Nezapomenutelný kite trip po Latinské Americe 2/3

Katka: kituje asi 5 let a 3 roky je instruktorkou

Oblíbený spoty: V Evropě Sardinie – je tam krásná, čistá voda a termický vítr, což znamená kitovat se sluníčkem za tepla.

Top spot je ale Cabo de le Vela v Kolumbii, kde fouká téměř 365 dní v roce a voda je natolik teplá, že se dá kitovat pouze v plavkách, ideál.

Adél: je primárně surfařka, kitovat začala až letos v dubnu

Top spot: Cabo de le Vela (Kolumbie). Vzhledem k tomu, že se začala učit kitovat na tomto (pro začátečníky především) dokonalém místě, má k němu srdcový vztah a velmi si zvykla na mělkou, průzračnou a teplou vodu karibského moře a silný, stabilní vítr. Těžko si pak člověk užívá jiná místa.

Z Bogoty naše cesta vedla dál za teplem, mořem a větrem - do Cartageny de Indias, koloniálního města, které jsme si vysnily a plánovaly tam zůstat déle. Avšak fotky, které nedokážou zaznamenat místní atmosféru, nás zradily. Staré město je sice překrásné, čisté, plné restaurací s výborným jídlem v západním stylu. Projdete-li hradbami, jako byste se ocitli na jiném kontinentu během pár metrů. Všude vládne bída, je tu spousta potomků afrických otroků z dob španělské kolonizace. Všichni vám, jako movitým bělochům, nutí všelijaké výrobky. K tomu je místní moře zbarvené do hněda se spoustou nepředvídatelných vln a pláž tvoří spíše špinavá hlína, než písek. Vinou naší představy o bydlení v krásném přímořském letovisku, plném větru na zavolání, nás přemohlo zklamání. Bohužel jsme přijely ke konci místní větrné sezóny, která je od prosince do dubna, a tudíž ani zde nás nečekal ten krásný požitek z jízdy na kiteboardu.

Místní kitesurfařská komunita se nachází na pláži na sever od Cartageny, zvané La Boquilla. My jsme se tam poprvé vydaly místním autobusem. Když do něj chcete naskočit, tak se musíte postavit na kraj hlavní silnice na pobřeží a vehementně mávat. Díky tomu vám, většinou z rychlosti 100 km/h, některý z barevných autobusů zastaví. Pak se musíte rychle narvat dovnitř, což je dosti těžké s dvěma kity na zádech a prknem v ruce. K tomu jsou tyto autobusy většinou velmi nízké a tak si musím i já s mými 165 cm dávat pozor, abych hlavou nenarazila do stropu. Autobus se většinou rozjede, ihned poté co poslední  cestující nastoupil, takže často nastane veliký chaos, zavazadla lítají lidé do sebe narážejí. K tomu se snažíte přibližně vysvětlit, kde chcete vystoupit, zastávky jako takové většinou neexistují, lidé se procpávají okolo vás, aby se dostali dále do nitra autobusu. Problém s hledáním správné „zastávky“ stoprocentně usnadňují Mapy s GPSkou na mobilu. Není to jak před pár lety, kdy se člověk cítil vydán řidiči na pospas.

Asi za čtvrt hodiny nás vysadili na okraji černošského ghetta, procházely jsme mezi barabiznami, které se místy zdály být postavené z kartonu. Cítily jsme se trochu jak ve špatném filmu, procházet s toliko právě ne levným materiálem na zádech mezi lidmi, kteří si pravděpodobně ani nedokáží představit, kolik takový kite stojí. Místní jsou však třeba právě z toho důvodu veselí a nápomocní. Jak jsem se již zmínila, tento spot není z těch nejlepších, rozhodně ne na učení. Adél jsem se už 2 týdny pokoušela tento krásný sport naučit, což se mi doposud nedařilo a to kvůli nedostatku větru v Mexiku a nakonec ztroskotalo i tady v Cartageně a to zase kvůli vlnám. Proto jsme se brzy po výletě na nedaleké ostrovy Rosario s tyrkysově modrou vodou zase vydaly na cestu hledat náš ráj po pobřeží dál na sever.

Další zastávkou mělo být Puerto Velero, které je známé svou lagunou s absolutně hladkou vodou. K bydlení jsme si vybraly 15 minut motorkou vzdálené Puerto Colombia, bývalé největší přístavní městečko Kolumbie v Karibiku. Je větší než Puerto Velero a má levnější a hezčí ubytování. Zajímavá byla cesta sem. Jeden by si myslel, že když si koupí jízdenku, na které je napsané Puerto Colombia, tak že tam také dojede. Ne vždy však tato zdánlivě jasná logika funguje. Vše začalo tím, že nás řidič s naším nákladem nechtěl nabrat.  Na jednu stranu se mu nedivím, velký kiteboardbag, dvě krosny a ještě dva menší batohy... jelikož jsme byly neústupné, tak nám nakonec vše naskládali dovnitř a rozjeli jsme se. Když jsme se přibližovali k naší destinaci, začal najednou řidič říkat, že tam nezajíždí, ale že nás může nechat na dálnici, kterou bychom musely s již zmíněnými zavazadly nějak přeběhnout. Nepomohlo dohadování, že máme lístek přímo do Puerto Colombia a ne do dalšího města Barranquilla. Nakonec jsme byly donuceny svézt se až do Baranquilly s tím, že si odtud musíme vzít taxíka a jet další půlhodiny zpět, odkud jsme přijely. Tyto obstrukce měly neočekávaný konec. Dostaly jsme se přes Airbnb do domečku místního umělce a jeho manželky, která nás brala jako vlastní dcery a s veškerou ochotou nám přibližovala místní kulturu, ukazovala okolí a vyvářela místní speciality o sto šest. Do 15 minut vzdáleného přístavu Puerto Velero jsme se dostávaly na motorkách, takzvanými mototaxíky. Dokonce jsme se tam seznámily s českým párem. Petr se učil kitesurfovat a Dana ho doprovázela. Jinými vychválená laguna nás nijak zvlášť neoslovila, lepší by bylo kitovat na moři, protože laguna měla dosti špinavou vodu, plnou různých mořských řas. Adél do vody nevlezla a tak se její první lekce stále více oddalovala. Po pár dnech jsme se vydaly dál na sever a to už s jasným cílem. Cabo de la Vela.

V posoeldním díle už si budem naplno užívat kite spot v Cabo de la Vela!