Život ve Whistleru

„To nejde, dyť já musim na vejšku“.. „Jo, protože ta nepočká“.. A tak jsem usoudila, že počká, ze dne na den se rozhodla, podala žádost o víza, což se při prvním pohledu zdálo jako nepřekonatelný papírování, ale při druhým pohledu to zas tak šílený nebylo a za dva dny bylo hotovo, koupila jsem letenku, a když přišla žádost schválená, už jsem se jen modlila, ať odmaturuju. To se povedlo, rozlučková párty proběhla taky, objímání, brečení, mávání a najednou sedíme na letišti ve Frankfurtu a čekáme na náš let. Já, největší posera, kterej se bojí přejít po jakémkoliv mostě, protože „co když to zrovna teď spadne“ natož lítat někde v x tisících metrech. Nicméně po naprosto nudných deseti hodinách nad vodou vidíme západní pobřeží Kanady, hory a konečně i Vancouver.

Volba lokality byla od začátku jasná, kámoš je biker a tak kam jinam než do Whistleru. Já, sice z Prahy, ale milovník hor, jsem s nejlepším zimním střediskem severní Ameriky neměla nejmenší problém hehe a ač jsme přistáli 25.června, já už se těšila na zimu. Whistler je strašně specifický místo, je tam drtivá většina přistěhovalců a turistů, Čechů je tam nespočetně, až mě někdy štvalo, že ať jdeš kamkoli, nějakého potkáš :) Věkovej průměr je tam 25let, takže si každý asi dokáže představit, co se tam děje po večerech a nocích, zejména na staffhousingu, což je komplex budov který „pronajímá“ Blackcomb svým zaměstnancům, primárně bikerům/​ skierům/​ snowboardistům, co si jedou do Whistleru užít sezónu. Je to teda hodně punk, ale taky hodně levný. Story o tom, jak jsem se ve dvě v noci rozhodla jít za kámošem na 410tku, spletla si budovy, vytuhla na cizím gauči a ráno se mě jen týpek odněkaď z UK zeptal „Good party ehh?“ a nechal mě se vyspat, nejsou až tak vzácný. 

My máme dohodnutý ubytko přes kluka, co už je ve Whistleru skoro rok.. Ten nám taky druhej den ukazuje, co a jak, pro mě největší překvapení je neskutečná slušnost všech a jakýsi záhadný štěstí, který z nich srší i když je třeba srazíš na zem nebo přejedeš kolem. A ještě se ti osmkrát omluví, zeptají se jak se máš a jestli chceš s něčím pomoct.

Jinak co se obecně Whistleru týče, je tam poměrně draho. Je taky potřeba vybírat pečlivě lokalitu, samozřejmě za místa víc vzdálený od centra zaplatí člověk míň, ale když si zapomene koupit housku, stráví hodinu navíc v buse, protože markety jsou vesměs v centru nebo do dvoukilometrového okruhu. Za bydlení zaplatí člověk kolem 500 dolarů za shareroom, pokud nemá fakt štěstí anebo nejede jen na léto. Zase je na sdíleným pokoji docela sranda. Já chytla slečnu z nějakýho předměstí Londýna, která třeba ve Whistleru poprvý v životě okusila alkohol a pak jezdila autobusem dvě hodiny dokola (asi, našli jsme ji tam, kde jsme jí opustili), volala si SnowPatrol, protože visela na převisu a nemohla tam ani zpět a ztratila se sama na backcountry, načež jí nenapadlo nic lepšího, než přeplavat ledovcou řeku (na jaře!!), ztratit prkno, kalhoty i bundu ve vodě a totálně zmoklá se díkybohu aspoň vrátit domů. Nevymyslíš.

Hodně často jsem se taky setkala s domkama komplet pronajatýma mladejma lidma, například partou z Austrálie, pak zaplatíš fakt málo, když ti nevadí bydlet s dvaceti lidma, mít párty každej den a tak. Australani jsou vůbec jinde, to takhle přijdeš na párty na byt, za dveřma stůl, na něm zrcadlo a deset lajn.. „Hey, how are you, want some?“ je běžná uvítací věta. Moje spolubydlící samozřejmě navazuje s tim že „oni jsou nějaký nemocný nebo co, že si koukaj do nosů?“. Novozélanďani zas jedou pilule, Češi a Chilani jsou každej den „superhigh“ a „stoned“ páč přes samý hulení už ani nevidí, a vůbec, každej tam má něco. Zajímavý je, když to člověk pak někde vidí pohromadě.

Jinak na nákupy se vyplatí udělat jednou za čas hromadný výlet do 50km vzdáleného Squamishe, kde jsou nákupní centra kde pořídíte naprosto všechno, od jídla až po hadry, klidně o polovinu levnější. Co se třeba alkoholu týče, je to tam klasická amerika, prodává se zvlášť v Liquor storech, který v neděli mají zavřeno úplně, někdy mají jen do šesti apod. V celým Whistleru je jen jeden liquor store, který má v neděli otevřeno. Samozřejmě dostatečně daleko od centra veškerý zábavy. Je taky zakázáno pít alkohol na veřejnosti, nicméně zrovna tam to policie poměrně tiše toleruje, a pokud neděláš vyloženě bordel na hlavní „třídě“, nikdo ti moc problémy nedělá. Jinak papírovej pytlík řeší všechno.

Práce:
Samozřejmě prioritou je najít si práci co nejrychleji, nezáleží jakou, a potom se třeba po něčem lepším podívat. My přijíždíme v pondělí, v uterý posílám CVčka všude kam se dá, ve středu jdu na pohovor, ve čtvrtek poprvé do práce a v sobotu na Staff party. Easy. Fakt stačí když se člověk snaží, trošku si přibarví životopis a pak už jen záleží jak se umíš ty sám prodat. Nečekej ale že po tobě budou skákat s otevřenou náručí s dobrýma nabídkama. Budeš dělat v lepších případech na baru, v kuchyni, anebo někde na hotelu, což má tu výhodu, že můžeš dostat i skipas zdarma. To je poměrně častej benefit, a k tomu se k sezónímu skipasu váží slevy všude možně po obchodech atd, takže se fakt vyplatí si najít práci kde vám ho dají. Jinak zalatíte jako rezidenti cca 1500 dolarů. 

Druhá možnost je pracovat přímo pod společností Blackcomb, kde máte tzv Staffpass, a již zmiňované levnější bydlení, nicméně vám zase dají míň peněz, než třeba na těch hotelích, takže záleží, jestli jste ochotní uklízet ten rok pokoje a mít na ten svůj lifestyle, anebo chcete dělat jen někde na baru nebo třeba vlekaře či instruktora lyžování za míň. Nicméně na to sehnat takový „vysněný“ místo je potřeba přijet v opravdu dobrým čase (před zimní sezonou cca polovina října), kdy se dělají hromadný nábory. Je dobrý si vychytat čas příjezdu, nejhorší je přijet duben/​začátek května anebo půlka září, to se může stát že budete dlouho bez práce, protože je mrtvá sezona, zaměstnavatelé nenabírají a vy máte prostě smůlu. Pak ale zase konec května a červen a na podzim říjen musí bejt člověk rychlej, nejlepší nabídky jsou pryč hned.

Pro kluky je ale celoročně poměrně jednoduchý získat práci na hotelu jako Maintainance, což znamená že vyměňujete žárovky, uklízíte bazény (hlavně v léte fakt náročná práce), občas opravíte nějakou vanu a nebo třeba malujete pokoje. Já změnila práci jednou hned po třech týdnech a pak už zůstala celý rok na jednom místě, většinu roku čtyři dny práce a tři dny volna, dost supr. V práci je hlavně super to, že zaměstnavatelé moc dobře vědí jak to ve Whis chodí, a jsou rádi, když se vůbec ukážete do práce, a neřeší moc v jakym stavu, takže spousta lidí dávalo nonstop párty-​práce-​spánek-​lyže-​párty atd atd. Nepudeš přeci na párty když má sněžit, žejo. Nicméně, když třeba děláte na hotelu, probudíte se ráno v osm někde na baráku, běžíte do práce a schytáte hned z rána room service na pokoji s paní co si pořád chce povídat a s váma to mláti ode zdi ke zdi, zas takovej zážitek to není. 

Volný čas:
Když člověk není zaseklej v práci, nabízí Whistler nepřeberný množství zábavy. I mimo sezony, letní i zimní, se dá hikovat po okolí, popřípadě si dělat XC výlety na kole, jsou tu fitka, bazén, squashové kurty, venkovní kurty na nohejbal/​tenis, jezera podéll kterých jsou všude parky, propojené cyklotrasou, takže se tu jinak než na kole nebo longboardu v podstatě nepřepravuje, beach kurty, bungee, čtyřkolky, lanová centra, golfová hřiště atd atd atd, no každý si zkrátka přijde na své. V létě je největší dominantou bikepark, kam já jsem se bohužel podívala opravdu málo, páč jsem výlet do Kanady neplánovala a tudíž jela uplně bez pěnez hehe. V srpnu je pak na programu největší bikovej festival na světě – Crankworx. Nic většího, lepšího a prostě víc „wau“ sem asi nezažila..

Zima je samozřejmě kapitola sama pro sebe. Dvě hory, Whistler a Blackcomb, propojené lanovkou, nabízí neskutečný množství zábavy. Já, která jsem snad nikdy nejezdila v prašanu a do parku sem se v čechách styděla že „nic neumim a voni se mi budou smát“, jsem během jedný zimy zkusila snad všechno. Lyžování je tu uplně jiný než u nás nebo v Alpách. Všichni tu žijou prašanem, takže pokud má druhý den sněžit, jsou všechny kluby a hospody prázdný, lidi z Vanouveru si berou narychlo dovolenou a najíždí do Whis, a ráno se před gondolou tvoří fronta lidí i dvě hodiny před otíračkou. Pokud nasněží, nic se nerolbuje, a to ani zelený, turistický sjezdovky. Pak jsou modrý, což jsou český červený, a černý, singlediamondy a doublediamondy. Ty už opravdu stojí za to, a já osobně jsem si nikdy líp nezalyžovala, a nikdy jsem neměla lepší pocit, než když sem při jarních powderdays sjela svůj první double. Ty se nerolbují nikdy, páč prostě není jak. 

První jízdy v prašanu pro mě, odchovánka na českých ledovkách nebo alpském manšestru, byly docela sranda, teorii sice mám zmáklou ze sportovní základky, ale když tě prostě někdo vezme na freeride a řekne ti „vem to tamhle zleva, uprostřed je skála/​převis/​cokoli“ a zmizí někde v mlze, ještě k tomu vpravo, je to docela pohoda.. Naštěstí jsem to přežila bez újmy a naučila jsem se během jednoho dne snad víc než za celý život. Po novym roce jsem konečně okusila i park, a po pár jízdách v S parku, kde se půl dne odhodláváš že teda tu úzkou bednu dáš, a pak přijede školní kroužek šesti až osmiletých děcek s tričkama „Whistler freestylers“ a hodí ti na malým skoku beko, frontflip, 360 anebo 540, a to ještě v těch „horších“ případech, jsem se odhodlala i do Mkového parku. 

První skok sranda, slova „hlavně tyvole nebrzdi“ v hlavě, zbytečný, brzdim, dopadám tak metr před dopad, vázání mě pouští, a já letim po hlavě na tučňáka do dopadu bez lyží. Cool. Člověk se ale zlepšuje doslova jízdu od jízdy, je tam vše postavený tak, aby si to mohl každý vyzkoušet, a od metrových skoků se člověk běhěm sezony může dostat i do L parku, kde jezdí s lidma, na který koukal celý život na videích. Neskutečný je, jak ti tam všichni sami od sebe poradí a pomůžou, hecujou tě, posbíraj tě a nikdo se na nikoho netváří. Pak ti ještě na lanovce daj pivko, a už plánujou výlet do Čech a těší se na naše levný pivo. Super. 

Na jaře jsou pak dva týdný oddaný SSIF (ski and snowboard internatonal festival), což jsou dva týdny plný contestů, ježdění, koncertů, free-​filmů a párty. Celá tahle akce odstartuje slunečný jaro a jarní ježdění, kdy jezdíš v tričku s vyhrnutýma kalhotama, po ježdění vezmeš lyže na rameno, na nohy žabky a vyvalíš se na sluníčku u jezera a dáš barbeque. Večer skočíš do vířivky, otevřeš pivko, a prostě ti nic nechybí. Já odjížděla v tomhle období, a těžší rozhodnutí jsem snad v životě neřešila. Nabídli mi totiž v práci prodloužení víz na další dva roky – další výhoda práce pro hotel, nebo jakoukoli větší společnost. Dost lehko se přes ně prodlužují víza – před Blackcomb to tak lehce nejde.
Ještě lepší je pak první půlka léta, kdy můžeš jít třeba dopo do bikeparku, odpoledne na lyže, a večer na to jezero. Na ledovci probíhají v červenci i dvě série ski/​snb Campů který koučujou ti nejlepší rideři z celého světa, což je super příležitost – když už tam jste. Dost mě mrzí že sem musela v květnu domů kvůli přijímačkám, protože na týdenní camp si tam vyděláš poměrně jednoduše a zážitek to je na celej život.

Každopádně to určitě doporučuju každýmu, k má aspoň trošku rád hory a má tu možnost, tam jet. Anebo někam jinam. Přestat tu na to nadávat a podívat se, jak to jinde funguje. Dalo mi to víc, než jakákoli škola nebo výchova. Moc sem si neušetřila, ale zato si to pořádně užila, poznala lidi z celého světa a vim, že v nich mám kámoše na celý život, a kdybych chtěla na Zéland, do Chile, Peru, Mexika, Norska nebo třeba na Filipíny, mám, kde bydlet a co jíst. Jinak, kdo nežije až tak partylife, ušetří si na luxusní dovolenou na Hawaii klidně i za měsíc. Vydělat se dá poměrně lehce. Ale mluvím z pozice 20ti letý holky, co nemá žádný závazky. 

Pokud tam chce člověk založit rodinu (věřim že moc vás tu takových není, ale jeden nikdy neví) a nemá zrovna vystudovaný hotelový management, medicínu nebo fyzioterapii, což jsou povolání, který tam jsou opravdu potřeba, není to uplně jednoduchej a levnej život. Je tam sice jiná životní úroveň, ale ty lidi tam za to taky platí. Nicméně 100km od Whistleru je Vancouver, velký město, kde se dá sehnat práce snad v jakémkoli oboru, pokud máš aspoň Bc., a slušně si vydělat. Hned za Vancouverem je taky lyžařský středisko nabízející poměrně dost sněhu (většinu dní je tam hnusně = sněží, to platí i pro Whistler) i snowpark, takže spíš záleží jak moc člověk lpí na lokalitě a jaký má lifestyle. Obecně se říká, že Whisler je spíš pro „děti“ :)

Nějaký tipy na závěr, který určitě neplatí jen pro Whistler:
Nemám peníze je blbá výmluva. Pokud chceš jet, řekni nějakýmu bohatýmu kámošovi/​rodinýmu příslušníkovi, on ti hodí na účet 50tisíc, vytiskneš výpis, pošleš mu je zpátky, a čus bus.. nikdo po tom nijak víc pátrat nebude. Já jela bez peněz. Uplně.

Neumim Anglicky je výmluva snad ještě blbější. Základy se naučíš v letadle, zbytek za první měsíc, maximálně dva. Hlavu si s tim nelam, rodilí mluvčí vesměs totálně nechápou jak se můžem naučit něčí jazyk tak, že si v něm plynně pokecáme. Pak se chtějí naučit česky věty typu „Put it into my tight pussy“. Neučte je to, jezdí pak na longboardu přes centrum a křičí to na celý kolo. Každopádně když se vy tuhle větu naučíte anglicky, sklidíte velkej úspěch. Nebo její verzi pro opačný pohlaví ehh.

Nehledej si práci předem, nemá to cenu. Až na místě uvidíš jestli chceš práci přes den nebo večery, a jakého druhu. S ubytováním to samý, buď pohledej po facebooku a zkus si sehnat někoho kdo tě nechá pár dní na gauči než si seženeš něco svýho, anebo si zarezervuj hostel, ale jinak nemá cenu cokoli předem hledat. 

Telefon – je dobrý se podívat, pokud máš starší telefon, na jakých pásmech frčí. Je možný že ti v Kanadě fungovat nebude..
Lyže, prkno, zimní vybavení – pokud jedeš na zimu, vem si to z čech, chvíli trvá než si něco ušetříš (pokud nemáš dost peněz z Čech). Pokud razíš v létě, zbytečně ti to asi zabere místo v kufru, plus budeš muset brát skibag, a pokud nemáš něco fakt top, nemá cenu si to moc brát. Dá se tam vše sehnat za pár kaček, a pokud ti rok bude málo, a budeš tam chtít zůstat, určitě poletíš na pár dní domů na babiččinu svíčkovou a vezmeš si to při tý příležitosti. Obráceně to platí pro léto. Pokud si biker, a jedeš na podzim, nech kolo doma. To co platí pro lyže platí pro kola extra, luxusní freeridovej bike tam seženeš za 1000babek.

Pojištění – zařiď si nějaký opravdu dobrý. Vyplatí se to. Já si dost šikovně skorousekla prst sekerou, a za čtyři stehy jsem platila 1500 dolarů plus antibiotika a analgetika. Měla jsem pojištění turistický a ne pracovní (rozdíl v ceně blbých cca 2000Kč), a blbka jsem pojišťovně řekla, že jsem pracovně, a 550 babek jsem si musela zaplatit sama. Tj víc než to pojištění vůbec stálo (a vůbec, nepojišťuj se u Český, jejich komunikace je žalostná). Hlavně mě to pak limitovalo i v jěždění, zkusila sem si 180, pohoda, tak 360, docela dost sem se rozsekala a s vidinou platby 3000 dolarů za zlomeninu jsem už nic moc nezkoušela a skákala jen rovně, protože něco si udělat se fakt nevyplatí. 

Neboj se zeptat! Lidí co tam byli, lidí co tam jsou, anebo přímo na místě. Nikdo tě neukousne, každej rád poradí, rovnou si na tebe vezme číslo, vezme tě ven a ty za dva dny poznáš lidi z celého světa a kámoše na celej život.