Bryan Iguchi

Bryane, kde jsi vyrůstal a jak jsi se vlastně dostal ke snowboardingu?

Vyrostl jsem v Kalifornii, kde jsme se bavili surfováním a skateboardingem. Potom přišel na scénu snowboarding. Poprvé jsem viděl snowboard na střední škole, když mi bylo asi patnáct. Podle mého názoru snowboarding perfektně spojuje technické triky ze skateboardingu s pronásledováním dobrých přírodních podmínek tak jako je tomu třeba u surfingu. Byl jsem si jistý, že snowboarding je přesně sport pro mě, takže jsem do toho šel. Postupem času se z toho stala moje životní vášeň.

Teď je mi 42 let. Na skejtu a surfu jsem začínal, když mi bylo jedenáct. Sponzorovaným skateboardistou jsem se stal už ve třinácti. Když jsem však objevil snowboarding, přišlo mi to jako nejlepší věc na světě, a tak jsem jízdě na snowboardu zasvětil svůj život.

Jak surfing ovlivnil tvůj styl jízdy na snowboardu?

Na surfingu se mí líbí, že si vždy musíš počkat na to, až jsou podmínky ideální. Eso v rukávu drží matka příroda. A u snowboardingu je to úplně stejné. Čekáš na to, až napadne sníh, až vykoukne slunce a do toho nesmí ještě být příliš větrno. Když se to všechno skloubí dohromady, tak zažiješ perfektní den. Takových dní si prostě vážíš. Já si dokonce užívám i to čekání na ideální podmínky, je to jako posedlost…

Když jsem chodil na střední, chtěl jsem se učit něco, co by mě zajímalo, a tak jsem se přihlásil na hodiny meteorologie. V mém zájmu bylo naučit se více o počasí, chtěl jsem prostě vědět, kdy bude dobrý sníh na ježdění. Tyhle věci mě hodně zajímají a ovlivnily můj přístup ke snowboardingu. V předpovídání počasí a čtení aktuálních podmínek se můžeš zlepšovat donekonečna. Dříve jsem se snažil zlepšovat hlavně co se týče triků a techniky, teď už je to špíše o progresu ve smyslu porozumět přírodním podmínkám a počasí, protože chci být schopen jezdit na správných místech ve správný čas a na základě těchto informací dělat relevantní rozhodnutí. 

A co laviny? Už jsi někdy v nějaké uvízl nebo si musel z nějaké vykopávat kámoše?

Co se týče lavin tak jsem na ně měl celkem smůlu. Několikrát už mě laviny sejmuly, ale v žádné jsem naštěstí nezůstal kompletně uvězněn. A taky jsem zatím nikoho nemusel z laviny vykopávat. Několik mých kámošů však v lavině zůstalo a už se z ní nedostali ven živí…

Tak to je mi líto…

Nic se neděje, je to součást života…

Co bys mi mohl říct o rizicích, která na lidi v horách číhají? A jak jim nejlépe předcházet?

Nasaďte si pípák a udělejte všechno proto, abyste byli v bezpečí. Žijeme teď ve skvělé době, neboť máme k dispozici spoustu informací. Můžeš si všechno podrobně nastudovat, než opustíš teplo domova. Taky můžeš podmínky probrat s profesionály. Já sám nejsem profík, co se týče předpovědi, a proto chodím pro informace na weby lavinových center, kde mi řeknou vše, co potřebuji vědět. Já sám nemám možnost dostat se k informacím, které tito chlápci získávají každý den. Proto chodím pro informace za nimi. Pozorně si přečtu co mi každý den sdělí v lavinových předpovědích a dám na jejich slova. Následně předem získané informace porovnávám s tím, co vidím venku v terénu. Naprosto zásadní je dělat rozhodnutí na základě toho co vidím v daný okamžik venku a taky dle toho na co se ten den cítím nebo naopak necítím. Posouvaní limitů našeho sportu, natáčení s filmaři, pouhá přítomnost v tomhle prostředí je do určité míry velká zodpovědnost, která vyžaduje i nutnou dávku pokory. 

Na druhou stranu, co mě obohacuje ze všeho nejvíc, je přijít domů celej po parádním dnu plném ježdění a zábavy a až potom řešit dobré záběry a fotky. Ty však nikdy nestojí za to, abych se vystavoval zbytečnému riziku. Je to věc respektu, myslím, že se musím stále učit pokoře, je to neustalý proces učení a poznávání. Nikdy nevíš dost, musíš na sobě pořád pracovat a dokazovat odolnost vůči pokušení. Nevím jestli mi rozumíš. Musíš být dostatečně pokorný na to, aby si mohl před sebou samým nebo partou kámošů říct: já do toho nejdu, to je za hranicí mých zkušeností, je to moc velkej hrot, a na to se necítím. Duležité je umět se otočit a jít zpět a snad ještě důležitější je mít parťáky, kteří s tím budou v pohodě. Všichni by měli mít radost z dobrých rozhodnutí. Každý by měl umět říct nahlas, že se na to necítí. A to je ta vůbec nejtěžší věc ze všeho.

Používáš lavinový batoh?

Jeden mám, ale používám ho jen málo. Nicméně si myslím, že je to dobrá věc. Já lavinový batoh použiji jen zřídkakdy, záleží na konkrétních podmínkách. Vozím ho třeba na Aljašku, na velké otevřené sjezdy ve vysokohorském terénu. Mám rád věci pod kontrolou, a proto se vždy snažím předcházet možným rizikům.

Co tě přimělo přestěhovat se do Jackson Hole?

Poprvé jsem se do Jackson Hole dostal během lyžáku na střední škole. Jeli jsme z jižní Kalifornie autobusem a trvalo to asi 30 hodin. Jeli jsme skrze celý západ USA a za Utahem se už výšily hory ve Wyomingu. Potom jsme se dostali k samotnému středisku, nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Nechápal jsem, jak někdo může takový kopec vůbec sjet. Udělalo to na mně velký dojem. Jezdit tamní terén pro mě byla obrovská zkušenost. Pár let na to jsem se přestěhoval do Big Bearu, stavěl jsem snowparky a rozhodl jsem se vydat se cestou profesionálního snowboardisty. Cestoval jsem a objel jsem pár kontestů. Taky jsem natočil pár full partů. Dá se říct, že jsem byl na takovém pomyslném vrcholu. Tenkrát jsme byli na tripu v Chile, kde napadly hromady sněhu a parádně jsme si zajezdili. Potom mi ale dělalo starost, co budu dělat další zimu. Přemýšlel jsem nad všemi místy, na kterých jsem doposud byl a zeptal jsem se sám sebe, které z těchto míst na mně zapůsobilo nejvíce. Nemohl jsem Jackson Hole dostat z hlavy, pořád jsem na toto místo myslel a zajímalo mně, jaké by to bylo, strávit tam celou sezónu. 

Poté jsem se zeptal kamaráda, jestli by do toho šel se mnou. On souhlasil, tak jsme si zabalili věci, naložili je do auta a vyrazili směr Jackson Hole. Našli jsme si ubytování a strávili v Jacksonu parádní sezónu se spoustou sněhu. Poznal jsem místní terény a udělal si pár kámošů. Po sezóně jsme se vrátili zpátky do Kalifornie. Po létě jsem ale opět přemýšlel, co s nadcházející zimou a vrátil jsem se do Jacksonu. To byla zrovna rekordní zima s obrovským množstvím sněhu. Zajezdil jsem si úplně parádně. Pořídil jsem sněžný skútr, a tak objevil nekonečné možnosti backcountry. Po té sezóně jsem se už rozhodl v Jackson Hole zůstat.

Jaké to je, žít v Jackson Hole?

Možnosti pro dobré pojezdy jsou tu v podstatě neomezené. Co mě baví ze všeho nejvíc je to, že jsme tady malá komunita jezdců a společně sdílíme všechny místní terény a riding. Do Jackson Hole jsem se zamiloval a užívám si to tu.

Jak se Jackson Hole změnil od doby co jsi přijel poprvé?

Tenkrát mi bylo 21, teď je mi 42. Takže už tu jezdím více jak 20 sezón. Středisko bylo vybudováno v šedesátých a sedmdesátých letech a od té doby se toho moc nezměnilo. Pořád se tu cítím jako na divokém západě. Dá se říct, že tu stále vládne matka příroda. V Jacksonu jsem potkal svou současnou manželku, se kterou mám dva malé syny. Je to ideální místo pro založení rodiny. Podívej se třeba na Travice Rice, já ho viděl vyrůstat tady na horách. Je tady dobrá komunita lidí. Čistý vzduch, pěkné prostředí a všechna ta divoká zvěř jako by vytvářela pevné pouto místních obyvatel se zdejší přírodou.

Jak bychom mohli my snowboardisté, přispět k ochraně přírody a udržitelnému rozvoji?

Já jsem skrze snowboarding a hory objevil kouzlo přírody. Pobyt venku v panenské přírodě má pro mě zvláštní kouzlo. Co se týče trvalé udržitelnosti, tak pro tu je splitboarding jako dělaný. Aby ses dostal na kopec, tak nepotřebuješ lanovku nebo skútr, takže to je „čistá“ energie. Je to jednoduché, čím víc tomu dáš, tím víc toho máš. Splitboarding mě hodně inspiruje. Myslím, že tak bezprostřední spojení s přírodou, ti dává možnost přemýšlet o rozhodnutích, která děláš v každodenním životě.

Kdy jsi poprvé viděl splitboard v akci?

Celá devadesátá léta jsem jezdil za Burton a Craig Kelly byl ten, který splitboading do Burtonu přivedl. Měl jsem možnost testovat jeden z prvních split prototypů. Burton na splitboarding dost sázel a Craig se tomu hodně věnoval. Vždycky jsem s sebou jeden split vozil, ale nejezdilo se mi na něm úplně ideálně. Potom se však na trh dostalo vázání Spark, a to už bylo o něčem jiném. Od té doby je splitboarding mojí „posilkou“.

Jak bys popsal svůj osobní vztah ke splitboardingu?

Split vidím jako směr, kterým se chci do budoucna ubírat. Skrze splitboarding dokážeš hory skutečně poznat a dokážeš si kopec mnohem víc užít. Při výstupu můžeš vidět a na vlastní kůži posoudit aktuální stav sněhové pokrývky. Mnohem víc bereš v potaz riziko laviny. Učíš se poznávat terén a jak se v něm správně pohybovat, ať už při výstupu nebo sjezdu. Když jezdím normálně ve středisku na vleku, tak mě to úplně ničí, jsem po dni ježdění úplně dobitej. Na splitu je všechno jinak. Split je dobrý na fyzičku a po ježdění si uvědomíš, že je vlastně dobré, si své sjezdy vyšlápnout. Je to dobrý pocit, když si sjezd zasloužíš. Samozřejmě čas od času vyjedu na sněžném skútru nebo použiju Red Heli (lanovka v Jackson Hole), ale poslední dobou trávím na splitu mnohem víc času. Je to pro mě něco jako meditace. Splitboard je nástroj k tomu být zdravý, silný a žít dlouhý a spokojený život. Proto chci na splitu jezdit až do konce života. 

Co se ti honí hlavou, když stoupáš do kopce?

Všechno to začíná dole na parkovišti, kde začínáš řešit první věci. Postupně se při výstupu dostaneš do rytmu. Rozproudí se ti krev v těle i hlavě a všechno je najednou jednodušší a začneš se cítit skutečně dobře. Jakoby se vytvořila taková pozitivní energie. Celý proces začíná problémy a jejich řešením, ale postupně se při výstupu propracuješ k určité formě inspirace. Je to o pozitivním přístupu, který je cestou k tvorbě nových nápadů a skvělých myšlenek. Při výstupu máš spoustu času na přemýšlení, a to je přesně ta chvíle, kdy mě napadají nové myšlenky a možná řešení problémů, které mě zrovna trápí. Splitboard pro mě není jenom nástroj, který slouží k tomu, abych se dostal na místo, kde je dobrý sníh, který nikdo nerozjezdil. Já výstup skutečně vnímám jako určitou formu meditace a možnost k tomu, jak se dát do pohody. Znovu a znovu se při touringu přesvědčuji o tom, že ten pocit duševní pohody chci zažívat každý den, a to nemluvím o tom, jak dobrý je pocit, když se dostaneš až domů po celém dni na splitu. Jednoduše je to tak dobré, že se musíš se splitem do hor neustále vracet.

Dál je také nutné zmínit to pomyslné úskalí, dostat se na nějaký vrchol. Určitě to znáš, když se podíváš na nějaký z vrcholů a řekneš si, že by ses tam nahoru chtěl dostat. Většinou se dostaví pochybnosti, ale pokud se na to připravíš a přistoupíš k výstupu pěkně krok po kroku, můžeš to zvládnout. Tím chci říct, že splitboarding nás učí i jiné věci, které můžeme snadno aplikovat v normálním životě. Představ si nějaký problém a začni ho řešit pěkně krok po kroku. Uvidíš, že se nakonec dostaneš k řešení. Hlavně nezapomeň na to, aby sis užil celý ten proces. 

Zmínil jsi příhodu s králíkem, o co vlastně šlo?

Byl jsem takhle jednou na splitu a šel jsem po králičích stopách nahoře na hřebeni. Najednou jsem dorazil k místu, kde byl ve sněhu otisk nějakého ptáka, asi sovy. To se ti normálně nestane. Mě to přijde celkem zajímavé, vidět na živo v přírodě ten boj o přežití. Je to jeden z těch jedinečných okamžiků, který by se ti nepřihodil, pokud by si zrovna nebyl sám v horách. 

Jak vidíš budoucnost snowboardingu a splitboardingu?

Pro mě splitboarding vznikl vývojem snowboardingu a ten vznikl ze skateboardingu a surfingu. Má to všechno celkem hlubokou historii. Víme, že surfing byl a je havajská tradice, býval to na Havaji královský sport a vyvíjel se velmi dlouhou dobu. Potom přišel skateboarding, a to bylo znát i na progresu v surfingu, který převzal techniku triků ze skateboardingu. Něco podobného se stalo snowboardingu, ale v horách. Na kopcích se lyžovalo odjakživa. Lovci a stopaři se potřebovali v zimních měsících dostat na sněhu z místa A na místo B a dělat to na lyžích bylo nejvíce efektivní. Splitboarding jde zpět ke kořenům a přidává do tohoto sportu zábavu. Ve snowboardingu jako takovém je v dnešní době mnohem více příležitostí než dříve. Máme možnosti cestovat, být efektivní atd. Splitboarding jako sport se rozšiřuje, ale zároveň je to takový návrat k počátkům.

Co bys mohl říci o progresu ve snowboardingu?

Dnešní rideři se neustále učí nové triky a ženou tak snowboarding hodně kupředu. Když jsem byl mladý, tak jsem se taky učil stále nové triky. Potom jsem se však dostal do bodu, kde jsem cítil, že skoky v parku už nejsou nic pro mě. Spíše jsem u sebe chtěl docítil progresu v horách jako takových, objevovat nový terén a sjezdy. To byl jeden z důvodů, proč jsem se přestěhoval sem do Jacksonu, abych nabyl vědomostí, jak sjíždět horu efektivně a bezpečně. A to je směr, kterým jsem se ubral. To je můj druh progresu. Snowboarding se taky stává multigenerační záležitostí, protože spousta jezdců zakládá rodiny a jejich děcka jezdí taky.

I když už se neučím žádné nové triky, tak se stále učím o horách, například jak přežít v extrémních podmínkách nebo jak se dostat nahoru na kopec co nejefektivněji. O horách se dá naučit vždy něco nového, co si vzít s sebou, co naopak nechat doma. Pořád se dají objevovat nové možnosti a s novými technologiemi to jde mnohem snáze než dříve. Díky tomu můžeme my, starší jezdci, jezdit na super sněhu a v lepších lajnách s jistotou a bezpečně. Tímto způsobem se pak dá objevovat více nových terénu a snowboarding tak zůstává plnohodnotnou aktivitou.

Čeho se nejvíc bojíš?

Asi sebe sama a mých rozhodnutí. Bojím se dělat špatná rozhodnutí, jak ve snowboardingu, tak i v životě jako takovém.

Jakým heslem se řídíš?

Vědomosti znamenají v horách svobodu. Je třeba strávit nějaký čas v horách, učit se od nich a potom budeš mít nekonečně možností, jak si dobře zajezdit.

Vím, že jsi byl před mnoha lety u nás. Řekni mi něco o Špindlu a vůbec o tvojí návštěvě České republiky?

K vám jsem se podíval někdy v roce 1999 nebo 2000. Asi to bylo kolem Nového roku 1999. Bylo to super! Moc si toho ale nepamatuju, protože toho bylo na mně strašně moc. Každopadně jsme měli nějaký prašan a celkem zajímavé sjezdy. Pamatuju si, že jsem vystoupil z vleku a pak sjel úplně až dolů do vesnice. Bavilo mně to.

A co slovenské Tatry?

Byl jsem na Chopku. Fakt pěkné středisko. Bylo to během stejného tripu jako Špindl. V Praze jsme na Hlavním nádraží sedli na vlak a jeli jsme směr Slovensko. Sněhu bylo dostatek. Úplně na vrcholu jsem vysedl z kotvy a procházel se po hřebenu. Ty zabijácké sjezdy si pamatuju dost dobře. Bohužel je ale nikdo nesjížděl, tak se mi do nich taky moc nechtělo. A nikde nebyly žádné davy lidí narozdíl od Alp. Vždycky jsem se k vám chtěl vrátit, potkal jsem u vás spoustu dobrých lidí a řádně to zapil. 

Máš opravdu dobrou paměť.

Jen trochu, něco si pamatuju :)... Tohle byla ale nezapomenutelná věc.

Co bys vzkázal čtenářům?

Tak to je težká otázka… Snad bych vzkázal jen: Jste na správné cestě. 

Text: Míra Kube, Dan Janik /​ SplitUnite
Foto: Míra Kube & Dan Janík /​ SplitUnite, Patrick Nelson /​ Jackson Hole Mountain Resort, Wade Dunstan /​ Arbor Snowboards

Dále určitě navštivte TENTO ODKAZ na stránkách Tetongravity.com, který krásně navazuje na předchozí řádky.