Sněhová situace v celých Alpách je letos poměrně nevyzpytatelná, a tak se na poslední chvíli domlouváme, že na víkend vyrazíme do St. Antonu. Ivoš nás láká skvělou předpovědí, že má do víkendu napadnout padesát čísel sněhu. St. Anton am Arlberg leží v západním Tyrolsku a patří k nejznámějším lyžařským střediskům v Evropě. Společně s oblastmi Lech, Zürs a Warth tvoří součást rozsáhlého areálu Ski Arlberg, který je největší propojenou lyžařskou oblastí v Rakousku. Ale to už všichni víme že? Středisko je díky kombinaci nadmořské výšky, otevřených svahů a alpského reliéfu považováno za „Mekku“ sportovního a freeridového lyžování. Leží přibližně ve výšce 1300 metrů nad mořem a sjezdovky sahají až nad hranici 2800 metrů (Valluga). Arlberg je známý mimořádně vysokými sněhovými úhrny v rámci Alp. Sněžení zde přichází především ze západu a severozápadu, kdy vlhké atlantické fronty narážejí na masiv Alp a vytvářejí vydatné orografické srážky. Právě tato poloha na severním okraji hlavního alpského hřebene způsobuje, že oblast často těží z takzvané severní proudové situace. Ačkoliv letos se to nějak moc neprojevilo. Až teď.. :)
Vyrážíme něco málo po půl páté a cesta nám zabere něco kolem šesti hodin, takže těsně po půlnoci ještě stíháme jedno rychlé pivko z plechu a jde se do hajan. Předpověď byla sice trochu optimističtější, ale i tak se ráno vydáváme do zamlžených hor a doufáme, že se aspoň trochu mraky rozfoukají. Máme menší problém najít parkování, ale nakonec se nám daří zaparkovat v Nassereinu asi dvě stě metrů od lanovky Nassereinbahn. Díky tomu, že mapy.cz mají v „zimních“ mapách již poměrně přesně vyznačeny i nejznámější freeridové varianty, můžeme i s touto viditelností, trochu lépe vybírat kam se vydáme
Vyrážíme tedy na Kapallkopf a rovnou zkoušíme Mattun Skiroute. Po několika obloucích zjišťujeme, že tahle orientace svahu nebude ta ideální. Svah je poměrně vyfoukaný, místy dost velká krusta, a tak se z naší první jízdy klube docela slušné utrpení a poučení, že jihozápadní svahy jezdit nemáme. Vzhledem k tomu, že počasí se spíše kazí, kontrolujeme webkamery a zjišťujeme, že jediné zbytky slunečních paprsků jsou až nahoře na Valluze. Přesouváme se tedy na Vallugabahn I a vyjíždíme nad mraky. V mezistanici necháváme lyže a jedeme se ještě pokochat sluníčkem na Vallugabahn II. Z vrcholu Vallugy je povoleno sjíždět pouze s horským vůdcem a rozhodně ne v této sněhové podmínce. Alespoň se tedy fotíme a posíláme domů trochu „závisti“. Opravdu je to jediné místo, kde svítí sluníčko, takže toho využíváme a dáváme si několik jízd na Vallugaliftu, malé ale za to poměrně prudké kotvě. Konečně trochu nerozježděného prašanu, kterým člověk za této situace absolutně nepohrdne.
Počasí se opět kazí, a tak Ivoš zavelí a přejíždíme do Stubenu. Kdyby nebyla mlha, člověk by rozhodně ocenil červenou Valfagehrjoch a modrou Valfagehr, dlouhé a rovné sjezdovky ideální na široké carvingové oblouky. Vyjíždíme Albonabahn II a zjišťujeme, že mlha se nevzdává, a tak velíme ústup do restaurace Albona, kde si dáváme výborný Albona burger a jedno točené. Nemá smysl nikam spěchat. Po cestě zpátky ještě kluci nacházejí slušnou porci prašanu v lese na Eisfall Skiroute, kde je aspoň něco málo vidět. Strmý svah se spoustou sněhových polštářů je malá satisfakce na konec. Nic naplat, dnes nad námi tedy vyhrály hory a my se postupně stahujeme zpět do St. Antonu. Dnešní den bych nazvala jako „den tréninku předozadní rovnováhy“. Náhradní program je jasný, procházka centrem Arlbergu, apres-ski a bazén. V centru Arlbergu nás zaujme Cafe Schneider a jeho apres-ski nabídka. Po pár rundách vyrážíme do bazénu. WellCom má v nabídce jak bazén, tak i saunový svět. My si dnes vystačíme se základní variantou – bazén, vířivky a luxusní venkovní bazén s proudy, ze kterého se můžete pokochat horami, tedy pokud zrovna není mlha a nesněží.
Vzhledem k předpovědi velkého sněžení až do deseti hodin ráno, nemusíme se vstáváním spěchat. Na začátek volíme Ivošovi vysněné lesíky – rozuměj jinde ráno opět není vidět. Musím uznat, že mě překvapuje, kolik je tu sněhu. Prudký svah pod Zammermoosbahn je naprostá sněhová žranice, takže tu dáváme hned několik jízd. Pár slalomů mezi stromky, pár menších dropíků přes převěj, jeden kotoulek do keříků při doskoku na sjezdovku a člověk má hned blažený pocit. Až při té poslední jízdě si všímáme, že kolem nás sem tam projede nějaký freerider s číslem a z protějšího svahu slyšíme hudbu a fandění. Až zpětně zjišťujeme, že jsme se nachomýtli k Junior Freeride soutěži.
Překvapivě opět přichází mlha a my se tak rychle přesouváme na Rendl, kde podle webkamer svítí sluníčko. Z minulého dne jsme poučeni, a tak rovnou vylučujeme jihozápadně orientované svahy, kde vyčnívá spousta kamenů. Jako první jízdu volíme Gampberg a z něho severovýchodní svah. Z horní stanice Gampberg Direkte si musíme ještě vyšlapat kousek s lyžemi na ramenou, abychom přelezli přes hřebínek a mohli se vrhnout dolů k říčce Stockibach. Máme štěstí, před námi tu jely jen dva páry lyží. Prudší začátek se pomalu rovná a rozšiřuje a my malujeme naše první linky. Při dojezdu k potoku již narážíme na vyjetou dálnici od skialpinistů, a tak nemusíme ani píchnout hůlkou. Teď je před námi ještě poměrně svižný dojezd na cestu. Prudký, boulovatý svah plný porostu nás ale neudolá, a tak se po chvíli opět ocitáme na sjezdovce, kde nám hned padne do očí hospůdka Bifangalm.
