Report: Snowpigs.cz vyrazili do Nassfeldu

Letošní zima začala poměrně bídně, a tak neustále kluci slídí, kde aspoň něco napadne. A konečně se to stalo. Z těch pár středisek, kam by se dalo vyrazit, vybíráme Nassfeld. Tohle středisko sice leží až na rakousko-italské hranici, ale rozhodně stojí za to si tam zajet. Většina cesty je po dálnici a tak to není časově tak zlé. My vyráželi kolem půl páté odpoledne a o půlnoci už si řidič mohl vychutnat zaslouženou plzničku. 

Nassfeld je největší lyžařské středisko v rakouských Korutanech. Spodní stanice kabinkové lanovky Millenium Express je u velkého parkoviště ve výšce 600 m.n.m, ale většina střediska se nachází mezi 1400 a 2000m. Minimum terénu je orientováno na jih, což kvalitě sněhu jen prospívá. Sněžení sem přichází hlavně z jižních směrů, kdy vlhký vzduch od středozemního moře narazí na hradbu Alp, smíchá se se studeným východním prouděním a výsledkem jsou vydatné srážky. Tato situaci sice nanastává tak často jako severní a západní fronty na severní straně Alp, ale zato když k tomu dojde, je téměř jisté, že sněžení bude vydatné. Ostatně za poslední týden tady spadlo víc než 60 cm sněhu. 

Ráno vstáváme do polojasného dne. Je bohužel už třetí den po spadu, a tak se snažíme vyhrabat co nejdřív a chytit první lano. Spojovací lanovka ze spodních parkovišť je pekelně dlouhá, ale to nikomu nevadí. Jsme hlavně rádi, že kolem sebe vidíme zasněžené stromy a sledujeme kolik je sněhu dole. Však tyhle chvíle všichni dobře znáte.

Nahoře probíhá kratičká porada, kam se vydat. Všechno, co je dobře vidět z lanovek, je bohužel už rozryté, ale s tím jsme celkem počítali. Vydáváme se tedy na průzkum střediska. Část musíme vzít po sjezdovkách a můžeme směle konstatovat, že místní rolbaři jsou skutečnými mistry svého oboru. Sjezdovky jsou opravdu skvěle upravené (a prý jich tady je celkem 110km). Nás ale zajímá víc terén okolo… Zkoušíme různé lesíky a zjišťujeme, kde to je vyfoukané, a kam to naopak spadlo. A nacházíme. Stačí se nebát, zkoumat a nedržet se stop našich předchůdců. A s každou další jízdou nacházíme panenské mýtiny. Sluníčko nám pomalu dalo sbohem a skrylo se do mraků, ale v lesích je naštěstí viditelnost naprosto v pohodě. Můžeme si proto v klidu dopřát i skvělý oběd od restaurace Lockstanalm u horního konce lanovky Tröglbahn. Nevím jak vy, ale já tuhle rakouskou horskou gastronomii úplně zbožňuji. 

Na některých vrcholcích je docela větrno, ale naštěstí je středisko velké a dá se zajet někam, kde to není tak zlé. A vždycky když už si myslíme že je hotovo, tak není. Nějaké to překvapení se v lese přeci jen schovává. Někdy je to čistá pláňka na pár pěkných obloučků a někdy je to třeba potok. My o něm samozřejmě víme, více či méně úspěšně před ním zastavíme, zujeme lyže, přehodíme je… někdo si je teda rovnou i umyje… a na druhé straně jedeme dál. Jedou všichni. Teda až na Honzu, který jednu lyži vykoupal. Ten z kopce jde a to doslova. Ještě že je to k dolní stanici lanovky Trogkofelbahn jen kousek.

Naštěstí už je to poslední jízda a po oškrábání ledu z Honzovy lyže se vydáváme dlouhou odjezdovou sjezdovkou dolů k parkovišti. Naštěstí se dá poměrně hezky zaprášit i v okolí této sjezdovky, takže je cesta dolů docela zábavná. Kousek nad parkovišti potkáváme bar se známým nápisem Apres ski a tak neváháme a necháváme se pohltit dobře známou atmosférou takových podniků. Fanoušci těchto zimních radovánek v Nassfeldu opravdu ochuzeni nebudou. Ještě že večer sněžná děla osvětlují sjezdovku a tak se všichni v pohodě dostanou dolů na parkoviště.

Neděle nás vítá mírně zamračeným nebem, takže se nahoru zase tak moc nehrneme. Naštěstí u lanovky jeden nejmenovaný Ivoš zjišťuje, že nechal rukavice na parkovišti a tak máme čas si dát výborné kafe v baru u lanovky. Pak už jedem nahoru a cestou vymýšlíme kam se dnes podíváme. Je tam přece někde nějaký hřebínek na italské straně, co jsme o něm včera mluvili a ještě jsme tam nebyli, ne? Tak tedy jo. Sice se tam musí trošku šlápnout, objet takovou homoli, ale výsledek stojí za to. Světe div se, ale on tu fakt ještě nikdo nebyl. Všichni jezdí druhou stranou, takže první parádní pláň je celá naše. Jen škoda, že v půlce už musíme traverzovat doleva, abychom neskončili dole v údolí. Pro milovníky šlapání na pásech ale tahle kapitola uzavřena rozhodně není. 

Druhou jízdu už nám prdlo v kouli úplně, sundáváme lyže a brodíme se hlubokým sněhem na vrchol té blbé homole. Proč brodíme, proč nevytáhneme pásy? Tak tuhle kapitolu nechme na fantazii čtenářů. Každopádně po té dřině následuje sladká odměna v podobě parádního sjezdu. Nějaké stopy tu sice už jsou, ale i tak se si to docela užíváme. Navíc je dole lesík a v něm několik dalších jízdy nacházíme lajny, které ještě nikdo nerozryl. Jen tu homoli už ukázněně objíždíme…

Výjezd z lesíka je přímo u hranice s Itálií a tak nám přijde jako skvělý nápad zajít si tam na oběd. Vlastně kam jinam byste chtěli na pizzu jít? Byla to dobrá volba a pizza v hospůdce Kabrio byla naprosto luxusní. A když itoška, tak samozřejmě taky skvělé kafe. Kdo by odolal?

Počasí se nám pomalu začíná kazit a tak směřujeme k včerejšímu lesíku, který máme na cestě k poslední lanovce, ze které už vede dlouhá odjezdovka Carnia dolů na parkoviště. Ani do potoka nikdo nespadl a tak se náš víkendový příběh začíná pomalu uzavírat. V pohodě dojedeme dolů k autu a spokojení vyrážíme k domovu. Nassfeld v nás i přes nic moc počasí zanechal velmi dobré pocity a my už se těšíme, až tam zase někdy vyrazíme. 

Video z tripu:

Nassfeld web najdeš zde.