Jussi Oksanen

Když se ke mně dostala nabídka s možností udělat během pražské zastávky Standing Sideways interview s některými z pěti jezdců, kteří sem měli přijet (Kokubo, Haakonsen, Deiss, McMorris a Oksanen), neváhal jsem ani minutu a první, koho jsem okamžitě chtěl, byl právě Jussi. Ne, že by mě například Terje nezajímal, ale přecijen jsme s ním už jedno interview na FR měli... V den pražské premiéry Standing Sideways jsme si tak mohli s Jussim sednout v pražském obchodě Store13, obklopeni Burton věcmi natočit 50minutový rozhovor, a mně tak splnit další z mých “novinářských” snů :-)

Přesně jak jsem čekal, Jussi Oksanen je strašně skromnej a milej týpek, ochotnej zajímavě odpovídat na cokoliv, co se ho zeptáte. To ostatně můžete posoudit nejen z textu, ale také na úplném konci rozhovoru, kam jsme umístili kratší audio sestřih jeho odpovědí. Přecijen i podle hlasu a stylu mluvy si uděláte o Jussim ještě lepší představu...

Jussi Oksanen je 32letý pro snowboarder, původem z Finska, žijící v kalifornském Encinitas v San Diegu, společně se svou manželkou a dvěma dětmi. Téměř celou kariéru je podporován firmou Burton, kde je stabilně členem Global Teamu a kde například bylo vyrobeno už devět promodelů jeho prkna. Úzce také spolupracuje se švédskou firmou WeSC - We Are Superlative Conspiracy, kde se stal jedním z prvních tzv. WeActivists. Dalšími jeho sponzory je energy drink Rockstar a jeho vlastní firma Mizu, o které se dozvíte více v interview.

V roce 2000 Jussi natočil svůj první větší video part pro film TB8 Infinity od Standard Films a hned za něj obdržel trofej “Best Video Part of the Year” v Transworld Awards. Za svojí kariéru natáčel snad se všemi známými produkcemi - Standard Films (TB8 Infinity, TB9, TB10 Optigrab), Robot Food (Afterbang, Lame, Afterlame), Mack Dawg (Chulksmack, Follow me Around, From... with Love, Picture This, Double Decade), Kingpin (Destroyer, Bulletproof), Transworld (In Color) a v poslední době Burton (The Process, The B, Standing Sideways), čímž se řadí mezi médii nejvíce sledované snowboardery na světě. V letošním filmu Standing Sideways se po lehce slabším období dostává opět na vrchol top pártem, který si vysloužil být “zavírákem” celého videa.

Ahoj Jussi, moje první otázka se týká tvýho výletu do Prahy. Jsi tady už od předvčerejška, co jsi už viděl a jak se ti tady líbí?
Je to tu skvělý, naposled jsem tu byl v roce 1985, takže od tý doby se to tu strašně moc změnilo. Hodně se mi tu líbí všechny ty kopce okolo, byli jsme se podívat na Stalinu, odtamtud je nádhernej pohled na Prahu a máte tu spoustu zeleně a samozřejmě všechny ty krásný budovy. Včera jsme byli v centru na Starym Městě a bylo to úžasný. Je to skvělý město.

Co jsi tady vlastně v tom roce 1985 dělal?
Byl jsem tady se svojí rodinou, s mámou, tátou a sestrou jsme jeli na takovej měsíční roadtrip... z Finska dolu přes Švédsko, Dánsko, Německo, z Berlína pak do Prahy a pak dál do západní Evropy.

Ptám se proto, že to pro vás asi nebylo úplně jednoduchý se sem dostat za komunistického režimu...
Je to tak, bylo to tenkrát pěkně drsný. Co si pamatuju nejvíc, že tady nebyl vůbec žádnej branding, reklamy, prostě vůbec nic. Když jsi byl jinde v Evropě, všude byly různý poutače, billboardy a tak dále, ale tady jenom prázdný výlohy třeba s jednou televizí. Pro mě to bylo nepochopitelný. Od tý doby se to strašně změnilo, teď je Praha jako jiný západní města, přijde mi to tu třeba jako v Curychu nebo kdekoliv jinde.

Kolik máš za sebou už premiér Standind Sideways?
Právě že zatim jenom jednu, v Americe v Denveru. Tohle je moje první zastávka v Evropě, pak pojedeme do Mnichova, do Moskvy a pak zpátky do USA, kde máme šest premiér, a nakonec Japonsko.

Jak si to zatim užíváš? Ty nejseš moc známej jako “párty rockstar”... (smích).
(Smích)... Ne to je pravda, to opravdu nejsem. Snažim se z toho vždycky dostat maximum, rád vidim všechny ty města, kam se normálně nedostanu. Tady je to super, protože se procházíme po městě, skejtujeme a užíváme si to. Ono je to celkem těžký, vždycky někam přijedeš a všichni jsou tak nadšený, že tě viděj a je to pořád “Jo to je skvělý, pojďme pořádně zakalit, jdeme na panáka...” Jenže my tohle vždycky děláme měsíc v kuse. Dřív jsem si ty kalby užíval, ale teď mi je 32 a už jsem to všechno viděl, kalil jsem na premiérách každej rok 15 let, takže teď už z toho tolik nemám. Radši jdu dřív spát, probudim se brzo a jdu něco ráno dělat.

A jak to vidíš dneska? Minulej tejden jsme dělali premiéru Absinthe a přišlo 1000 lidí. Myslim, že dneska to bude minimálně stejně...
Wow, to je hustý. Nooo, asi si dám pár piv a pak uvidim. Asi uteču (smích)...

OK, to by k premiéře stačilo, popojedem ke tvojí kariéře. Kolik filmů jsi vlastně zatim natočil?
Hmm, myslim, že natáčim od roku 1998, takže to je už 13 let.

Natáčel jsi každou sezónu?
Jo jo, každou.

Jussi v "TB8 Infinity" (2000) od Standard Films:

Tys po tu dobu spolupracoval s různejma filmovejma produkcema, bylo jich snad pět?
Jo, začínal jsem se Standard Films, pak jsme založili Robot Food, pak Mack Dawg, taky Transworld film “In Color” a teď to je přímo Burton produkce.

Když porovnáš práci s Burton produkcí a dalšími, v čem vidíš největší rozdíly? Se kterou z nich se ti pracovalo nejlíp?
Myslim, že se všema to bylo dobrý. Každopádně Burton, to je celý takový menší, zároveň ta parta a způsob natáčení, tim to letos bylo úplně nejlepší, točili jsme jenom ve dvou s Mickeym (Renczem - pozn. aut.). S Mack Dawg jsme vždycky jezdili ve čtyřech jezdcích, což bylo často tak trochu plejtvání časem. Je to těžký, makáš celou sezónu, ale nenatočíš toho tolik, protože jsi pořád ve čtyřech, můžeš si dát jeden skok nanejvýš třeba třikrát, nebo když někam cestuješ, tak to zabere strašně moc času. Tenhle rok jsme byli jenom tři - já, Mickey a kameraman, celou sezónu. Tak polovinu všech shootingů jsme ani neměli fotografa, mohli jsme se pohybovat hrozně rychle, a to je cesta jak to dělat nejlíp a jak to doufám bude i dál. Burton určitě bude dělat film i příští rok a teď viděli, jak člověk může bejt v malý partě produktivní a jak dobrej je pak výsledek. Nakonec je to všechno o tom najít lidi, který si navzájem rozumí a vyhovujou. Když jsi s dobrou partou, vždycky pořídíš dobrej matroš.

Takže Mickey Rencz je tvůj natáčecí parťák...
Jo jo, on žije nahoře v Kanadě, já tam za nim vždycky přijedu, je to dost v pohodě... On je hlavně hrozně klidnej pohodovej týpek, mám ho rád, nikdy s nim necejtim žádnej stres.

Kde jste letos natáčeli?
Hlavně ve Whistleru, dva vejlety do Tahoe a jeden do Revelstoke. Celej můj párt je natočenej v Americe. Na Whistleru jsem byl celkem děvetkrát.

Kolik dní jsi přibližně natáčel?
Ty jo to nevim... Přibližne třicet dní.

Já jsem vlastně ten film ještě neviděl, protože tu nebyl před dnešní premiérou k dostání. Jasný, mohl jsem si ho stáhnout z netu, ale nechtěl jsem, chci to poprvý vidět na velkym plátně... Takže, kterej záběr z tvýho pártu považuješ za nejlepší, na kterej jsi fakt pyšnej?
Je tam několik dvojitejch lajn, který jsem vždycky chtěl, z toho mám fakt radost. Taky tam mám několik novejch triků, což je super. Je to tak, že jsem je vždycky chtěl zkusit, ale nikdy jsem neměl správný podmínky, abych je udělal. Tenhle rok jsem začal zkoušet různý doubly a podobně... Snowboarding pro mě teď začíná být tím, co byl když jsem byl mladej... Poslední dobou jsem byl zvyklej dělat víceméně pořád stejný věci, ale teď vidim, že nic neni tak těžký jak se zdá. Prostě to musíš zkusit a když se ti to jednou povede, tak začneš bejt otevřenej spoustě dalších věcí. Takže tenhle rok to je pár novejch triků a o to víc jsem natěšenej na další sezónu, protože mám v hlavě hodně věcí, co chci zkusit. 

Myslíš, že letos cejtily filmový produkce něco jako větší konkurenční tlak během toho obrovskýho očekávání veledíla The Art of Flight?
Ne ne, upřímně já si myslim, že Art of Flight je úžasná záležitost, ale je to kompletně jinej film, není to snowboardovej film pro snowboardery. Je to ohromující... já to ale asi ani nechci už vidět, viděl jsem to jednou a nemusim už znovu. Snowboardovej film jako je třeba Standing Sideways je to, na co budou mladý koukat před tim, než půjdou jezdit. Nejde to moc srovnávat... Travisovy filmy jsou super pro snowboarding, protože přitáhnou mnohem více pozornosti mimo scénu, je to opravdový mainstream a zároveň skvělej snowboarding, ale třeba Forum nebo Burton filmy jsou víc pro kórovou scénu, dokážou mlaďase víc motivovat, protože tam jsou věci, který třeba jednou můžou zkusit. Víš co, kdo si může dovolit tisíce hodin helikoptéry, to co je v Art of Flight je pro normální lidi tak hrozně daleko za tím, co je pro všechny normální... Myslim, že pro tyhle dva filmy ani neexistuje žádný srovnání.

Ty jsi v roce 2000 natočil svůj první videopart v TB8 od Standard Films a hned se stal podle TWS nejlepším pártem roku. Když porovnáš způsob jak se natáčelo tenkrát a jak teď, jak to vidíš?
Já jsem měl hrozný štěstí, že jsem začal natáčet se Standard Films, protože to v tý době už měli hrozně zmáklý, taky před tim už natočili sedm filmů, takže byli velmi profesionální. Vstávali jsme třeba ve 4 ráno a začali hajkovat... V některejch aspektech to bylo snad i profesionálnější než je to teď. Ale snowboarding byl v tý době jinej, všechno bylo takový nový. Dá se ale říct, že jako celek je to v podstatě stejný, nic se zas tolik nezměnilo.

Myslel jsem spíš kamery a všechny ty technický věci okolo...
Jasný, tak tenkrát to byly 16mm kamery, což bylo občas těžký, protože jsi něco natočil a nemohl ses na to hned kouknout. Takže jsi teba myslel, že máš super záběr a potom po přepisu, což mohlo bejt klidně dost dlouhou dobu po shootingu, jsi zjistil, že ten záběr nevypadá vůbec tak, jak jsi myslel. Třeba dopad nebyl úplně čistej a podobně... Teďka je to skvělý, protože uděláš trik, hned se na to u kameramana koukneš a můžeš si říct třeba “Sakra, neni to úplně vono, musim to dát ještě jednou.” Je to super, protože když ten den skončíš, tak víš, že máš třeba dva záběry, které se ti líběj. A předtim sis třeba myslel, že jich máš deset, ale pak jsi to viděl a akorát sis řekl “Ach jo, takže jich neni deset, ale jeden.” (smích)

Jussi v "TB10 Optigrab" (2002) od Standard Films:

Třeba natáčení na Whistleru muselo bejt dřív mnohem jednodušší, přijde mi, že teď tam natáčí tolik malejch i velkejch produkcí, že tamní backcountry musí bejt úplně přeplněný. Neni občas až těžký najít dobrý spoty, kde nikdo neni?
Hmm, je tam hodně lidí, ale drtivá většina z nich nikdy nejde tak daleko jako třeba my. Letos jsme na skůtru denně najeli kolem 110 až 120 kilometrů, což bylo mnohem mnohem dál než si většina dokáže představit. Něterý spoty jsou ale samozřejmě blízko a tenhle rok byl snad první, kdy tam lidí ubylo. Podle mě to je kvůli tomu, že spousta lidí už nemá tak dobrej sponzoring, aby měli peníze na dopravování skůtrama. Dva až tři roky zpátky to bylo šílený, v tom backcountry se pohybovaly snad stovky lidí. Teďka spíš vídáme lyžařský partičky, což je oproti minulosti rozdíl. Vždycky je to o hledání novejch spotů a terénu a toho jsme letos našli strašně moc. Musíš do toho jen dát víc úsilí, vstát dřív, jet dál, vzít si kanystry s naftou a pak tam jsi sám.

Takže Whistler je pro tebe asi jednoznačně nejlepší místo pro natáčení?
Absolutně, protože Whistler má všechno. Velký hory, tolik terénu s nespočtem různejch převisů, přírodních skoků, skalek, dropů, prostě všechno, co si může člověk přát. Navíc tam je pořád hodně dobrýho sněhu a je to tam opravdu bezpečný, protože na začátku sezóny napadne mokřejší těžkej sníh, kterej zakryje všechny šutry a nebezpečný skály. Jediná věc, se kterou je to těžký, je samozřejmě počasí. Já to třeba dělám tak, že žiju v San Diegu, čekuju počasí a ve dvě hodiny mám vždycky přímej let do Vancouveru. Když vidim, že zejtra bude slunce a je tam novej sníh, sednu na letadlo, vyzvednu si na letišti svojí káru se skůtrem na přívěsu, řídim hodinu a půl do Whistleru, tam pak strávim třeba čtyři dny natáčenim a pak zase letim rovnou domů. Loni jsem to takhle udělal devětkrát. Pro mě to funguje strašně dobře, protože každej trip jakoby začínám úplně od začátku a jsem hrozně motivovanej. Řeknu si “Chci jet na tenhle trip znova, chci si přivíst čtyři záběry.” Rozhodně lepší než tam sedět, koukat jak prší, chlastat při tom a čekat na slunce.

No vidiš, tos mi připomněl... Myslim, že spoustě lidí vlastně nedojde, že jeden čtyřdenní trip pro tebe znamená třeba 3 nebo 4 záběry do filmu, někdy i míň...
No jo, je to tak (smích). Ale všechno záleží na tom, jakej typ filmu se natáčí. Tenhle film byl “pártovej”, takže si prostě jdeš pro nejlepší záběry a pak se použije opravdu jen to nejlepší z nejlepšího. Pro můj párt ve Standing Sideways jsem měl myslim 15 dalších dobrejch záběrů, který jsme mohli použít, ale rozhodli jsme se nakonec, že je nepoužijeme. Použijeme je třeba pro něco jinýho... je to sice možná trošku škoda, ale chceš prostě ukázat jenom to úplně nejlepší.

Rozhoduješ o tom, který záběry se ve filmu objevěj? Či je poslední slovo?
Tenhle rok to bylo hodně dobrý. S Jeremym Pettitem, člověkem co dřív dělal všechny Forum videa a stříhal i Standing Sideways, jsme si to hned od začátku výborně nastavili, já jsem totiž celkem tvrdej co se týče mých záběrů, hrozně vybíravej (smích). Jeremy ale byl super, opravdu mi naslouchal, o všem jsme diskutovali... a samozřejmě finální střih byl pak na něm.

Co hudba? Vybíral sis jí sám?
Jo, já jsem si jí vybral - Queen & David Bowie: Under Pressure. Myslim, že tam sedne.

Myslíš teda, že Whistler je pro tebe ještě lepší než AK?
Určitě, protože je mnohem dostupnější, AK je spíš heliboarding, což je hrozně drahý. Když jedeš na Aljašku, tak máš hned 10táců (dolarů) v pytli, což je strašně moc peněz. Byl jsem tam tolikrát a v porovnání kolik utratim peněz a kolik natočim záběrů se mi to nevyplatí, protože tolik nejezdim velký lajny. Když tam jede třeba Nicolas Müller a je tam tejden, tak natočí třeba dvacet záběrů, protože si dává krutý sjezdy. To ale neni můj styl, prostě to tam úplně nefunguje na můj způsob snowboardingu. Radši jedu do Whistler backcountry, hledám spoty, stavim kickery, to je moje. Nicméně bych moc rád zajel zpátky do Haines a něco tam natočil, snažil se zajet nějaký větší lajny, ale rozhodně to neni nějakej můj hlavní ideál nebo cíl.

Taky si myslim, že mlaďáci radši koukaj na street nebo backcountry freestyle než na big mountain ježdění. Často od nich slýchávám, že je nebaví na to koukat, protože je to “pořád stejný”...
Jo jo, taky to slýchávám. Hrozně cenim co tam ty lidi jako Nico nebo Gigi dělaj, to je šílený. Když si dávaj ty strašně strmý lajny a do toho triky... Ale když jsem vyrůstal, tak to bylo asi to poslední na co jsem ve snowboardovym videu chtěl koukat. Pokaždý když vyšlo TB video od Standard, vždycky bych vynechal každej big mountain powder párt a přeskočil k lidem jako Peter Line... Tak jsem vyrostl a přesně tak to chci dělat.

Jussi v "Afterbang" (2003) od Robot Food:

No tak ty jsi hlavně vyrostl na ledovejch finskejch kopcích... (oba se smějeme a Jussi přitakává)... Kterej párt považuješ za svojí kariéru doposud nejlepší?
Určitě bych zmínil Afterbang, ten mám moc rád. Neni to asi můj nejlepší párt, ale měl opravdu dobrou náplň. A potom bych určitě řekl tenhle v Standing Sideways, protože jsem natáčel dlouho, mám tam nový triky, nový věci a jsem díky tomu do dalšího roku tak namotivovanej! Vidim, že to dopadlo dobře a že můžu udělat mnohem víc, prostě cejtim, že jsem zpátky ve hře (smích). Ale je to sranda, protože to už dělám tak dlouho, ale zároveň mám teď úplně novou motivaci k tomu, abych pokračoval. Dokud budu moct pracovat na dobrejch projektech se správnejma lidma, tak do toho budu šlapat. Miluju to, co dělám.

Takže fyzicky jsi pořád ok? (smích)
(smích)... Jo, právě, že se cejtim mnohem zdravější než když mi bylo dvacet. Mám trenéra, takže cvičim třikrát tejdně, každej den surfuju, jim zdravě, mám dvě děti, takže nechodim vůbec kalit, ale starám se o ně... Můj život je tak jinej než dřív a vůbec mi to nevadí, naopak... je to tak jednoduchej život a já se cejtim o strašně moc líp. Když mi bylo dvacet, tak jsem pil, jedl sračky z fast-​foodů, chodil spát pozdě... Teď je všechno jinak.

Jaký bylo tvoje nejhorší zranění?
Měl jsem problémy hlavně s kotníkama, podstoupil jsem několik operací, ale naštěstí žádný trable s kolenama nebo něco jinýho, takže klepu na dřevo.

Řekni mi něco o Robot Food, v tomhle projektu jsi byl hodně zainteresovanej, proč to celý skončilo?
Vlastně šlo o to, že jeden z filmařů převzal skoro celou kontrolu nad projektem a už se to neubíralo tim směrem, kterym jsme ze začátku chtěli aby to šlo. Taky tam proběhla hodně špatná komunikace ohledně financování, prodejů... a směřovalo to celkově tam, kam jsem nechtěl, takže jsem z toho odešel. Prostě tam nebyla ta správná chemie, nemohl jsem už s tim člověkem pracovat, nevěřili jsme si. Já nevim no, ztratil jsem k němu respekt, museli jsme se posunout dál, dělat něco jinýho.

Jussi v "Lame" (2004) od Robot Food:

Pojďme zpátky do dávný historie... Co tvoje začátky ve Finsku? Kdy, kde, jak, s kym..?
Začal jsem na tom malym kopci, kterej byl 5 minut od našeho domu v městečku Peuranmaa. Maličký kopečky, žádný skoky, žádný raily, žádná rampa, 50 metrů převýšení, asi tak jako Stalin tady v Praze (smích). V polovině 90. let se začaly ve Finsku stavět nějaký parky, ale ze začátku nebyly moc dobrý. Talma asi byla první, kde to začlo bejt na úrovni. Pro mě to tam ale bylo dost daleko, nejdřív jsem tam nemohl jezdit, neměl jsem na to peníze. Teprve až jsem dostal nějakej sponzoring, tak to už šlo. Předtim, ještě než mi bylo 18, jsem si spíš stavil lopatou nějaký věci na tom lokálnim kopci.

Kdy proběhl takovej ten bod, kdy sis uvědomil, že se budeš moct snowboardingem živit?
Ono se to prostě tak nějak stalo... já nikdy neměl vůbec rád závody, ale můj kámoš byl do toho hrozně zažranej a já jsem s ním objel celou halfpipe sérii ve Finsku. Před prvnim závodem jsem jezdil třeba tři dny v rampě, před tim nikdy, prostě jsme jí neměli. No a když jsem v tom contestu skončil devátej, tak jsem si řekl “Cože? Dyť jsem špatnej a přitom devátej? To si děláte srandu?” No a tak jsem si řekl, že bych to možná měl zkusit víc. Začali jsme objíždět víc závody a ještě ten rok jsem jeden vyhrál. Další rok, to bylo v 1997, se mi podařilo získat druhý místo na Mistrovství světa juniorů, o další rok pozdějc byla Olympiáda v Naganu kde jsem byl jedenáctej. Potom už přišli sponzoři z Ameriky a pak už jsem nikdy rampu nejezdil. Nikdy jsem vlastně moc nechtěl, ale byla to asi nejrychlejší cesta jak se někam poměrně rychle dostat. Hned jak to šlo, tak jsem se přesunul do Států a začal natáčet. Vždycky to byl můj sen, ale nejdřív jsem musel dostat trochu dopředu svoje jméno. Ale je to vtipný, protože já nikdy nebyl ani trochu rampovej jezdec, ani jsem v tom nebyl dobrej, ale nějak záhadně to zafungovalo (smích).

Jaký jsi měl v tý době hrdiny, vzory..?
Ingemar Backman, Johan Olofsson, Joni Malmi, Peter Line... Jeff Brushie byl určitě jeden z těch dřívějších, ten byl fakt krutej... bylo jich hodně.

Teďka možná jedna těžší otázka... Co myslíš, že budeš dělat, až tvoje pro kariéra skončí? Čím se budeš živit?
Ještě úplně nevim, asi bych chtěl dělat něco pro Burton, kdyby chtěli, a kdyby to bylo něco, co by dávalo smysl. Potom taky mám svojí firmu na flašky Mizu a začíná se to celkem rychle rozjíždět, takže doufám, že tak za dva roky to už pojede hodně dobře.

Můžeš to celý pro naše čtenáře trochu víc popsat, protože zatim o tvojí firmě tady moc povědomí neni...
V podstatě jde o flašku na vodu. Celá myšlenka se zrodila s tim, že je na světě tak strašný množství plastovejch lahví a to prostě nedává žádnej smysl, protože si skoro všude můžeš natočit skvělou pitnou vodu z vodovodu. Proč potom kupovat vodu v obchodě... Třeba teď jsme tady dva dny a kluci si koupili dohromady už snad deset flašek. Já mám tohle (Jussi ukazuje svojí flaštičku) a už jsem si vodu nekoupil snad rok. Ta základní myšlenka proč jsme se do toho pustili pramení v podstatě ze zdravýho rozumu. Chceme to rozjet jako značku v akčních sportech - skateboarding, surfing a snowboarding, vytvořit něco, co bude pro mladý lidi cool. Máme v plánu mít víc produktů, víc různejch lahví, je to ale pořád celý jednoduchej koncept. Snažit se tak trochu ve správnym smyslu vzdělávat mladý. (Mrkněte se na www.mizulife.com - pozn.aut.)

Jussi v "From... with Love" (2005) od Mack Dawg Productions:

Jak je na tom momentálně snowboarding v USA co se týče financí pro jezdce? Každej asi kouká na “pro snowboarding” trochu jinak a spousta lidí si asi úplně realisticky nepředstaví jak to vlastně je...
Teď je to dost utažený, všechny to před pár lety zasáhlo, všichni se museli uskrovnit, což má podle mě svojí stinnou i světlou stránku. Hodně lidí muselo z různejch týmů odejít a přišli o sponzoring, což nikdy neni příjemný. Zároveň tu ale díky tomu je míň proriderů, trh neni tak přesycenej, takže pro lidi, kteří zůstali, je to vlastně lepší. Je tu pro nás větší možnost zviditelnění, což je dobrý jak pro jezdce, tak pro značku. Ale celkově to zasáhlo opravdu všechny, vůbec se nedá srovnat, co si člověk mohl vydělat před čtyřmi nebo pěti lety a co si vydělá teď. Nikdy to tak už nebude... nebo možná bude, ale teď prostě outerwear firmy nebo sponzoři na boty nemaj tolik ušetřenejch peněz, všichni hrozně šetřej. Myslim, že většina lidí má sponzory, kteří penězma podporujou jejich lifestyle, ale neni jich moc, kteří dokážou opravdu něco ušetřit, aby z toho mohli v budoucnu žít.

Co si myslíš o celkovym progresu snowboardingu v poslední době, všichni jsou odvařený ze všech těch triple corků a neuvěřitelnejch triků na streetu. Jak ty to vidíš?
Myslim, že je to skvělý, je to všechno část toho sportu, bylo zapotřebí něco novýho, protože to bylo dlouho hodně stejný. Streety jsou teď hustý, protože je to tolik kreativní, ale zároveň tu je i spousta novejch luxusních věcí v backcountry, pořád se to vyvíjí... máš spoustu novejch věcí v lesech, jibbing, každej aspekt snowboardingu má svůj progres. A je to super, třeba mě to taky hrozně posouvá. Dal jsem letos taky nějaký doubly a před pár lety mě třeba vůbec nenapadlo, že bych to mohl dát. Tlačí to všechny k novejm věcem, což je bomba. Já to vidim tak, že když jsi placenej snowboardista, tak bys v podstatě měl bejt schopnej všechny ty zabijácký triky umět, tak to beru. Ale osobně preferuju, když udělám pár dobrejch triků, ale pak se zaměřim co nejvíc na kreativní věci. Nechci prostě mít ve svym pártu spoustu technickejch triků, mám rád i trojky nebo stoosmdesátky, může to bejt cokoliv... záleží jen na prostředí, ve kterym to dáváš. Musíš to pak ale zabalit do jednoho balení společně s několika opravdu krutejma trikama.

Dřív při nadšenym sledování tvých starších filmů jsme strašně obdivovali tvoje buttery. Nevim jestli jsi byl jeden z prvních nebo úplně první, kdo dával “másla” před skokama, ale myslim, že to dost vymizelo, což je škoda, nemyslíš?
No jo, to je fakt... V tý době jsem začal vidět spoustu novejch možností, myslim ale, že každá taková věc má svůj čas a místo. A tohle bylo v trochu chudý době na nový věci, tak jsem to zkusil dělat víc a po nějaký době mě to zase přešlo. Ale možná bych to mohl zase vrátit a dělat to znovu (smích). Přemejšlim nad nějakejma novejma věcma, nebudou to asi nutně normální buttery do triků, ale nějaký jiný kombinace... uvidíme, bylo by to cool. 

Jussi ve "Follow Me Around" (2006) od Mack Dawg Productions:

Co tvoje práce v Burtonu, tys měl celkem děvet promodelů prken, ale teďka už nemáš..?
Jo, jo, bylo jich devět. Teď už nemám, ale ono se to celý změnilo, myslim, že snad nikdo nemá promodel. Danny Davis má něco takovýho, ale ani to neni opravdovej promodel, Shaun pak má celou svojí řadu produktů. Nicméně pro mě to bylo vždycky lehce frustrující, protože jsem chtěl, aby moje prkno bylo levnější. V Evropě stálo třeba 600 EUR a to už je v takový ceně, že nikdy neprodáš to, co prodat chceš. Vždycky jsem se je snažil přimět k tomu, aby to prkno stálo míň. Sám si pamatuju, že za mlada jsem si nemohl koupit třeba Terjeho prkno, protože bylo moc drahý. A proto jsem nesnášel, jak byly moje promodely tak drahý, to že nejsou dostupný pro mladý, což měly bejt. Pro Burton by to mělo větší smysl, kdyby byly moje prkna levnější a tim pádem se jich prodalo o hodně víc než jako promodel, kterýho se udá jen zlomek.

Na jakejch prknech teď jezdíš?
Jezdim na Processu, což je fakt jednoduchý všestranný prkno, je skvělý.

Podílíš se teď nějakym způsobem na vývoji Burton produktů?
Jo, každej rok v listopadu děláme takovej product camp a testujeme všechny možný věci. A je to fakt hustý, protože přivezou třeba patnáct prken s úplně šílenejma konstrukcema a něco prostě funguje a něco vůbec ne. Ale stává se třeba, že najdeme něco dobrýho na jednom prkně a něco na druhym a když se to dá dohromady do jednoho, tak je z toho výbornej výsledek. Opravdu se snažej strašně moc posouvat ty prkna dál. Teď maj speciální laboratoř, kde když maj jakejkoliv nápad, tak to prostě zkusej a druhej den se to dá otestovat. Osobně jsem testoval prkna, který mi strašně moc vyhovovaly, ale je vždycky hrozně složitý skloubit veškerý ty věci jako místo a čas výroby, cenu a tak dále.

Jakej je tvůj postoj ke globalizaci? Dřív se všechny prkna vyráběly ve Vermontu a teď se skoro všechno přesunulo do Číny a po celym světě...
Podle mě je to přirozený, protože to celý absolvovalo obrovskej růst. Teď Burton vyrábí třeba desetkrát víc prken než když se všechno dělalo v Burlingtonu a tam už to nešlo udržet, aby se uspokojila poptávka. 

Jussi v "Picture This" (2007) od Mack Dawg Productions:

Jo ale třeba Lib Technologies se to pořád daří. Vim, že vyráběj o hodně míň prken, ale přecijenom je to hroznej rozdíl mezi tim, když v jedný továrně všichni zaměstnanci jezděj a maj k tomu vztah, a mezi továrnou někde v Číně, kde ani nemaj ponětí co vlastně vyráběj...
Jo, to je pravda, ale Burton má pořád ještě jednu továrnu v Kanadě, pak se vyráběj prkna v Rakousku a v Číně zase úplně jiný věci, jako třeba dětský a levnější prkna a u těch je to celkem jedno. Dobrý prkna se vyráběj většinou v Kanadě, kde to probíhá už hodně dlouho a dělaj to přesně týpci, pro který je snowboarding všechno. A když se nad tim zamyslíš, tak díky produkci c Číně teď můžeš koupit dětský prkno za 150 dolarů, což je hustý! Je to dobře, protože to dává dětem a rodinám možnost začít snowboardovat za malý peníze, než aby si museli koupit prkno za 300. Ty prkna jsou pak dosažitelnější pro větší počet lidí. A jak jsi zmínil LibTech, ten prodává stejnej počet prken dohromady jako třeba Burton prodá Customů (smích), to je prostě fakt. 

Celkem dobře se znám s klukama, co k nám vozej WeSC. Mám tuhle značku opravdu rád, je to pro mě taková srdcovka, i pro to, že mám část rodiny ve Švédsku (smích). Ty jsi s nima strašně dlouho...
Jo, jo, miluju tuhle partu, jsou prostě skvělý. Naše spolupráce je hrozně v pohodě, vůbec mě do ničeho netlačej, je to prostě takový uvolněný. Znám se s Gregorem (Hagelinem, zakladatelem WeSC - pozn.aut.) hrozně dlouho a prostě jsem mu zavolal, že se mi strašně líbí co dělaj a ať daj vědět, kdyby chtěli něco vymyslet. No a pak jsem se do toho zapojil a opravdu to nebylo kvůli žádnýmu jinýmu důvodu než že mám fakt hodně rád Gregora a celej WeSC brand. Je to úplně jinak než u ostatních sponzorů, prostě jsme hlavně kámoši, pokaždý když se vidíme, tak si to výborně užíváme, je to prostě WeSC (smích).

Super, tak to mám i já (smích). Pojďme do finále. Mluvils o svojí rodině, žijete v San Diegu, máš dvě děti, je to tak?
Dva kluky, tři a pět let.

A tvoje žena je Američanka?
Ne ne, ona je z Londýna. Potkali jsme se před osmi lety a před šesti se přestěhovali do San Diega. Máme to tam strašně rádi, je tam hrozná pohoda, rozhodně o tom můžu teď mluvit jako o svym domově. Miluju surfing, je to skvělý místo pro děti a umožňuje mi to dělat to, čim se živim. Mám letiště dvacet minut od domu, letim do Vancouveru dvě a půl hodiny a jsem v horách. Po natáčení se pak rychle vrátim domů, věnuju se dětem a je to super. Dřív to bylo těžký, hlavně pro moí ženu, protože jsem jezdil na dlouhý tripy a děti byly ještě hodně malý. Ale teď je to už v pohodě, děti choděj do školy a všechno je jak má bejt, jsem prostě šťastnej.

Cejtíš se jako Američan?
Ne, to ne, necejtim se jako Američan, jsem pořád Fin.

Jussi v "It's Always Snowing Somewhere" (2007) od Burton:

Budeš svoje děti učit finsky?
Kluci trochu rozuměj... když byly mýmu staršímu synovi dva roky, tak jsem na něj finsky mluvil, ale pak jsem odjel asi na půl roku pryč natáčet a když jsem se vrátil, tak na mě koukal jak na blázna když jsem spustil finsky (smích). Hlavně moje žena neumí finsky, takže je to trochu těžší, většinu času mluvim anglicky, občas finsky. Jinak kolem nás je to takovej mix, v Encinitas žije spousta Evropanů, Australanů, je to pestrý.

Jaký jsou tvoje koníčky?
Surfing, miluju to. V podstatě jen surfing (smích).

Short questions:

Největší životní úspěch: mít rodinu
Nejlepší snowboardový párt vůbec: jakejkoliv párt Jamieho Lynna
Nejlepší film: Pulp Fiction
Nejlepší drink: obyčejná voda z vodovodu v Mizu flašce
Nejlepší jídlo: vánoční večeře u mámy doma
Nejlepší zpěvák nebo kapela: John Lennon
Nejlepší sport (kromě snb): surfing
Nejoblíbenější město: Paris
Nejoblíbenější zimní resort: Whistler
Nejlepší snowboardový film: Subject Haakonsen
Nejlepší jezdec: Terje
Nejlepší jezdkyně: Torah Bright
Powder run nebo bc kicker: powder run
Nejhorší věc na snowboardingu: počasí
Jedno přání: mít zdravý děti
Pivo nebo vodka: pivo
Kolik dní sauny ročně: každej den, kdybych měl saunu, určitě si jí postavim
Kolik dní snowboardingu ročně: přibližně 100
Kytary nebo rap: kytary a oldschool rap
Finsko nebo USA: Finsko
Finský nebo americký holky: britský

Last words:
Jsem strašně rád, že jsem se mohl dostat do Prahy, moc si to tady užívám. Večer to doufám dopadne dobře a lidem se bude film líbit. A taky doufám, že se sem brzy vrátim. Užívejte!

Jussi v "In Color" (2010) od TWS: