KOZA 2022 aneb snowboardový závod od kamarádů pro kamarády

KOZA, aneb jak i povedený plakát akce informuje “snowboardový závod pole, lesy, háj od kamarádů pro kamarády” je svým formátem na české poměry zcela originální akcí, která mi osobně nejvíc připomíná legendární Mt. Baker Banked Slalom v americkém státě Washington, kam jsem měl to štěstí před mnoha lety zavítat. A to jak konceptem trati, tak především svojí atmosférou. 

Takovým menším českým Bakerem se stal díky Davidovi Horváthovi už před pár lety Skiareál Kozákov, maličký resort v Českém ráji s jednou 500m dlouhou pomou, dvěma modrými a jednou červenou sjezdovkou a “volným terénem”, jak informují stránky areálu. Horní stanice vleku se nachází v krásných 735 m.n.m., odkud je nádherný výhled na protější Krkonoše, a kde se také nachází dřevěná startovní věž, ikona celé KOZY.

Právě ve zmiňovaném volném terénu na louce a v lese parta kolem DH s kamarády dobrovolníky během týdne před akcí vylopatila zábavnou trať s několika klopénkami, hipy a boulemi pro sobotní závod. Pravda, ani letos nebylo do poslední chvíle jasné, jestli se kozí šílenství bude moci uskutečnit, tentokrát ale ne kvůli covidovým restrikcím jak tomu bylo loni. Sněhu sice napadlo před akcí dostatek, ale koncem týdne se srážky na většině našeho území měnily v déšť, což by akci mohlo výrazně ohrozit. Naštěstí se ale Skiareál Kozákov nachází v nadmořské výšce akurátní na to, aby se těsně pod úrovní spodní stanice vleku kapky deště měnily na sněhové vločky, a tak Davidovi a jeho partě nic nebránilo v tom, aby dokončili finální přípravy.

Tahle akce je unikátní mimo jiné i v tom, že jde pravděpodobně o závod s nejkratší dobou mezi vypuštěním první informace o jejím konání mezi lid a samotným dnem uskutečnění. Rozhodnutí padlo pokud vím někdy v úterý před akcí a David jako vždy pustil info jen přes svůj fb profil. To ale bohatě stačilo na to, aby se v sobotu dostavilo na start téměř 100 (!) závodníků, nemluvě pak o fandícím obecenstvu, rodinných příslušnících a další hromadě náhodou zrovna nejezdících kamarádů. Je neuvěřitelný a naprosto opodstatněný, že pro takovou akci netřeba žádné další propagace… protože nejlepší reklama je takzvaně “by huba”.

“Jedeš na Kozu?”… “Ty vole no chtěl jsem jet do Rakouska prášit, ale Kozu si ujít nenechám!” Tohle jsem slyšel od několika kamarádů a sám jsem to měl stejně, už i proto, že jsem si v minulých letech sám sobě při pohledu na fotky a vyprávění ostatních spílal proč jsem to vlastně vyzevlil (sypu si kýbl popele na hlavu). Letos to prostě byla jasná volba, dvojnásob po tom, co jsem spoustu snb kámošů asi dva roky neviděl, protože se díky koviďákovi v podstatě nedělo nic, kde by se člověk mohl socializovat. 

Už v pátek večer před akcí víme, že sobota bude nádherná, a o to víc se těšíme. Ještě před výjezdem na Kozákov v malebné krajině Českého ráje není po sněhu ani památky, což se ale mění strmým stoupáním před cílem cesty. Přijíždíme na parkáč, kterej už je totálně narvanej, a následuje asi tak hodinový zdravení kámošů. Všichni vysmátý jak prasklý chleby, veselí a natěšení na závod. Přichází registrace u Sísy, která za 2kilča předává permici na vlek, kozí triko a startovní číslo společně s ducktejpou, kterou si závodníci bib umisťují na přední nohu. Fronta na registraci je dlouhá, ale nikomu to nevadí, protože si prostě povídáme (a že je o čem). Nakonec se zapisuje celkem 95 (!!!) startujících.

Mezitím probíhá trénink a tedy check trati. Dávám si jednu jízdu a musim říct, že to je celkem makačka, ale strašně zábavná a dost technická. Startuje se na věži, následuje úvodní hip-ík, první klopénka a přes louku trochu pomalejší rovinka se zrychlujícími boulemi… na úrovni lesa už ale začíná jít do tuhýho. Další klopénka mě dost zrychluje, až se lekám a radši trochu brzdim, následuje rovinka, ze který málem odbočuju tam co nemám (musíš se soustředit na modrý a červený tyče vole!), další klopénka, do které se dá celkem vletět, menší skok mezi stromy, další dvě rychlý klopénky a cílová fotobuňka. Celá jízda se dá zmáknout plus mínus kolem jedné minuty podle výkonnosti a aktuální formy daného sportovce.

Jeden tréninkový run bohatě stačí, po výjezdu vlekem nahoru se totiž těšim, že se potkám s dalšími známými tvářemi. A to se taky samozřejmě děje. Předem se moc omlouvám, že vypichuju jen pár jmen, snad mi to ostatní prominou. Tu Honza "Zája" Zajíc, tu Ondra "Marčus" Marčík, támhle Venca Kutil, nechybí Dára Bergmann, Matěj Slavík, Pepe Samek, Bauerovic Ondra a Terka, Slovensko reprezentuje Mate Hubka, dokonce vidím asi tak po plus mínus patnácti letech toho času přední českou závodnici v u-rampě Alici Áju Krejbichovou (t.č. Steinerovou) s celou rodinou nebo Karolínu “Karosu” Salavcovou! 

Nejstarším účastníkem ve svých 61 letech není nikdo jiný než legenda legend Ivan “Zobák” Pelikán, který ale vypadá na 40, maximálně 42. Nechybí další z legend Pavel “Bigbít” Richter s celou familií, Lukáš a Gábina Schröderovi z LTB, Michal “Brouk” Brouček, Honza “Jerry” Jeřábek z Electricu, toho času šéfredaktor časáku Free magazine Renda Hroneš nebo třeba autor knihy Prknem dolů a další z pamětníků Honza Bouček… Na start se ale staví i spousta děcek, převážně potomků starší generace zúčastněných závodníků. Je super vidět, že jsou holky a kluci také vedení ke skluzu bokem zkopce dolů, a tím pádem víme, že bude v následujících letech vše v pořádku!

Formát akce je tak skvěle v punku, že mě to baví čím dál víc. Žádný ozvučení s dunící hudbou, jen megafon místo mikrofonu, párek v rohlíku s pivem a sem tam nějaký to brčko. DH se sice omlouvá za postarší časomíru, která umožňuje start dalšího závodníka až ve chvíli, kdy ten předcházející projede cílem, ale mně to přijde úplně oukej. Tvoří se tak sice dlouhatánská fronta na startovní rampu, což ale dokonale umocňuje společenský (a tedy nejdůležitější) aspekt této akce. Když totiž stojíte ve frontě na jízdu třeba hodinu spolu s lidma, který jste hodně dlouho neviděli, máte aspoň čas si všechno říct, zasmát se a prostě si to užít. Každý závodník má k dispozici během dne dva runy, z nichž se mu započítá lepší čas.

Přestože časy a výsledky v tomhle závodě nejsou tím úplně hlavním, spousta riders účast nebere na lehkou váhu a postupem času se navzájem hecuje jako na svěťáku. Před druhými jízdami se dokonce začíná tvrdě obchodovat s rychlými jednorázovými vosky a nastupují i záložní servismani. Nejnapínavější je očekávaný souboj o první příčky v kategorii muži do 40 let, kde se do poslední jízdy perou o nejlepší čas Venca Kutil, Matěj Slavík, Dára Bergmann, Ondra Bauer a Pepe Samek. Svou druhou jízdou nakonec bere první místo právě první jmenovaný Wéna s neuvěřitelným časem 51.07 sekund, naděluje svým pronásledovatelům cca 2,5 vteřiny a ti se řadí přesně v pořadí uvedeném výše v časech mezi 53 a 54 sekundami.

Nesmím samozřejmě zapomenout na další kategorie. Mezi ženami vyhrává čerstvá máma Terka Bauerová s luxusním časem 56.87 (co bych za to dal), mezi těmi nejmenšími do 10 let je nejrychlejší Maxim Kyral, děti 10-15 bere Adam Mach (58.27 v 15 letech!), no a v dalších kategoriích už jde opravdu do tuhýho (kolene). Kategorii nad 40 let bere Filip "Pípa” Tauchman (54.96!) a tu vůbec nejrespektovanější nad 50 let nakonec Petr Kyral. Každý vítěz dostává krásnou sošku KOZY a nehynoucí slávu, kterou si může užívat nejméně do příštího ročniku.

Z Kozákova jsme bohužel museli odjet před vyhlášením, což mě lehce mrzí, ale aspoň je na co se těšit na příště. Na krásných fotkách od Františka Ortmanna si můžete vychutnat i atmosféru zakončení tohoto parádního dne.

Tímto bych chtěl dát klobouček dolu, hluboce se uklonit a moc poděkovat Davidovi Horváthovi, celé partě kolem něho, která se na akci KOZA 2022 jakkoliv podílela, Frantovi Ortmannovi za fotky, a samozřejmě Skiareálu Kozákov. Bylo to prostě skvělý a myslim, že se mnou budou souhlasit všichni zúčastnění. KOZE ZDAR a už teď se těšíme na příští ročník!