Report: Trip na sopku Rishiri se Sherpas Ride

V Japonsku fungující česká parta Sherpas Ride nás vezme na úžasnej trip na ostrůvek Rishiri, kde se společně pokusili zdolat stejnojmennou místní sopku.

Již 5 let nám japonský prašan nedává oddychnout a musíme se kvůli němu každý rok na Hokkaido vracet. Začali jsme ježděním na jihozápadě ostrova. Ze známého Niseka jsme rychle zamířili do ostatních středisek v oblasti. Poté se nám zachtělo více do backcountry a přesunuli jsme svoji pozornost do centrálního Hokkaida, konkrétně do Národního parku Daisetzusan s nejvyššími vrcholky na ostrově. Pět set sopek, které se na Hokkaidu nachází, by nás jistě ještě na pár let zabavilo, my jsme ale hledali něco speciálního. 

Před pár lety jsem viděl video lyžařské výpravy na Onekatan v souostroví Kuril. Parta freeriderů se snažila dostat na zdánlivě nepřístupný ostrov v Pacifiku. Plavba vypadala dost drsně, ale lyžování a výhledy, ke kterým se dostali byly jak z jiného světa.  Na pár let jsem tu myšlenku pustil z hlavy. Minulý rok, jsem na Google Earth hledal na Hokkaidu lajny, které by nás dovedly až k oceánu. Po pár dnech civění do mapy jsem se přeorientoval na ostrovy na sever od Hokkaida a nemohl si nevšimnout téměř dokonale symetrického vulkánu, který si pluje na svém vlastním ostrově. Rishiri má zhruba 60 kilometrů na obvodu a kromě sopky, jednoho Seicomartu (japonská večerka), dvou restaurací a jednoho penzionu tam toho opravdu moc není.

Fotogalerii z Hokkaida najdete ve slideru:

Rishiri se nachází 20 kilometrů západně od pobřeží ostrova Hokkaido. Rýži, Onigiri a denní tisk, který ještě stále nedokážeme přečíst, tam dováží ranní trajekt. Dal jsem si za úkol najít nějaké “fun facts” o Rishiri, ale kromě toho, že je ostrov živ hlavně z rybolovu, letního turismu a v roce 1848 tam doplul jistý anglický učitel toho k dohledání moc není. Jestli cestujete do Japonska za chrámy, toto místo můžete zřejmě vynechat. Geishu jsme tady také nezahlédli. V případě, že ale máte rádi ski-​alpy, japonský prašan a výhled na oceán na všechny strany, měli byste si Rishiri napsat do úkolníčku. 1721 výškových metrů nedotčeného japonského prašanu a zhruba 10 freeriderů na ostrově.

Poté co jsem zjistil, že na Rishiri se lze celkem normálně dostat, jsem zkontaktoval místního guida Takeho - jediného na ostrově. S potěšením jsem zjistil, že provozuje i rodinný penzion a v březnu nás může na ostrově přijmout. Obeslal jsem freeridery, kteří s námi v Japonsku již byli a ti méně moudří, s chutí zkusit výlet s nejistým výsledkem, se ozvali. S partou šesti lidí jsem se potkal obligátně na letišti v Sapporu, odkud jsme se vydali na 55 minutovou cestu něčím, co spíše než letadlo připomínalo autobus s křídly. Své romantické představy probíjet se na ostrov lodí jsem se musel vzdát z logistických důvodů. I tak jsme ale po nástupu do letadla měli pocit jak z “bondovky”.

Rishiri

První den jsme vychytali azuro, v momentě kdy jsme nalétávali na ostrov jsme tudíž byli všichni neprodyšně přilepení na okénku a užívali si pohled na sopku plující na vodě. Pilot, jako by nám chtěl dopřát, obletěl celý ostrov. Fakt, že je letiště na severu, bude zřejmě také hrát určitou roli. Láďa přistávací manévr vyloženě prospal, všichni jsme mu tedy po přistání s velkou radostí na mobilech ukázali, o co přišel a co už zřejmě nikdy v životě neuvidí. Na Rishiri jsme kromě ježdění “big lines” v prašanu přijeli i kvůli výstupu na vrchol. Po výlezu z letadla se při pohledu na severní stěnu Rishiri na sebe podíváme, zakroutíme hlavou a přemýšlíme. jak se “sakra” na ten vrchol budeme dostávat. Takhle zespoda jsme si připadali trochu jak v Himalájích. Nicméně, náš guide Take na nás již na letišti čekal a jeho větrem ošlehaný a sluncem osmahlý vysmátý obličej nám dával naději, že to nějak půjde.

Take nás zavezl svojí Toyotou Hiace, kterou jezdí asi polovina populace Hokkaida, do svého penzionu. Vzhledem k neobydlenosti ostrova a “množství” infrastruktury jsme neměli velká očekávání. Jeho penzion nás však velmi příjemně překvapil. Čekali jsme papírové zdi a futony a dostali jsme klasické zdi a pokoje s postelemi. Já osobně bych stále preferoval futon, ale postel také zvládnu. Ještě před vybalením zavazadel jsme Takemu rázně vysvětlili, že jsme banda zkušených freeriderů, ať nás s plány na zítra rozhodně nešetří, a že bychom rádi na vrchol. Jestli má být hezky, tak ideálně zítra. Klasičtí Češi. Podle Takeho výrazu to asi nebyly úplně standardní první věty, na druhou stranu byl zřejmě nadšený, že si s námi zalyžuje a jestli bude počasí, tak vyleze i na vrchol. Byl na něm již zhruba 500x. Take se narodil na Rishiri, celý život tam prožil provozováním dvou věcí: rybolovem a lyžováním a po zásluze to vypadalo, že mu ostrov a hora patří. Měli jsme pocit, že jsme v dobrých rukách.

Druhý den ráno nám Takeho rodina připravila japonskou snídani. Já bych po 3 měsících na Hokkaido rybu docela i oželel, ale zbytek bandy byl nadšen z prvního kulinářského japonského zážitku. Krátká zastávka v Seicomartu, kde kamarádi vykupují měsíční zásobu sushi trojúhelníků, já šahám po něčem západnějším - vejcích natvrdo. Podle mě je toto bezkonkurečně nejlepší prodejní artikl místních večerek. Mnoho lidí se mnou toto přesvědčení nesdílí. Dorazíme na trail-​head, kde zjišťujeme, co pro Takeho znamená “customer experience”. Jeho pomocník Yusuke s sebou táhne 2 zrcadlovky s různými objektivy. S výsledky jeho práce se můžete přesvědčit na právě v tomto článku. Take má zrcadlovku další. Není divu, že si místy připadáme jak na nějakém castingu.

pow, pow, pow!!

Prvních 200 výškových metrů překonáváme taženi za skútrem. Nikdo proti takovéto zkratce neprotestuje. Rishiri je v mracích, takže to dnes na vrcholový den nevypadá. V nižších polohách vidíme při ski-​túře moře, což je pro většinu účastníků výletu nový zážitek. Ve vyšších to ale dnes bude spíše o ježdění než kochání se. Take má poměrně svérázný způsob guidingu. Řekl bych, že poměrně nejaponský. Je to vyloženě bavič a i když tuhle výstupovou cestu leze nejméně po třísté, řádně si to užívá. Jednu japonskou charakteristiku mu upřít nelze, nemluví téměř anglicky. Jeho povely typu: “ Please on ski crampons” nás vždycky dostanou. Jeho instrukce jsou vždy maximálně pěti slovné a já si říkám, že mu k dokonalosti chybí jenom gong. Druhý den lze charakterizovat jako pěkné ježdění v prachu a v mlze. A v porovnání s tím, co přijde nic, o čem je nutné se extra rozepisovat.

výšlap na vrchol

Třetí den nás probudí “blue bird” (azuro). Všichni se upínají na vrchol, ale Take zůstává klidný. Odpoledne se vrchol prý zatáhne a bude lepší jít zítra. Vzhledem k tomu, že tu zná každý kámen, nezbývá než mu věřit. Výlez do cca 1400 metrů není úplně nejrychlejší, protože všichni jsou u vytržení z výhledů na oceán a Take je nucen ordinovat foto pauzy. Na vrcholu sjezdové lajny vytáhne ramen nudle a bandasku s teplou vodou a já si říkám, proč mě tohle geniální spojení nenapadlo dřív na našich túrách. Je docela těžké popsat pocit z lajny, kterou jsme ten den jeli takto na papír. V nohách jsem ten den měl zhruba 80 dní lyžování v Japonsku a lajna, kterou jsme ten den sjeli, byla nejlepší v sezoně. Na 700 výškových metrech jsem udělal asi “3” GS oblouky a užíval si to jak malé dítě. Podle Takeho toto byl pouze předkrm. Pro mě hlavní chod a mohl jsem jít v ten moment klidně domů. Pro lepší představu budete na Rishiri buď muset zavítat, nebo se podívat na video. Další dvě lajny byly taky krásné. Jedna otevřená, druhá v lese. Sjíždíme ke skútrům a v mysli máme už jen večeři a onsen. Ještě ten večer nás Take navnadí, že zítra bude zřejmě den D a polezeme na vrchol. Odpal je v 6 ráno. Odkládáme zapíjení dnešní lajny a jdeme si na batoh přidělat cepíny a mačky. Konečně si připadáme jako velcí kluci.

Ráno realizujeme snídani v dodávce a míříme k úpatí hory. Vrcholek je opět v mracích, ale Take vypadá optimističtěji než včera. Je si vědom naší motivace se na vrchol dostat a udělá něco, co je možné asi jenom v Japonsku. Na vrchol pošle z druhé strany asistenta Yusukeho a nakáže mu, ať si tam v mracích a ve větru udělá záhrab a čeká, až mraky zmizí. Japonská oddanost je pro nás v tu chvíli nepochopitelná, ale jsme za ní sakra vděční. My zatím postupujeme na pásech severní expozicí. Ve 1200 metrech je třeba nasadit mačky a překonat poměrně prudký svah. Všichni se docela boříme a náš pohyb připomíná spíš vertikální plazení se prašanem. Tato aktivita odrovná dva ještě trochu nemocné parťáky, kteří chtěli pokus o vrchol zkusit i přes rýmičku. Nešlo to a vracejí se s dalším asistentem dolů. Summit team dorazí na refuge, kde se zabydlíme a čekáme na Yusukeho povel. Zatímco my jsme chráněni před větrem a sněhem, Yusuke někde v záhrabu čeká s vysílačkou v ruce. Po hodině čekání přichází povel a razíme na vrchol. Po nějaké době zakládáme ski depo, nasazujeme mačky, bereme cepíny a dál pokračujeme bez lyží. Nahoře nás má asi někdo hodně rád, protože veškeré mraky se rozplynou a my s otevřenou pusou koukáme na Japonsko na jedné straně, Rusko na druhé a oceán všude okolo. Dorazíme na vrchol a říkáme si, jestli v životě uvidíme ještě někdy něco krásnějšího.

Po pár obligátních fotkách seběhneme zpět do ski depa a brousíme si zuby na nedaleký kuloár. Na ski-​alpu mám rád, že den dosažením vrcholu zdaleka nekončí a to nejlepší máme vlastně ještě před sebou. Kuloár vypadá na pohled prudší než ve skutečnosti, jedná se tedy celkem o pohodovou jízdu dolů na sluníčku a s výhledem na moře. Guide Take opět koordinuje focení jak při epizodě Salomon Freeski TV.

poctivej japonskej prašan

Na Rishiri poté strávíme poslední den, než se přesuneme do centrálního a severního Hokkaida. Takeho necháváme na jeho domovském ostrově a vydáváme se omrknout naše nejoblíbenější lajny v národním parku Daisetsuzan. Začínáme sjezdem hory Kurodake s nejvyšším převýšením na ostrově. Prudším žlebem se po 600 výškových metrech dostáváme do lesa, kde nás čeká dalších 800 výškových kvalitního březového pojezdu. Na vrchol se nám po druhé již nechce, brousíme tedy freeride od sjezdovky. V dalších dnech ještě lezeme na Asahidake, nejvyšší vrchol Hokkaida, kde se pří jízdě dolů můžete kochat vulkanickou párou unikající ze sopky. Následuje obligátní Furano, místo se zřejmě nejlepším freeridem dostupným z lanovky na celém ostrově.

Fotogalerku z Rishiri najdeš ve slideru:

Každý japonský výlet běžně zakončujeme řádnou party v Sapporu. Předpokládám však, že jen málokterý čtenář Freeride.cz je zvědavý na hlášení z noci, kde se banda lyžařů nekoordinovaně pohybuje po pátém největším městě Japonska, navštěvuje všechny možné a nemožné karaoke bary ve městě a s postupem času čím dál více riskuje zmeškání ranního letu zpět do Evropy. Končím tedy hlášení a budu se na vás těšit v Japonsku!:)

Jestli byste rádi zažili Rishiri nebo některý z našich dalších freeridových kempů na vlastní kůži, mrkněte zde nebo pište na vojta@sherpasride.com.

Autor
Vojtěch Lím pořádá pod hlavičkou Sherpas Ride freeridové a ski-​alpové kempy na Hokkaidu Japonsku. V dubnu se pak přesouvá za polární kruh do Norska a pořádá Ski and Sail expedice. Pro více informací mrkněte na www.sherpasride.cz nebo napište na vojta@sherpasride.com.

pozdrav z Japonska...

Napsal

Vojtěch Lím
Další články autora

Další zajímavé články

Cody Ray v Park City

Na minutku jukneme do jarního Park City s Codym Rayem....

Pět nejlepších nováčků sezóny

Jako každý jaro i to letošní nás čeká článek, kde jukneme na pět nejlepších nováčků, jejichž jména nám ještě nedávno byla naprosto cizí...

Eetu Rintamaa a jarní Ruka

Trocha jarního ježdění z finský Ruky s Eetu Rintamaaem...