Nezapomenutelný kite trip po Latinské Americe 1/3

Katka: kituje asi 5 let a 3 roky je instruktorkou

Oblíbený spoty: V Evropě Sardinie – je tam krásná, čistá voda a termický vítr, což znamená kitovat se sluníčkem za tepla.

Top spot je ale Cabo de le Vela v Kolumbii, kde fouká téměř 365 dní v roce a voda je natolik teplá, že se dá kitovat pouze v plavkách - ideál.

Adél: je primárně surfařka, kitovat začala až letos v dubnu

Top spot: Cabo de le Vela (Kolumbie). Vzhledem k tomu, že se začala učit kitovat na tomto (pro začátečníky především) dokonalém místě, má k němu srdcový vztah a velmi si zvykla na mělkou, průzračnou a teplou vodu karibského moře a silný, stabilní vítr. Těžko si pak člověk užívá jiná místa.

Kdo nikdy nepoznal kitesurfování nebo jiný sport spojený s větrem a nenarodil se na jednom z těch ultimátních spotů, na kterých vždycky fouká, tak nepochopí, že začít tento sport znamená oddat se na pospas povětrnostním podmínkám.

Většinou tedy musíte za vodou a větrem cestovat. Smysly se tak zbystří, že při každém jen vlahém vánku či zašumění lístků ve větru máte chuť naskočit na prkno a proletět se po vodě. Tento sport dává výjimečnou svobodu a volnost, spojením živlů vody a větru dokáže každého již po pár hodinách dovést do stavu absolutní koncentrace. Tato jízda vyplavuje hormony štěstí, což vede pokaždé k nezapomenutelnému zážitku a nakonec často až k závislosti. A tak jsem tomuto sportu podlehla i já. Začátky však nebyly jednoduché, kolikrát  se stalo, že jsme přijeli na spot a i přes předpověď nakonec nebyl vítr. Tak jsem se mimo jiné naučila hodně veliké trpělivosti. To mě však dlouho nebavilo, proto jsem se po úspěšném ukončení studií psychologie na konci roku 2018 rozhodla strávit nějaký čas v Mexiku na Yukatánském poloostrově, kde to přes zimu fouká a hlavně je teplo, takže většinou stačí obléct jen plavky, a ne jak v Evropě se těžce soukat do neoprenu.

Mohlo by se zdát, že jsem odjela do ráje. Ráj to také je, jsou tam přenádherné pláže s tyrkysovou vodou, která v sobě ukrývá ohromné želvy či rejnoky. Klima v Mexiku je velmi příjemné i v těch zimních měsících. Avšak na vítr se spolehnout bohužel stoprocentně nedá. Popravdě se karibské pobřeží úplně nabízí k tomu pronajmout si auto a vydat se po něm na průzkumnou cestu. Přesně to jsem udělala, ale nejvíce jsem si oblíbila poloostrůvek Holbox ležící na rozmezí mezi Karibikem a Mexickým zálivem. Je to pohádkové místo s krásnými plážemi, velrybami, lagunou, která se velmi hodí ke kitování, když by omrzela, tak stačí přeskočit „sand bank“ a jste na otevřeném moři s vlnami. Asi před 10 lety toto místo začali osídlovat dobrodruzi z celého světa a vytvořili velmi příjemnou komunitu, která každého nově příchozího přijme s otevřenou náručí. Až mě to vždy znovu a znovu překvapovalo. Vedle kitesurfování pořádají různé inovativní workshopy jako například party se spoustou vlastnoručně vyrobených lahůdek a s výměnou oblečení na střeše jedné z nejvyšších místních budov s výhledem na celý ostrůvek.

I když vše zní nádherně, tak jsem po celou dobu snila ještě o lepším místě, kde by vítr vál pořád a kde bych nemusela doufat, že snad konečně předpověď vyjde dobře. Shodou okolností moje nejlepší kamarádka, Adéla, podala tou dobou výpověď v práci a rozhodla se ke mně připojit, čímž se nám splnil náš společný dlouholetý sen, v který jsme již skoro ani nedoufaly. Buď jsme studovaly, byly zaměstnané a nebo měly vážné vztahy. Já jsem už delší dobu poctivě sledovala předpověď větru v kolumbijském Cabo de la Vela, kde je silný vítr každý den a po celý rok. Adél již se mě delší dobu snažila přesvědčit o tom, jak skvělá Kolumbie musí být, jelikož je to ještě země neobjevená turisty, skrývající spousty přírodních krás, velikou endemickou a vegetační různorodost. A tak byl náš plán velmi rychle jasný. Po týdnu na mexických vlnách jsme se vydaly do Bogoty. Po příjezdu do hlavního města Kolumbie jsme musely vyměnit letní šaty za alpakové svetry a žabky za pohorky. I když jsme se o několik tisíc kilometrů přiblížily rovníku, tak jsme  taky vystoupaly z 0 m.n.m. do 3 000 m.n.m.

Avšak na každém rohu jsou k dostání jemné a neuvěřitelně teplé alpakové svetry, takže jsme si to jarní počasí dokonce dokázaly užívat. Teda až na naší první zkušenost s místní kuchyní. Po večerech se skoro na každém rohu rozestaví místní s malými grily a opékají arepy, takové tlustší bílé placky z kukuřičné mouky bohatě naplněné sýrem. Jelikož nám byla zima a v břiše nám kručelo, tak jsme se do jedné takové arepy s chutí zakously. První sousto nebylo nejlepší, ale i tak jsme tomu daly další šanci. Avšak ani třetí sousto to nezachránilo a tak letěla tato místní specialita do koše. A ani naše žaludky nezůstaly bez úhony. Na Adel to přišlo další den, skoro nepřežila jízdu autobusem, jak jí žaludek dělal otočky, až ji zachránila benzínka, kterou jsme objevily po strastiplných 3 hodinách.

Jak dobrodružství pokračuje v Kolumbii se dočtete v dalším díle...