Pominula vánoční nálada a parta šílenců opět míří hoblovat kopečky. Ti nejnadšenější z nás vyrazili už brzy ráno, aby okoukli terény a měli náskok na nás pomalejší. Nicméně všichni jsme se museli mžikem oka teleportovat do zhruba 500km vzdáleného města Zell am See (750 m.n.m.). Předpověd nepřála, ale myšlenka nevyužít energie prvního dne nepřipadala v úvahu.
Rychlá snídaně a můžeme vyrazit na svahy. Tentokrát jsme vybrali středisko Rauris (950 m.n.m.) s nejvyšším kopečkem Schwarzwand (2194 n.n.m.). Místní lajny jsou známé nekonečnými možnostmi různých obtížností, které si užije četná rodina, ale i jednotlivec v prašanu. Nám přes noc napadalo 15 čísel nového sněhu, takže naše volba byla jasná. Překvapují nás příjemně široké sjezdovky, ale my míříme za prašanem. Hned při prvním sjezdu na nás září oslnivě jasná pláň po pravé straně, volajíc pojď! Vyjíždí první, druhý, ostatní následují, aby o nic nepřišli. Serpentinová lajna nás navádí, vysílačkou přichází pokyn - "Přátelé, tomu říkám pojezd, dupněte do toho" - a snow začíná.
Krása střídá nádheru. Okolo nás práší chladivě dusící krystaly, míjíme jeden smrk, druhý, všechny dost daleko od sebe aby přišel ten správný efekt pocitu z jízdy. V mezičase sjíždíme o nástup níže na oběd, kde nás mile překvapuje kapacita a výběr v restauraci. Neztrácíme ani sekundu a obouváme přezkáče. Milovníci neupravených tratí ocení i nedotknuté přejezdy mezi sjezdovkami, které výborně kopírují ty okrajové. My už teď víme, že horské počasí je nepředvídatelné, a nehezká předpověď vždy neznamená zlo na kopci.