Galerie a článek: Vítek Ludvík o freeridingu v Japonsku

Freeriding v Japonsku je snem snad každého ridera. Dokud se tam sami nevydáte, tak si přečtěte aspoň tenhle krátký článek z dílny Vítka Luvíka a vydejte se tam třeba příští rok v jeho doprovodu na výlet za životníma lajnama!

Japonsko 2023

Konečně!!! Tři roky jsme číhali na chvíli, kdy se zase pro turisty otevře Japonsko. Ne, že by se nám freeriding v Evropě nelíbil, ale Japonsko má svoje kouzlo, speciálně v lednu a začátkem února, kdy je to se sněhem v Alpách slabší a podmínky v Čechách jsou bez komentáře. 

Jarně se tvářící Prahu jsme opouštěli den před Silvestrem, abychom pár hodin před koncem roku přistáli v Asahikawě, druhém největším městě na Hokkaidu. Trochu nás překvapily ceny letenek, byly totiž zhruba dvakrát dražší než před třemi lety. Ale taková je teď realita. 

Přivítal nás mráz, vysoké mantinely sněhu kolem silnic a husté sněžení. A ..., nedorazily boardbagy. Na Nový rok jsme tak neměli důvod brzy ráno vstávat, abychom vyrazili na kopec a mohli se pořádně vyspat. A bylo na co.

Ze Sibiře proudí nad Pacifik studený vzduch, který se mísí s vlhkým oceánským. Výsledkem jsou sněhové srážky obrovské intenzity dopadající na Hokkaido. Jak je vidět z fotek, jeho množství a kvalita jsou perfektní. Japonské zimy jsou dlouhé, trvají od začátku prosince do konce března, za tu dobu nasněží mezi sedmi a patnácti metry sněhu, najdou se ale i místa, kde spadne metrů dvacet. Možnosti k freeridingu, které na tomhle nejsevernějším a druhém největším japonském ostrově jsou, zkrátka dávají smysl strávit čtrnáct plus hodin v letadle a připlatit ten extra cash za letenku.

Kopce jsou obecně menší než v Alpách, to znamená kratší výstupy i sjezdy. Díky pařezům a jiným nerovnostem hluboko pod sněhem, jsou ale svahy plné boulí a vln, mezi kterými se dá dovádět. Řídké listnaté lesíky, kterými jsou porostlé, usnadňují orientaci v terénu při sněžení. Většinu času jsme jezdili v oblasti okolo světoznámého střediska Niseko na západě a kolem Furana v centrální části Hokkaida. Sjíždět se dají i svahy dominantních hor, např Mt Yotei (1900 m), je však potřeba sledovat předpověď počasí a vyrazit, když je jasno, protože to bývá na celodenní túru.
Kdo by měl chuť zajezdit si v japonských střediscích, měl by být připravený na to, že ačkoli jsou vyhlášená svým přírodním sněhem, je to jako všude jinde. Během dopoledne je všechno rozježděný. Když člověk ví, kam zajet, dá se prášit skoro celý den. Takže do střediska jedině po sněžení, jinak je lepší šlapat. Na splitboardu, širokých lyžích s vázáním na šlapání nebo kombinovat snowboard a sněžnice. Japonci často chodí na sněžnicích s prknem na zádech. To se dá, když má sněžnice celá skupina a můžou se tak střídat v prošlapávání stropy. Dříve jsme tak chodili taky, dá se jít víc přímo do kopce. Daleko lepší varianta je ale šlapat na pásech. Stopu už často někdo prošlápnul a výstup je mnohem snazší. Ať už máte na nohou cokoli, na zádech je potřeba mít kompletní lavinovou výbavu a vědět, jak ji použít, protože i v Japonsku padají laviny.

Ježdění v Japonsku zkrátka nemá chybu. Sníh lítá všude, je zima, fousy plný rampouchů. Po pár hodinách je toho ale až moc a jeden by se rád ohřál. Ve vulkanicky velmi aktivním kraji naštěstí není problém narazit na onsen. Onsen původně znamená horký pramen, jakých je na Hokkaidu mnoho. Dnes je to výraz pro veřejné koupele, možná spíš lázně, které najdete v každém městě i vesnici, často i daleko od civilizace. Bývá to větší budova s malou recepcí, miniaturním obchůdkem s dobrůtkami a suvenýry. Za vstup se platí něco mezi 500-1200Jeny, to je něco kolem naší stovky. Zázemí je podobné tomu našemu – projdete skrz oddělené šatny a pak přijdete do místnosti s bazénky s různě teplou vodou, ty horké bývají i venkovní. Často se v areálu nachází i sauna. Pro Japonce jsou onseny významnou součástí kultury a tráví v nich poměrně dost času. 

V příjemných koupelích vás sice přejde únava, ale dříve nebo později vás dostihne hlad. Nabízí se několik možností a každá z nich stojí za vyzkoušení. Nejlevnější je sámoška. Nakupování je exotika sama o sobě. Díky překladači v telefonu už to není tak dobrodružné jako dřív, ale i tak je to zábava. Osvědčily se nám krabičky s hotovým sushi, sashimi anebo polévky miso. Já praktikuji model jít po obchodě, koupit, co se mi líbí a buď je to nakonec dobrý, nebo ne. Příště beru to osvědčené a k tomu něco nového. V sámošce je zhruba stejně draho, jako u nás, za jídlo v restauraci dáte v přepočtu od 250 korun výš, záleží na místě. Do restaurace chodíme na ramen, nudlovou polévku s různými přísadami, houbami, zeleninou..., často samozřejmě na sushi. Masožrouti určitě rádi vyzkouší wagyu, tradiční japonské hovězí maso. V centrálním Hookaidu zase lokální vepřové. Sám maso nejím, v Japonsku ale rozhodně nestrádám. 

Asi už máte jasno, že japonskou zimu chcete zažít. Až budete balit bágl, nezapomeňte, že je v Japonsku chladněji. V porovnání s výbavou do Alp přihoďte ještě jednu vrstvu a prstové rukavice vyměňte za palčáky. My na sněžnicích nechodíme, používáme splity.

Letos jsme měli možnost otestovat hned několik modelů. Já si oblíbil Storm Chaser od Jones snowboards. To prkno je jako stvořené na surfing v japonském prachu, stejně jako LTB Crude 155. Skvěle fungují také modely LTB classic 159, 163 nebo Jones Hovercraft. Tahle prkna jsou mnohem víc univerzální, fungují nejen v prašanu, ale hodí se i na celosezonní ježdění v Alpách. Měli jsme s sebou i freestylový split jedné renomované značky, je ale lepší, když se takové prkno ztratí někde cestou...

Pokud byste příští leden a únor místo bajkování radši freerajdovali na pořádným sněhu, přidejte se k nám. Víme kam a víme jak! 
www.splitboardcamps.com a sankjupowder.cz

Galerie

Nafotil a napsal

Vítek Ludvík
Další články autora

O Japonsku stále sní

Vašek Čajka
Další články autora

Další zajímavé články

Akce Horsefeathers Sneak The Tweak otevřela snowpark na Mölltalu!

Nový snowpark na rakouském ledovci Mölltaler Gletscher slavnostně otevřela akce Horsefeathers Sneak the Tweak!