Nostalgické čtvrtky – III. - Snowboarding poprvé na olympiádě

Když byl snowbaording v 80. letech ještě v plénkách, nebylo zde moc snowboardových firem, které by byly schopny si zaplatit vlastní team. „Pricemoney“ na závodech nebylo v podstatě žádné a firmy neměly kapitál. Jak náš sport pomalu rostl, rostla i jeho finanční stránka a celková obliba.
Začátkem devadesátek zažíval snowboardový průmysl, mainstreamová média, reklama a sportovní snb události dobu hojnosti.

Založení Mezinárodní snowboardové federace (ISF dnes WSF) na sebe nenechalo dlouho čekat. To se stalo roku 1990 a pod touto federací se mohli na plno rozjet oficiální mezinárodně uznávané závody.
O čtyři roky později Mezinárodní lyžařská federace ( FIS ) zavádí snowboarding pod sebe. Pomyslná válka může začít.
Veškerá neoblíbenost FISu u riders je na místě. Ze začátku FIS snowboarding ignoruje a je proti tomu, aby byl snowboarding na olympiádě, po nějakém čase si snowboarding oblíbí a po kompromisu s Olympijským výborem (MOV) se snaží o připojení snowboardingu jako další lyžařské disciplíny. Je tedy pochopitelné, že to dodnes nejde jezdcům pod kůži.

Oficiality v podobě federací, rostoucí popularity a obrovského mediálního zájmu dal zrod myšlence zařadit snowboarding na olympijské hry.
Když byl v roce 1994 snowboarding Mezinárodním olympijským výborem (MOV) uznán, bylo jasné, že se na olympiádě v Nagáně v roce 1998 představí ve dvou disciplínách. Okolo zařazení snb ,jako relevantního sportu na oh, předcházelo mnoho nespokojených reakcí, výměny názorů a mimo jiné došlo i k bojkotu startu v Japonsku.

Jako hlavní iniciátor bojkotu ,a později i jediný kdo ho nakonec zrealizoval, se stal Terje Håkonsen. ( Této legendě bude někdy později věnován celý díl, dnes ale pouze k tématu.)

Terje byl jasně vládnoucí jedničkou, kam přijel závodit, odjel jako vítěz. Disciplíně half-pipe dominoval téměř deset let. Nebylo pochyb, že by tento norský střelec neodjel z Olympiády v Nagáně jako vítěz. Byl jasným favoritem do té doby, než se rozhodl v Japonsku vůbec nestartovat. Měl k tomu jasné důvody.

Nelíbila se mu rozsáhlá korupce v Olympijským výboru a lyžařská organizace, která měla dohlížet na olympijský snowboarding. Byla tu přece ISF ( Mezinárodní snowboardová federace), která měla být uznaná jako mezinárodní sportovní federace. To ale bylo MOV zamítnuto a bylo jim řečeno, že snowboarding už je pod FIS. To Terje nezkousnul a přenechal vítěství někomu jinému.

Terje Hákonsen k tomu řekl: 

Kde se vůbec vzala rampa neboli half-pipe?

Snowboardisté byli v podstatě skejťáci. Ti neměli v zimě co dělat a tak se vrhli na sněžný prkna. Věděli, že v rampě se jezdí dobře. Houpeš se z jedné strany na druhou,můžeš kolikrát i vysoko vyletět a udělat nějaký trik. A tak si je začali stavět. V osmdesátých letech se začaly objevovat první rampy, které byly malé a špatně upravené a jejich údržba byla neuvěřitelně náročná.

V roce 1990 byl pověřen farmář Doug Waug, aby navrhl stroj, který usnadní stavbu rampy. V roce 1992 představil stroj, který je dodnes nedílnou součástí resortu kde stojí u-rampa. Díky jednoduchosti vyříznutí půlrampy do hromady sněhu a její následné snadné údržbě se začaly po celé zemi objevovat technicky stavěné u-rampy a našemu sportu to přineslo ještě větší drive.

V té době se nejezdilo nic jiné než half-pipe a slalom. Není divu, že se jako první disciplíny na olympiádě objevily právě tyto.
Profík byl ten, kdo dával 720 na obě strany a probojovat se na olympiádu nebylo tehdy nic obtížného. Na trhu bylo stovky snowboardových společností a každá chtěla týmového jezdce, kterého dokázali maximálně podporovat.
Do Japonska přijelo 36 jezdců z dvanácti zemí, aby se 12. Února 1998 utkali ve 120 metrů dlouhé, 15 metrů široké a 3,5 metrů vysoké rampě o první historické snowboardové olympijské kovy.

Celý závod rampy působil dost free dojmem. Na jezdcích bylo vidět, že si závod neskutečně užívali a organizátoři jim ke každé jízdě pouštěli písničky podlé jezdcovy volby. Úroveň je velmi podobná, velká dávka grabů na styl, 720 na obě strany + nějaký flip a je hotovo!
Ve finále měl každý rider dva runy, ze kterých se skóre sčítalo. (To by dnešní profíci koukali)
Nejlépe si za deště a na historicky prvním závodě u-rampy na Olympidě vyjel první místo Švýcar Gian Simmen (ISF), druhé bral Nor Daniel Franck (ISF) a třetí bral Američan Ross Powers (FIS).

Snowboarding v Nagáně to neměl jednoduché. Ze začátku bojkot největší snowbordové hvězdy v rampě, pak problém s marihuanou při dopingové kontrole u zlatého medailisty Rossa Rebagliatiho, (prý se pouze nevědomky nadýchal kouře během večírku, po čase si ale v Kanadě otevřel vlastní lékarnu, kde trávu nabízel, divné..) Poté dvě americké snowboardistky způsobily rozruch kvůli odmítnutí nosit týmové oblečení a jako poslední problém se ukázalo, že američtí trenéři ve skutečnosti na snowboardu nejezdí.

Sám Jake Burton na to řekl:

Možná si přece jenom měl snowboarding počkat na olympiádu do Salt Lake City v roce 2002, kde už měl trochu jiné zázemí.

Není ale pochyb o tom, že snowboarding byl součástí zimní olympiády, aby pomohl opadajícímu zájmu a sledovanosti zimních her, zejména mezi dospívajícími a mladými lidmi byl velmi vyhledávaný . V době začleňování se zdálo, že olympiáda potřebuje snowboarding víc než snowboarding olympiádu, což dnes sdílí mnoho skateboardistů, včetně Tonyho Hawka, ohledně zavedení skateboardingu a surfingu do letních her 2020 v japonském Tokiu. Doba se zkrátka opakuje.

Ať už to bylo jakkoli, rok 1998 se zaryje do našich pamětí jako rok, kdy se snowboarding jel poprvé v historii na olympiádě.

O tom jak dopadly další hry zas někdy příště.

Záznam z celého olympijského závodu najdete zde!