Report: HiWu deep powder trip 2019

Rok 2019 začal v atmosféře nad střední Evropou pěknou divočinou. Ono se to v severních Alpách začalo chystat už kolem Vánoc, ale ta pravá prašanová apokalypsa propukla 1.ledna. Srážky kolem 30cm nového sněhu denně nejsou v Alpách nic neobvyklého, ale když to jede 5 dni v kuse, tak je to docela mazec. Že nebudeme sedět první víkend nového roku doma, bylo každému snowpigovi jasné :-) 

Zkratka v názvu akce odkazuje na webovou stránku www.hiwu.at, která patří lyžařským střediskům Hinterstoder a Wurzeralm. Jde o dvě malá střediska. Pro zmlsané konzumenty stokilometrových pist zřejmě nezajímavá, ale pro freeridery přesně naopak. Kromě přijatelné vzdálenosti z Čech (a Moravy) jsou důležité zdejší řídké převážně modřínové lesy v nadmořské výšce kolem 1400-1800m.n.m., a taky klimatické podmínky způsobené polohou na severní straně Alp. Pokud přijde silná severní fronta, je absolutně jisté, že velkou část svého sněhového nákladu vyloží právě zde v pohoří Totes Gebirge v okolí Dachsteinu. Vzhledem k předpovědi bylo jasné, že tento víkend bude hlavně o ježdění v lese, ať už kvůli viditelnosti, lavinovému nebezpečí, větru a taky proto, že to je největší sranda. 

Páteční cesta po zasněžených dálnicích sice neutekla tak rychle, jako když se jede po suchém asfaltu, ale nebylo to moc velké zdržení a hlavně jsme nikde neuvízli. Jedno rychlé cílové pivko a jdeme spát, protože nás čeká první lano. Ráno zjišťujeme, že předpověď nelhala, pořád sněží, jen přes noc přibylo 20cm sněhu (dole v údolí). Začínáme v Hinterstoderu, kde se parkuje přímo ve vesnici ve výšce kolem 600m.n.m. Krátká fronta na kabinovou lanovku nám naznačuje, že tento víkend končí dětem vánoční prázdniny v Rakousku, Německu i ČR a ani “odpudivá” předpověď počasí nedokázala odradit ty drsnější rekreanty. Naštěstí během dne se lidé rozprostřeli po středisku a jediné drobné zdržení byla občas fronta na 2-​3 minuty u šestisedačky Hoss Express. 

Trochu horší to bylo s “powder-​panic”, závěje luxusně lehoučkého prašanu nad kolena způsobily, že se mimo sjezdovku vydal každý druhý jouda, většinou bez jakékoli lavinové výbavy a často i na zcela nevyhovujících lyžích. Díky tomu byla většina průseků a řidšího porostu viditelná z Hoss Expressu poměrně rychle rozbombardovaná. Nás, jakožto znalce, to ale nikterak nerozrušilo, protože víme, že nejlepší terény jsou kolem staré dvojsedačky Hosskogel. První čistá lajna přímo pod lanem a další jízdy nesčetně možností v lesích okolo. 

Stále sněží, dost fouká, ale naštěstí ne tak moc, aby bylo potřeba zastavit lanovky. Kolem 12:30 už je nejvyšší čas na hospodu, takže návštěva Bärenhütte. Velká samoobsluha s dostatkem místa pro všechny, která celkem rychle ukojila naše touhy po jídle, pivu a kafi. A zase do práce. Prozkoumali jsme okolí dlouhé kotvy Hosslift, jestli tam nejsou nějaké zapomenuté čisté lajny, ale žádná sláva, navíc nohy už výrazně těžknou. Tak ještě trochu vyzobat zbytky prachu kolem dvojsedačky, a pak dlouhatánský sjezd po červené sjezdovce č.2 přímo na parkoviště. Kvalita sněhu je v nižších partiích už bohužel výrazně horší, protože se během dne oteplilo a sníh začal těžknout.

Během vyhrabávání aut ze závějí prohodíme pár vět s dalšími českými partičkami, a pak vymýšlíme kam v neděli. Volba padá na nedaleký Wurzeralm, protože stále doufáme, že pokud příliš nezesílí vítr, tak by mohla v neděli jezdit tamní lahůdková dvojsedačka Frauenkar. Přejezd ve stylu “finská rallye” jsme přežili ve zdraví a ve Wurzeralmu stihneme ještě nějaký ten Jagatee a pivo v místním baru. Pak bohužel obsluha utáhla pípu a tím nás vypudila. Povečeřeli jsme vynikající “Sandokanův kotlík”, spláchli něčím z vlastních zásob a před půlnoci šli spát. Nemusím ani dodávat, že za neustálého silného sněžení. 

Ráno opět vstáváme na první lano, přes noc zase napadlo, ale sníh už není tak superkvalitní jako včera. Bohužel světelná cedule u dolní stanice lanovky naše nadšení trochu zmrazí. Zatím nejezdí ani jedna ze dvou nejzajímavějších lanovek, vítr nahoře je příliš silný. Vyjíždíme “vláčkem” (prý nejrychlejší pozemní lanovka v Rakousku) do 1400m.n.m. a na vlastní kůži pociťujeme sílu větru. Pokoušíme se najít nějaké trasy kolem dvojkotvy Schwarzecklift, ale vše mimo les je větrem udusáno a viditelnost je taky mizerná. Dál v lese je sice kvalita sněhu lepší, ale zase tam jsou vysoké skalní útesy, které jsou nesjízdné i pro ty nejdrsnější bezmozky. Po desáté hodině to psychicky slabší polovina teamu balí a odjíždí domů. Zbytek jde na kafe do baru a potom ještě jeden pokus vláčkem nahoru. 

A zázrak se dostavil. Pustili aspoň jednu ze sedačkových lanovek. První jízdu ve vichřici z Gammeringu šidíme jen podél sjezdovky a vychcaně vyčkáváme, která z partiček freeriderů první projede traverzovou stopu na “místní hřiště”. Druhé kolo už jedeme traverz do lesa a pak pěknou prudkou čistou lajničku dolů. Převýšení je bohužel jen necelých 200m.n.m. a část z toho je  dojezd po sjezdovce k lanovce, ale je to pořád mnohem lepší než sedět v autě na cestě domů. Lidí je minimum, takže točíme jedno kolo za druhým. Vítr je opravdu ďábelský, obdivuji zaměstnance střediska, že pustili aspoň tuhle lanovku. V lese je naopak příjemné závětří a spousta sněhu, i když jeho kvalita není už tak nebeská jako v sobotu. Kolem 13 hodiny  rychlá návštěva poloprázdné hospůdky, kde navíc většina hostů jsou partičky českých freeriderů, pak ještě tři lajničky v lese a závěrečný sjezd po neupravené sjezdovce až na parkoviště. 

Kompletní galerii si můžete prohlídnout ve slideru:

Výlet se nám (zase) vydařil, jsme mokři, unavení, ale šťastní. A ještě se můžeme posmívat těm, co nevydrželi a vyklidili bojiště předčasně. A navíc pořád sněží. A celý týden bude. Takže na příští víkend je asi program jasný….