Nezapomenutelný kite trip po Latinské Americe 3/3

Puerto Velero jsme opouštěly jen s těžkým srdcem, v naší adoptivní rodince, kde nám bylo ustavičně podstrojováno, jsme se zabydlely a poznaly tak všechny lahůdky přímořské kuchyně. Místní kiteři a surfaři si nás též předcházeli, takže z gratis mototaxíků jsme si mohly vybírat. V tomto regionu je velmi aktivní Gonzalo Castro (@rastaflye), kdykoli Vás po místních top spotech proveze a pomůže s jakýmkoli problémem.

Z Puerta Velera naše cesta vedla po mořském břehu, což nám umožnilo obdivovat krásy místního pobřeží a různorodé vegetace. Z počátku je okolí zelené, svěží, plné banánovníků, obrovských mangovníků. Kolumbie nás okouzlila svým spektrem ovoce a zeleniny, které neobjevíte nikde jinde. Třeba různorodost banánů, které jsou miniaturní, velké, sladké, sladko-kyselé osvěžující, a nebo obrovské zelené, které jsou však stravitelné až po uvaření a jejich chuť je podobná bramborám.

Mezitím už nás náš autobus vysadil v Santa Marta městečku, plném z části zrestaurovaných, ale i polorozpadlých velkolepých koloniálních budov, jež vypovídají o zlaté éře tohoto místa. Mnoho turistů tu ještě nenajdete, ti se většinou uchylují do nadalekého letoviska Taganga, malé rybářské vesničky mezi dvěma horami, ze které se dají podnikat výlety do místních hor či za průzkumem panenských pláží. Bohužel vítr ani vlny až sem nedorazí, a tak tu vychutnáváme jednu z nejvýbornějších káv, které pochází z pár kilometrů vzdálené Sierry Nevady. Nejvyššího pohoří v Kolumbii, které se zvedá přímo od mořského pobřeží a jehož vrcholky jsou celoročně pokryty sněhem. Plánujeme návštěvu Tayrony, národního parku s dech beroucí přírodou a v tropickém lese schovanými plážemi. Jisté místní indiánské kmeny – Kogi – se těší vysokému respektu ze strany kolumbijského státu, a tak se může stát, že tuto přírodní rezervaci na měsíc uzavřou, aby se zde Kogi mohli oddávat svým rituálům. Ti jsou přesvědčeni, že takto vrátí místní duchy do této přírodní rezervace.

Na druhou stranu jsou jiné kmeny absolutně ignorovány a jsou jim odpírány základní lidské potřeby, jako třeba voda. Nejsevernější region Kolumbie – La Guajira – je obýván jednou z největších indigenních etnických skupin, kteří se nazývají Wayuu. Dle některých pramenů má pouhých 15% příslušníků této etnické skupiny přístup k pitné vodě a dětská úmrtnost je velmi vysoká. Tato oblast je označována jako nejchudší v Kolumbii. A právě do tohoto kraje jsme se rozhodly vydat. Proč? Jsou tam totiž jedny z nejlepších podmínek na kiting, každý den fouká silný vítr.

Ze Santa Marta nás čekaly ještě 2,5 hodiny cesty pralesem lemovanou stánky s pomeranči či marakujami. Svěží zeleň se však pomalu mění ve vyschlejší a vyschlejší krajinu. Riohacha, správní město oblasti La Guajira, je docela veliké a chaotické městečko na okraji moře. Najdete tu vše, co potřebujete, takže jsme se tu vybavily na Cabo, o kterém jsme se zatím z různých recenzí dozvěděly, že je to spíše nehostinné místo bez vody a možnosti velikého nákupu. Nepotěšilo nás ale zjištění, že obšťastnit naše blízké doma poslaným pohledem, se může stát opravdovou misí. Nalezení pošty 3 hodiny, odeslání dalších 40 minut a pohledy nakonec došli až po 4 měsících ještě k tomu za nehoráznou sumu peněz. A hurá do Uribie, byly jsme vyzvednuty vlastníkem jedné z kitových škol z Cabo de la Vela. Čímž nám spadl kámen ze srdce, doslechly jsme se totiž, že se tu před pár měsíci ztratily boardbagy. Později, po skoro 4 měsících strávených v Cabu, poté když člověk pozná místní poměry a seznámí se s místními provozovateli dopravy mezi Riohachou a Cabem, je to bez problému i s cenným kite vybavením. V našem osobáku nás bylo nacpáno pět dospělých, jedno dítě na klíně a jedno štěně v plenách a z kufru trčel dlouhý boardbag. Uribie, správní středisko indiánů Wayuu, je velmi chaotická vesnička plná obchodů v podobě trhů se vším, co si dokážete představit, věci potřebné i absolutně zbytečné. Ženy jsou tu oblečená do čehosi, co se podobá po kotníky sahající noční košili bez jakéhokoli tvaru. Zde jsme přemistily zavazadla na střechu Jeepu a hurá do pouště.

Většina cesty je pískem, na okraji lagun reálných či fatamorgánových. Nedaleko Cabo de la Vela nás přivítalo hejno plameňáků, z nichž jeden byl zbarven do žhavé rudi. Konečně se za vrcholky hor objevil první kite ve vzduchu. A tu byl náš dlouho hledaný ráj, zátoka s nádherně modrou vodou a absolutně rovnou hladinou. Naleznete tu velikou část s mělkou vodou sahající nejvýš po kolena, která je optimální jak pro začátečníky, tak pokročilé, kteří se chtějí rychle zlepšit. I přes prvotřídní podmínky byl spot poloprázdný a to se nezměnilo za celou dobu naše pobytu.

Místní tu žijí ve velmi jednoduchých podmínkách. Jejich domovy jsou chatrče z vyschlých vnitřků kaktusů, což jsou metr a půl dlouhé tyčky spletené vedle sebe. Nám byla představena místnost  v druhém patře domku, ve které visely akorát houpací sítě, do kterých se tu tradičně ukládá k spánku.

No a konečně jsme se vydaly na vodu. Ta je příjemně osvěžující, vítr je poryvový, ale tak, že se na to dá rychle zvyknout, k večeru je konstantní. Nikde jinde jsem nezažila tolik začátečníků, kteří by se tak rychle postavili na prkno a rozjeli se. A tolik pokročilých, kteří by se tak rychle zlepšovli. Místní děcka ovládají tento sport na světové úrovni, ne nadarmo pochází vítěz letošního světového poháru ve freestylu z Kolumbie.

A to jídlo, dennodenně jsme vychutnávaly čerstvé ryby, langusty připravované na spoustu různých způsobů, podávanými se smaženými banány, vařenou rýží nebo kukuřičnými placičkami. Jako zákusek se tu dá jíst třeba kulatý kaktusový plod, jehož rudá dužina je sladkokysele osvěžující. Denně jsme cvičily jógu, užívaly kiting, jezdili na různé blízké pláže, chytaly ryby. Našly jsme také lepší ubytování, a tak se náš pobyt prodlužoval. Nakonec nám bylo předáno vedení jedné kitové školy s ubytováním a barem. A my tu strávily skoro 4 měsíce.

Sžití s místní komunitou byl někdy tvrdý oříšek. Ženy nás začaly zdravit až po čtyřech týdnech. Byly jsme svědky různých rituálů, kdy například najednou v noci vyženou všechny mužské příslušníky rodiny nahé, aby se vykoupaly v moři, protože jejich babička měla špatný sen. Když se cítí psychicky špatně, polijí okolí svého domu před spaním benzínem, aby se cítili lépe. Naše vysvětlení bylo, že díky výparům prostě rychleji usnou. Také tu věří v různé očistné koupele, které se možná dají připodobnit ke zpovědi, kdy se omytím všechny hříchy prominou. Dalo by se vyjmenovat mnoho a mnoho odlišných zvyků, představ a reakcí místních lidí na různé situace od toho, co je zvykem v naší kultuře a s čím si třeba člověk zprvu neumí poradit, jako například právě při vedení školy, ve které jsou zaměstnání jenom místní. Ale všechno toto je nakonec cestou k vzájemnému porozumění a toleranci, a především ke spokojenému společnému soužití na pláží s krásnými výhledy na zapadající slunce za horizontem, v hamace se zdravou únavou po skvělém dni plném toho nejlepšího kitování. Cabo de la Vela se stalo naším rájem. A tento rok tu  pořádáme Kitesurfing campy s místními profesionály, mindfulness tréninkem a jógou.