FIS Freestyle World Championship 2011

ROBHOL:

Včerejší finále bylo fakt ostrý, už dlouho jsem nic takovýho neviděl! Po finále jsme se jeli dom vyčilovat a furt jsme se rozhodovali, jestli máme jet do Las Vegas! Lucas to furt hecoval, zato my s Filem jsme byli rozbitý a oslabený z lehký kalby ve vyrpůlce! Z ničeho nic jsme si řekli moje heslo "ŽIJEM JEN JEDNOU" a klasicky po dvou hodinách jsme se domluvili - směr Las Vegas. Z Park City jsme to měli dobrých 650km! Jeli jsme všichni kromě našeho delegáta, který si užíval pohodičku! Cesta probíhala fakt ve velkým presu, ale nakonec jsme to zvládli. Najednou byla před náma brutalní hejbající se světelná deska VEGAS! Všichni: "Cožeeeeeeeee? :)". Do city jsme vjeli jak domací gurmánové, napoprvé jsme to parkli přímo pod lítající ozvučenou fontánu a šli jsme to projit. Doporučujem každýmu, jinej život, jiný všechno, neskutečný stavby! Stromy naskládaný na sobě, prostě ráááj neskutečnej! Po procházce jsme byli vycuclý, tak jsme jeli směr dom, ale nešlo to ujet, tak jsme přespali v motelu, kterej byl pro 4, tak jsem to narval v aute! Druhý den jsme pokračovali směr Marble Canyon, kde jsme vůbec nepobírali ty skalní masívy! Fakt parádní!!! Čekujte fota! Zítra se přesouváme do Brecku a začínáme pořádně jezdit! sija

FILL:

Bylo 6:00 AM a náš delgát Marcel nás začal tahat z postele směrem na snídani. Ani já, ani Robhol jsme to nebrali v potaz a zůstávali jsme v klidu ležet na našich metr vysokých postelích. Bylo nám totiž jasný že šance na to vstát tak brzo je 0!Tak jsme si dali do 8:00 AM pohodu a pak jsme začli přemýšlet nad tím, jakej bude asi závod v -25 stupnich celsia, okamžitě se nám před očima vybavily, ty křišťálově se lesknoucí betonový dopady a řekli jsme si, že si dáme ještě půl hodinku pohody, než se vrhnem na snídani a po té na kolena drtící trénink, kterej měl začít v 10:00 AM a měl trvat přesne 45 minut! Za tu dobu jsme stihli 3 jízdy, při kterých nám všem klesla teplota těla tak na 33stupňů. Snažili jsme se vyzkoušet si závodní jízdu, ale na to byli bohužel 3 jízdy málo, takže jsme to pak prostě poslali rovnou do závodu! Dalas zajel první jízdu ze 2 perfektně a byl po prvním kole 15. Robhol sjel taky dobře,ale jeho pozice už byla někde kolem 30.místa a Já jsem na prvním skoku přetočil 900 a tím jsem vynechal prostřední skok takže jsem byl po 1 kole 32.

 Druhé kolo vzhledem k teplotě stalých -25 stupňů bylo ještě horší! Dalas nedotočil Klokana a dal si tím dislokaci ramene díky krutému kladivu na již zmiňovaný křišťál!!! všem nám naběhla husí kůže a doufali jsme že je dali ok, ale ok to nebylo (rameno venku,zákrok Dalase, rameno z5) :(. Rob měl problém hned po prvním skoku, kdy mu napůl vyskočila lyže a začla ho ovládat, díky tomu musel objet prostřední skok a zůstal tak na 31 pozici.Já jsem tentokrat špatně odjel sw12 a musel jsem vynechat poslední skok, pozice 39.Tím pro nás závod skončil a šli jsme se dát do pořádku do výřivky s Coronou a limetkou:)!

Ve dne finále jsme neměli energii na to vstát a Joeey měl problém s akreditací na finále, takže ho tam nepustili a kromě výsledků toho moc nevíme :D

 Hodili jsme pohodu do 15:00 PM, když najednou vtrhl do pokoje Lucas, že jedem do Las Vegas! Spadl jsem z postele a začli jsme řešit jestli 650km není fakt trošku moc, na otočku. Po 20 minutách dohadování jsme došli k závěru, že není a jeli jsme přesně na jih, kde na nás čekala teplota o krásných 30 stupňů víc než v Park City! Jeli jsme do Vegas přesně 7 hodin, a když se nám to město ukázalo za horizontem, tak to bylo jak jedna velká oranžová žárovka! Nikdy jsem nic takového neviděl. Do města jsme se dostali jako zkušení taxikáři a parkli to rovnou v centru kousek od ajfelovky odkud jsme vyrazili do ulic! Chodili jsme kasinama a městem asi 4 hodiny a mrzelo nás, že tam nemůžeme zůstat aspoň týden, pár hodin je na Vegas fakt málo! Ve 2 v noci jsme se stáhli do nedalekého motelu směr Salt Lake. Robin se nevešel do motelu tak si dal noc v autě, kterou zvládl perfektně.

Po pár hodinách odpočinku jsme vyrazili směr Arizona podívat se na to hluboký peklo! Bylo to zajížďka sice "jen" 300 mil, ale stalo to za to! Atmosféra liduprázdného kraje v nás zanechala zvláštní zážitek, představa že bych to měl do obchodu 100 mil napříč pouští, kde projede 1 auto za 2 hodiny je děsivá, ale lidi tady na to jsou zvyklý a žijou si asi taky pohodu mezi sebou! :DDD Nakonec jsme dojeli na nás cíl! Most přes Marble Canyon kde jsme udělali pár fotek, naházeli dolů z mostu par kilo šutrů a vyrazili na cestu 450 mil domu! Cestu nám zpříjemnil pan policajt, kterej nám dal pokutu 165 dolaru za rychlost, Díky!!!!

 Těším se na další výlet, který nás čeká pravě teď a to do Colorada! Jak dorazíme, napíšu vám průběh, nebude to zase určitě JEN TAK! FILL

Daly:

Dalymu vypadlo zase rameno. Po první jízdě jsem skončil 15 a druhou jízdu jsem si chtěl ještě vylepšit a místo cork 7 na posledním jsem se rozhodl pro klokana - řídil jsem se robholovým heslem, kterým se Robhol tentokrát neřídíl - MS je jen jednou tak to musíme narvat. Druhá jízda mi vycházela ještě lépe než první. Raily jsem si jel v pohodě, první skok rodeo s japanem mě navnadilo do sw 9 mute, která se mi povedla také pěkně. Třetí skok mi nic nebránilo loupnout tam klokana. Skok ale nebyl nakoplý a já se do toho málo odrazil a o 90 nedotočil a kladivo mi udělilo důtku. Rameno venku. V tu chvíli mi byla bolest ukradená, pouze se mi honila hlavou jediná myšlenka - season off. Rameno jsem si sám nahodil a šel na kontrolu k lékaři Nikoly Sudové. Ten mi řekl že by mi doporučil operaci - znovu přešít kloubní pouzdro a opravit jamku. To bude asi jediné řešení, které by mi mohlo umožnit jezdit i v budoucnosti. To ale obnáší zase pul roku mimo a utrpení v bolestech - takže si pokládám otázku - Skončit s freeskiingem ano či ne?

Další dny tedy pro mne jsou utrpením - každý pohyb mi v rameni loupe, moc dobře se nevyspím, a výlet do Las Vegas a do Marble Canyonu jsem si neužil tak jak bych si ho mohl užít bez ruky v šátku, vytvořeném ze startovního čísla. Takže po Vegas jsem chodil jak jarin s číslem z MS a lidi občas nechápali. Cesta z Vegas přes Marble Canyon už byla celkem ok, akorát jsem si musel hodit kámen z mostu levačkou takže nedopadl do vody ale na 3 metry přede mě. Fil vzal asi 20 kilový kámen a porušil zákaz házení z prostředka mostu. Byla to dobrá darda a po výpočtu H=1/2gt2 jsme zjistili že když kámen padal 7 sekund výšku mostu kolem 230 metrů - pro mě strach se přiblížit ke kraji a strašná závrať.

 Po kaňonu a celodenním výletě po bývalém mořském dnu se vracíme do Park City, kde se pokusíme vměstnat do auta a stěhujeme se do Frisca - kde budeme dalších 14 dní natáčet v Brecku a Keystone a trénovat ve foampitu. Já se rozhoduji zda zůstanu nebo poletím domu, pro mě ježdění skončilo. 

Výsledky finále slopestylu ZDE