Po dvou týdenní odmlce plné lavinových výstrah a brutálních přívalů sněhu mě vytrhává z pracovního nasazení zvuk messengeru. Šestý smysl dává tušit, že tohle nebude tchýně kvůli nedělnímu obědu. Rozklikávám skupinu a diskuze se tam rozjíždí. Pracovní týden ubíhá rychle a pátek se scházíme na známém překladišti. Vše už je nacvičené a vše už má své místo. Volba je jasná, Bad Gastein! Scoutík píše dojezd z Prahy za pět a pů hodiny, to se dá. Na parkáči pod lanama ukazuje teploměr +8°C. Dáváme bojovku a dvě rezavý a jdeme na kutě.
Ráno samozřejmě prší. Dáváme přejezd k jednomu z areálů, kde budeme alespoň trochu ukrytí v lese. Hnát se moc vysoko nemá kvůli viditelnosti a lavinám cenu a dole nás tíží vysoká teplota. Když dorazíme na parkáč už neprší, ale leje!!! Po půl hodině obskurních vtípků, přichází malý zázrak v podobě mrholení. Přezky svižně cvakají a sedíme na laně. S přibývající výškou přibývají stroze i centimetry. Na horní stanici nám mladá vlekařka zvedá náladu zamáváním a úsměvem a vše ještě vyvrcholí, když zjistíme 15cm prašánku. Rozjasňuje se a nikde ani lyžař. Peklo se mění na sen. Nejdříve rozrýváme našimi rypáky neupravené sjezdovky, a když se jich nabažíme, přichází čas konečně na ten fríííírajd. Nacházíme super lajny a nemůžeme se nabažit. Únavě se však vyhnout nedá a tak zaplouváme do místní Heute, kde je o nás jako jediné hosty náležitě postaráno. Rádler, hovězí polévka a tyrolský knedlík zakončeno kávou nás znovu vsází do lyží. Dojíždíme zbytky lajn v lesích a jedeme s hubama od ucha k uchu směr dolu k vozítku.
Masné huby ryjící v pekáči pečených kolen dávají tušit, že nejsme jenom Snowpigs. Hold pan kuchař Sandokan (já), by bez šťastných pohledů kamarádů neusnul. Čekujem počasí a ještě netušíme, že ráno bude top. Budíček dáváme brzo a děláme dobře. Zvuk traktoru uklízející sníh na parkovišti nám dává tušit. Na laně jsme s předstihem. Partičky zarputilých frííírajderů se začínají trousit a máme jasno. Valíme jako první nahoru a zdravíme naši platonickou kamarádku vlekařku, která už z dálky mává a odklízí mraky čerstvého prašanu. Když zakrojíme lyže, odhadujeme vrstvu na 40cm prašanu 1.třídy. Pouštíme se dolu po sjezdovkách, kde rolby daly dobrou noc a vejskáme jak děti na klouzačce. Kanonáda lavinových děl okolo nám dává jasně najevo, kde je tento vejkend naše místo, a tak o jiném středisku ani nepřemýšlíme. Další jízdu lanovkou upíráme jednoznačně pohledy pod lana. Nahoře potkáváme rakouskou partičku se stejným nápadem a začíná boj o první lajnu v podobě šíleného downhilu. 500 výškových na zátah je přeci trochu moc, a tak se přesouváme na klidnější lesní pasáže.
