Volcomu a zeptal se mě, jestli za ně nechci jezdit.

V čem ti jsou sponzoři podporou?

Dávají mi všechno co potřebuji k ježdění a čím lepší výsledky mám, tím mi dávají více věcí. Tím se ročně ušetří spousty peněz a tak můžu více jezdit na hory. Díky za ně.

Je něco, čeho se na prkně vyloženě bojíš?

Tak pokaždé, když jedu na nějakou překážku mám trochu strach. Strach je kámoš, udrží mě v pozornosti. Kdybych neměl strach tak bych byl teď 2x lepší jezdec a nebo mrtvý. I když je pravda, že po tom Valmalencu jsem měl z velkých skoků dost velký blok, ale po pár ježděních jsem to překonal.

Co plánuješ do budoucna, čemu by jsi se rád věnoval?

Snowboarding chci dělat, dokud ho budu moct dělat a dokud mě bude bavit. Chtěl bych natočit nějaký dobrý part ve snowboardovém videu, ale přednější je pro mě škola, chci jít na vysokou. No a s kamarády v kapele chci složit nějakou pecku, která v tom videu bude hrát .

To zní více než dobře. Přejeme ti tedy spoustu úspěchů do budoucna a ať už příště tedy letíš helikoptérou v plném vědomí.

Díky a čau.