Honza Nečas

Je to už pár let, co se na české snowboardové scéně objevil Honza Nečas. Když začal objíždět závody a vyhrávat, nějak se mi pořád pletl s Matějem Novákem. Tak jsem si je jednoduše odlišil. Nečas byl ten s backflipem vždy a všude. Od té doby se toho ale hodně změnilo a Nečiho rejstřík triků se rozrostl do nevídaných rozměrů, i když backflipa dělá dodnes v nezaměnitelném stylu. Za poslední dva roky se Honza stal pravděpodobně nejprogresivnějším jezdcem  našich luhů, hájů a má našlápnuto, aby se prosadil i v zahraničí. Jeho profil v theLAB nebo výsledky z posledního Burton European Open budiž důkazem, jak jde nahoru...

Honzo, ty jsi mladší než já, pamatuješ vůbec časy, kdy se jezdilo na nejrůznějších překližkovejch herkách a jako soft boots se používaly Gerlachy? A jaký byly tvoje začátky?

Já už jezdím docela dlouho. Už od tří let jsem lyžoval a už v tý době jsem si všímal začínajících snowboardistů, který jezdili právě na těch strašnejch překližkách a už v tenkrát se mi to strašně líbilo. V deseti letech jsem si pak vymodlil prkno k vánocům. Měl jsem tehdy přeskáče, a překližku od Váši, která se mi asi při třetím ježdění rozlepila. Už na tomhle prkně jsem ale zkoušel skákat. Ty skoky byly hodně svérázný. Vždycky když jsem dopadl, tak vázání udělalo jen cvak, jak přeskáče vyskočily z vázání, takže jsem z toho vždycky vyběhl. 

A to ti to prkno třeba neujelo?

To už jsem měl fakt vychytaný. Dopředu jsem s tím počítal a vždycky jak jsem dopadl, tak jsem hned zašlápnul prkno. Pak už jsem si to vychytal. Dopadnout, vyběhnout z vázání, kotrmelec, skočit zpátky na prkno, zapnout a jet – tohle mi už nezabralo víc než tři vteřiny. Ale i tak se mi to líbilo. Někdy ve čtrnácti jsem dostal první prkno s měkkým vázáním, na kterém jsem si okamžitě zlomil kotník, protože ty boty byli spíš holiny než co jinýho…

No a kdy se to tebe začalo nějak lámat (nemyslím kosti), ale jako že ti ten freestyle prostě začal víc jít?

No asi někde v patnácti, kdy jsem začal obrážet závody. Tenkrát jsem vůbec nevěděl, co se bude dít. Do té doby jsem jezdil jen s klukama u nás, nesledoval jsem časopisy ani videa. Na prvních závodech jsem byl v Čenkovicích. Přijel jsem tam, hned jsem se vyhecoval na backflipa a od té doby jsem sázel backflip a bs 3 všude…

To si pamatuju. Honza Nečas a jeho backflip všude. 

No je to tak, dělal jsem ho všude. Hned po těch Čenkovicích jsem jel na závody do Bedřichova, který tam tenkrát pořádal Zája, tam jsem byl s backflipem a bs 3 druhej, a tím se to tak nějak zlomilo a já začal víc jezdit. Po závodech mě tehdy vozila máma, protože jsem pochopitelně ještě neměl papíry.

Osobně mi přijde, že poslední léta na sobě hodně makáš a furt se snažíš o co největší progres. Takhle jsi to měl od začátku, nebo ta „disciplína“ přišla nějak postupně?

Hele, já jsem se docela dlouho trápil. Sice jsem uměl ten backflip a bs 3, ale dlouho mi trvalo, než jsem vůbec začal točit pětky. Zaboha nemohl přijít na ten správnej pohyb. Ono je to všechno totiž jenom o pohybu, a když k němu člověk najde tu správnou cestu, tak je najednou hnedka dál. A jakmile se dostaneš přes nějakou laťku, kdy dáváš třeba dvě ‚pětšťoury‘ a jdeš si za tím, tak pak už to jde rychleji a rychleji a různě si to už v tom vzduchu ulehčuješ. Pak už víš, že když jednou rukou chytneš prkno a druhou necháš za zády, tak se točíš rychleji. Jinak jak ses ptal, mě nikdy nikdo na snowboardu neučil, takže jsem se k tomu sám krůček po krůčku postupně dostával a poslední dva roky jsem si dal cíl, že chci co nejvíc jezdit, chci se tím živit, baví mě to a dávám tomu úplně všechno.

Někdy před rokem jsi mi řekl, že se snažíš hrotit co nejvíc, abys dostal ty triky úplně do krve, že to ježdění pak posouvá na jinej level. Můžeš víc přiblížit, co jsi tím vlastně myslel? 

No když přijdu do parku, tak si nejdřív si dám všechny pětky, pak všechny sedmi a pak zkouším všechny devítky a třeba vím, že někde mám nějakej problém a tak to piluju, dokaď to neodjedu. No a co pak? Tak zkouším litr. Lidi třeba říkají, že je to šílenost, ale já si to zkusím třeba desetkrát a už si zažiju ten pohyb, tu orientaci. Takže když pak přijedu někam, kde je velkej skok, a dobrý podmínky, tak to tam najednou začne padat samo, protože už to mám zažitý z toho hrocení na menších skocích. Když to takhle všechno nadrtíš, tak už pak jen jezdíš a všechny hory, všechny boule jsou pro tebe jeden velkej snowpark. Nedávno jsem viděl nějaký skejtový video a ten skejťák jede, a ty vidíš, že celý město je pro něj zábava. Jede, dává kdekoliv cokoliv, skočí, flip sem, flip nazpátek, a ty vidíš, že ho to jenom baví, že to má totálně pod kontrolou, ví co dělá a nemusí nad ničím přemejšlet. Takhle bych to chtěl mít na snowboardu…

Mě třeba  překvapilo, když jsem tě viděl zabíjet na railech, o kterých jsem si myslel, že je moc nejezdíš. Snažíš se o nějakou všestrannost?

Já jsem člověk, kterej miluje skoky. Čím větší skok, tím lepší. Ale ty železa k tomu taky tak nějak patří. Je mi jasný, že ty Burtonové a Simsové, když začali tvořit něco jako snowboarding, tak asi nemysleli, že se bude jezdit taky po železech, ale prostě to k tomu dospělo a tak se to taky snažím učit. Ono je dobrý umět všechno. V Plzni na předminulém City Jibu to bylo tak, že jsem měl zrovna období hladu, splácel auto, a potřeboval jsem pořídit zimní gumy, abych mohl odjet na hory. Tak jsem to tam zkoušel vyhrotit. Prostě to je zase to hrocení, o kterém jsme se bavili, že to tam dáš, i kdybys měl chcípnout. Nakonec to vyšlo, za což jsem rád.

Posunulo tě nějak, když jsi víc začal fotit a točit? S tím je totiž spojený hlavně skákání do prašanu, což je i pro zkušený parkový jezdce celkem oříšek …

Když skončilo natáčení LABu, tak jsem si tak nějak hodnotil, co mi to vlastně dalo a vzalo. Sice jsem vynechal různý závody, ale vůbec toho nelituju. Když se začal theLAB natáčet, tak minimálně půlka lidí jezdila líp než já. Já jsem zkoušel všechno okoukávat a po dvou letech je vidět, že se to na mě projevilo. Ze začátku jsem se toho strašně bál, ale dalo mi to hrozně moc. Určitě mám velký mezery, právě hlavně v prašanu, ale už trochu umím číst ten sníh, už vím trochu líp, jak do toho skákat, a je to určitě dobrá zkušenost. 

Když už jsme u toho prašanu, lákalo by tě třeba nějaký big mountain ježdění, jako je Aljaška a podobně…

Hele já se toho hrozně bojím. Pro mě je jednodušší přeskočit silnici ve dvanácti metrech, než sjet kopec plnej prašanu. Mám hrůzu, že do toho vjedu a teď se celej ten kopec utrhne a mě to rozemele na kaši. Kór když vím, že kluci, co tam jsou se mnou, třeba taky jezděj dobře v prašanu, ale se samotnou lavinou vlastně nikdo z nás zkušenost nemá. V backcountry mám s sebou samozřejmě pípák, sondu a lopatu, ale nevím, jestli bych najednou nebyl v koncích, kdyby to někoho zasypalo. Jednou jsem jel nějakej žlebík a najednou, když jsem viděl, jak se to všechno kolem celý sype, tak jsem začal zmatkovat, protože v tu chvíli nevíš, jestli je to lavina nebo jen sluf. A takovýhle chyby tě můžou stát život. Proto se bojím. Ale třeba to jednou přijde.

V poslední době hodně cestuješ, který z tvých tripů si nejvíc ceníš a proč?

Za poslední dva roky jsem poznal opravdu kus světa. Cením si každé cesty mimo Evropu, byl to můj sen cestovat po světě se snowboardem. Je to hodně motivující a v zádech cítím podporu lidí, kteří nějak přispěli k mé šanci tam být. Každé místo je svým způsobem jiné a neumím říci, které to místo mě nejvíce oslovilo a bavilo, takhle se na to nedívám. Spíše mám v paměti ty jednotlivé tripy podle lidí, kteří mě tam doprovázeli, nebo co jsem v které zemi dělal. V mé paměti už navždy budu mít v paměti výlet do USA, který se konal minulý rok. Měsíc jsme cestovali po západním pobřeží a fotili pro Ride. Fotil jsem se tam s Ondrou Bauerem, Richardem Skanderou, Jendou Zajícem a celé to zachycoval David (Šuba) Blažek. Je pravda, že na místě jsme měli několik malých pranic co se týkalo staveb skoků, ale s odstupem času vidím, jak malicherné to bylo a chci felákům říci: “Díky za všechno, díky že jsem tam mohl být s vámi, a že to bylo to nejlepší, co mě kdy na prkně potkalo“. Další výlet, na který nikdy nezapomenu, je má první cesta na Nový Zéland, kde jsem si vydělával na žití v kuchyni, stříháním vína, kiwi a také v obchoďáku, kde jsem doplňoval regály kočičím žvancem. Nejasnou náhodou jsem se tam potkal s Martinem Černíkem a měl jsem šanci se zapojit do jeho projektu snowboardové školy. Když si tak uvědomuji, tak právě tohle naše setkání odstartovalo vše, čím si teď procházím, reprezentace, cestování s prknem, ježdění a snaha probojovat se do světové špičky.

Nedávno jsi byl i na MS v Koreji. Byla to velká exotika?

Myslel jsem si, že to bude větší exotika. Jediné na co jsem si nezvykl, tak bylo to jídlo. Ale jinak spousta věcí vypadá jak v Evropě. Stavby, infrastruktura, lyžařské středisko i naše hoštění mi připomínalo Evropu. Velký rozdíl byl akorát v přístupu lidí, všichni byli strašně ochotní a obětaví jakkoli pomoci. Jenom nevím, proč se hned pod snowparkem stavěla konstrukce, na které byl skok. Žádná konstrukce nenahradí kicker na pořádném kopci. Možná že bych rozpoznal více rozdílů, ale byl jsem tam jen několik dní a neměl jsem čas kamkoli cestovat. Ale co jsem viděl, tak byl ten nejdelší most na světě, to když jsme se Šárkou odlétali domů a pilot zakroužil nad Soulem. Ta stavba je opravdu největší a neuvěřitelná. 

Máš nějaký cestovatelský sen?

Cestovatelský sen mám velký, a to abych vždy doletěl v pořádku. Asi to není ta pravá odpověď na tuto otázku, ale opravdu nemám dobrý pocit z létání. Do té Koreje jsme vyfasovali ruské aerolinky za stávkující Francouze. Ty dva lety byly opravdu to nejděsivější, co jsem kdy zažil v letadle. Jinak můj sen je jižní Amerika a Aljaška. Tyto dvě země bych určitě s velkým nadšením někdy navštívil s prknem na zádech. Rád bych tam ale pobyl alespoň několik týdnů. Není ještě všem dnům konec, tak se nechám překvapit, kam mě život zanese.

Podívejme se teď trochu jinam. Tys hodně makal na prvním ročníku akce Ride Local Riders. Jaký z ní s odstupem pocit?

Já osobně to cítím především jako motivaci pro ty lidi. „Jo budu jezdit dobře, budu se snažit, není problém, dostat se k týmu a časem získat dobrý podmínky“. Z těch původně vybraných lidí nás muselo šest opustit, ale doufám, že to bude motivace pro ty další čtyři, aby do toho ještě víc šlapali. 

Hodně lidí tady chce mít sponzora, řada lidí ho i získá, ale pak třeba vidíš nikým nesponzorovaný Finy, kteří jsou schopní zajet všechny český „pros“. Takže se chci zeptat, jestli podle tebe třeba u nás nejsou firmy zbytečně moc štědrý a jestli to ve finále není pro českou snb scénu kontraproduktivní?

No zrovna to Finsko co jsi zmínil, je takovej specifickej příklad. U nich je ten snowboarding skoro národní sport a jak všechno skáčou na ledu, tak si prostě nemůžou dovolit spadnout na záda. Takže to tak vypilují, aby i když se jim to nějak vymkne, tak aby to ukočírovali. A proto jsou tak dobrý jak jsou. Ale k tomu sponzoringu. Myslím, že je dobře, když firmy dávají do snowboardingu něco zpátky, že jenom nerejžují na tom, že něco dováží, případně vyrábí. Díky tomu se snowboarding může dál rozvíjet. Taky díky tomu je snowboarding jeden z nejvíce se rozvíjejících sportů na světě, dělají se velký závody, točí se videa atd. I když s těma sponzorama by mi nevadilo, kdyby existovala nějaká nepsaná dohoda, jako že třeba 540 na všechny čtyři strany by bylo nějaký minimum, který bys měl umět, abys získal sponzora. U nás jsou i lidi, kteří mají sponzora, ale některý holky z ciziny by je zajely jak nic. Prostě to rozdávat nějak s rozvahou.

Poslední rok hodně závodís, jezdíš TTR i FIS. Vidíš tam nějaký výrazný rozdíl nebo rivalitu?

K otázce o rivalitě se nebudu vyjadřovat, jezdím rád obě série a nerad bych vířil nějaké názory, negativní pocity u jedné, nebo druhé organizace. Obě dvě pořádají závody jak asi nejlépe umí. Můj osobní názor je, že by byla nejlepší jedna snowboardová asociace, která by zaštiťovala všechny závody, všechny jezdce světa a také všechny sponzory. Každý si to dokáže spočítat, že dvě tak velké organizace mají každá své sponzory a někteří jezdci upřednostňují jen FIS, nebo jen TTR. Kdyby se vše sjednotilo, tak by bylo více peněz od všech sponzorů a také by se zvedla úroveň pořádaných závodů i jezdecká úroveň na maximum. Ale to je můj názor a nerad bych se někoho jakkoli dotkl, tyto otázky jsou dost ožehavé téma.

Hele, Zája jezdí na windsurfu, spousta kluků drtí skejta, máš taky nějaký prkno, na kterém jezdíš v létě?

Já mám hlavně školu, to je moje velký prkno, na kterém jezdím, ležím, svačím, spím… V zimě jsem furt pryč, dávám tomu snowboardingu hodně, což s sebou nese řadu problémů ať už se školou, holkama nebo i jinak. Takže přes léto hlavně doháním školu. Naštěstí máme otevřený termíny pro lidi, který hodně sportujou. Takže můžu v zimě školu vypustit, ale musím to v létě dohnat. Občas si jedu do Stráže zajezdit na wakeboardu, někdy surf, když mi to někdo půjčí. Jinak hodně sportuju, snažím se plavat, skákat do vody atd. Začal jsem taky chodit v Liberci skákat na trampolínu. Tam v poslední době zkouším dvojitý salta, abych měl orientaci na prkno. Prostě od každého něco. Není to tak, že bych, jakmile sleze sníh, napnul plachtu a jezdil na windsurfu až do podzimu.

Když jsem před nějakou dobou doma uklízel, natrefil jsem na starej Board, kde jsi měl rozhovor a v něm jsi říkal, bys chtěl někde u Teplic přeskočit dálnici. To jsi myslel vážně?

Myslím to vážně. Jediný problém toho místa je, že se jedná o České středohoří, kde nikdy není moc sněhu. A jde o dokonalej spot. Máš tam dva pruhy silnice tam, dva pruhy zpátky a napravo směrem na Ústí se tyčí brutální zeď, která drží celej kopec nad dálnicí. Je to vysoký, takže by člověk nemusel mít ani tak strašnou rychlost. Z druhé strany je pak dlouhej dopad, kde jsou křoví a muselo by se to vysekat. Hlavně ale čekám, až se počasí zase jednou zblázní a napadne tam metr sněhu, abych do toho mohl skočit. 

Doufám, že nám kdyžtak dáš vědět.
Hele až to jednou půjdu skočit, tak dám vědět asi všem na světě.

Už jsme u konce, takže jestli chceš někomu něco vzkázat, nebo někomu poděkovat, jdi na to…

Chci určitě poděkovat rodičům, jsem jim vděčný, že mi koupili první prkno, vždycky mi věřili a podporovali mě. Díky všem sponzorům, který mě kdy podporovali, samozřejmě Ride, 32, Electric, Vestal a všem lidem, co mě kdy podporovali a inspirovali...