Nostalgický čtvrtek – XI. - Tenkrát na západě (I.díl) + pozvánka na výstavu

Jedno z významných lokálních center snowboardingu, spojené se skiareálem Neklid u Božího Daru, vzniklo po roce 1989 v severozápadních Čechách. Jeho součástí byla i parta nadšenců z Chebu, kteří od roku 1996 pořádali přímo ve městě na Kasárním náměstí závody „Snowboarding in Town“. Je to velká a dílčí oblast historie českého snowboardingu a proto jsme moc rádi, že můžeme společně s těmito nadšenci a srdcaři zavzpomínat na dobu dávnou, ale na vzpomínky velmi silnou. Pojďme se společně ponořit do příběhů, které se odehrály na západě Čech.

Koukneme se tedy na první příběh, kterým vás provází - 

Jan „Majďák“ Meindlschmid

Snowboarding se pro mě stal od první chvíle sportem číslo jedna a platí to i dnes po dvaceti sedmi letech. Hory jsem miloval vždycky. Už v mých šesti jsme s chebským lyžařským oddílem vyráželi starým RTÓčkem na víkendy a prázdniny na oddílovou chatu do Kraslic, kde byla menší sjezdovka s háčkem. Taky mě hodně ovlivnil skateboard – v jedenácti mi ho téměř na rok půjčil tátovo kamarád, který ho koupil dceři, jenže ona si na něm hned zlomila nohu. Myslím, že to bylo Flamengo, větší deska s velkými koly. Strašně mě to chytlo a za chvilku jsem se na něm naučil jezdit. Během prázdnin u babičky a dědy ve Zbečně, kdy už jsem sjížděl prudší kopce, jsem se na něm ale jednou nehezky rozsekal, a skejt šel zpátky. Ve dvanácti jsem začal jezdit BMX závody, což mi vydrželo asi čtyři roky, a dokonce i Český pohár. Na to, jaké jsme měli vybavení, jsem se ve své kategorii umísťoval kolem slušného 10. místa. A v zimě jsem dál rád lyžoval. Onen osudný den, kdy jsem poprvé stanul na snowboardu, nastal někdy na jaře roku 1994. S Jirkou „Aloisem“ Jindrou jsme si v Peci pod Sněžkou na den půjčili snowboard s tvrdým vázáním. Byli jsme tam na lyžařském výcviku jako doprovod kurzu zdrávky díky našemu známému učiteli tělocviku Honzovi Mayerovi. Měl v Chebu lyžařský servis a obchůdek a já mu tenkrát vyrobil nějaké cedule a reklamy, za což jsem s ním mohl jet na hory a vzít s sebou i Aloise.

Na další sezónu jsme si s Aloisem našetřili peníze a ve Varech u Martina Fikrta koupili první prkna, boty a vázání. Já ROOK 158, Alois F2 s nádherným designem, kde na vrchu i spodku prkna byla dřevěná letecká vrtule. V zimě jsme zas vyrazili na lyžák se zdrávkou do Železné Rudy. Poměrně slušně jsme se tam rozjezdili a začali stavět první skoky. Už dřív jsme jezdili na Boží Dar a s novým sportem přišli i noví kamarádi. Vznikla super parta, se kterou jsme toho další roky zažili strašně moc. První, o kom bych se rád zmínil, je Petr Matoušek, pro mě snowboardový táta. Matesové mají chajdu přímo na sjezdovce na Neklidu nad Božím Darem – místo, kde začala moje freestylová historie. Stavěli jsme různý skoky, cornery, quarter pipe i první dřevěný a kovový zábradlí na slidy a grindy. Tam jsem potkal dalšího Chebáka, Honzu „Kašpiho“ Kašpara, který na prkně už chvilku jezdil, a Varáka Máru „Kolohnáta“ Rolence. Byly to pro mě snad nejkrásnější dny na horách na snowboardu, kdy jsme řádili jak na skocích, tak v prašanu. Lidí okolo nás přibývalo a začaly se organizovat i první freestyle závody. V roce 1996 jsem dostal nápad, že bychom je mohli uspořádat přímo v Chebu pod kostelem sv. Mikuláše na Kasárním náměstí. První dva ročníky nesly název „Air & Style“. Dispozice svahu a velké parkoviště pod ním vybízely ke stavbě rampy a skoku, dopad byl ideální, daný sklonem svahu. Slovo dalo slovo a po vyběhání potřebných povolení jsme s kamarádem Honzou Bastlem, který měl v Chebu surf and snowboard shop, začali s přípravami prvního ročníku. Konal se na konci února a celý týden předtím jsme museli vozit zbytky sněhu z pangejtů a výš položenejch míst v okolí Chebu, kde se dal ještě najít. Ale akce se povedla a my už plánovali další ročník.

Na podzim 1996 nám ředitel zimáku pan Jánský dovolil využít svažitý terén u velkého kluziště, tehdy ještě nezastřešeného. Byly nám tak k dispozici zbytky sněhu, které tam rolba vysypávala po úpravě plochy. Domluvili jsme brigošku, ze svahu vyřezali nálety, v kolečkách navozili sníh na rozjezd i dopad a postavili menší skok. Postupně jsme si i v té velké, asi třímetrové hromadě vyšejpovali poměrně zdařilou quarterpipe. Mělo to výhodu, že zimák byl uprostřed města, dalo se tam dojít z domova pěšky, večer byl stadion osvětlenej, a tak jsme mohli od podzimu chodit každej den snowboardovat, i když nikde jinde sníh ještě ani nebyl. Tou dobou jsem už fungoval i jako DJ, a tak jsme dost často měli na různejch akcích i aparaturu a mohli řádit o to víc.

Další chebský kus historie sahá určitě i k místu, který jsme nazvali Kotkárna. Je to kopec pod DDM Sova dolů k zahrádkám na parkoviště; nedaleko je dnes minigolfový areál. Tenkrát jsme chtěli mít víc soukromí, a tak jsme z lešenářských trubek a pár podlážek postavili v kopci poměrně macatej skok, kde byl po asi pětimetrové rovince menší dopad mezi dva pořádný duby. Opět jsme použili sníh ze zimáku. Byly tam lampy veřejného osvětlení, tudíž jsme mohli skákat i večer.

S kamarádem Aloisem jsme si taky na jaře v roce 1996 domluvili výrobu snowboardových vosků pod vlastní značkou Motion v továrně Druchema v Praze. Chtěli jsme vosky, s nimiž půjde jednoduše a rychle navoskovat prkno, a vymysleli jsme šířku vosku 15 cm. Zbylý rozměry už jsme pak jen odvodili, aby se dal vosk držet při mazání prkna. V továrně nám řekli, že nám vosky vyrobí, ale budou na ně muset udělat formy, takže bychom museli od každé barvy (teploty vosku) odebrat alespoň 250 kilo, což při čtyřech druzích dělalo rovnou tunu. Nakonec jsme do toho šli a já pro ně dokonce navrhl krabičku. Něco jsme prodali, něco rozdali, ale dost nám toho ještě zbylo... Tou dobou jsem už byl lehce sponzorovanej od Martina Fikrta a jeho obchodu Pipe. Dováželi tenkrát snowboardy Revelation a oblečení Westbeach. Díky tomu jsem mohl začít jezdit víc závodů. Když jsem se poprvé dostal se snowboardem do Rakouska a na Kaunertalu zažil skvělej snowpark, první rampu a první pořádný freeride, bylo jasný, že právě tohle chci.

Miloval jsem rampu, a tak jsme jezdili všude možně, kde se v ní dalo jezdit. Na jaře 1997 jsme si s kamarádem Dušanem Martincem v Chebu otevřeli obchod se snowboardovým, skateboardovým a MTB vybavením. Téhož roku jsem založil firmu Le Grind a pod tou značkou jsme začali produkovat oblečení a doplňky pro snowboarding. O rok později jsme díky pražský firmě Top Trek, co dovážela do Čech kola Trek a Gary Fisher, dostali možnost uvést na český trh snowboardové firmy Never Summer (prkna) a 686 enterprises (oblečení), kde jsme se pak podíleli na jejich propagaci a distribuci. Díky tomu jsme měli i vstřícný podmínky k jejich užívání, a mohli tak jezdit na super kvalitních deskách a ve skvělým oblečení. Taky jsme měli na starosti výběr mladých talentů, který od nich dostali plný sponzoring – jedním z nich byl i rodák ze Sokolova Pavel Doležal, co se pak prosadil v Českém i Evropském poháru. V té době už jsme pořádali spoustu různých akcí – snowboardových, skateboardových i freestyle BMX. Hlavním místem našeho fungování byl snowpark Neklid, kolem kterého byla skvělá parta. Stali jsme se členy snowboardovýho oddílu TJ Jáchymov, a mohli tak využívat chatičku Jeřabina přímo na svahu. Díky tomu jsme byli na horách skoro pořád. Stavěli a shapeovali jsme furt nějaký skoky a překážky, a dokonce jsme pod Matesovic chatou postavili i menší U-rampu – boční valy nám pomohla nahrnout rolba, zbytek už pěkně ručně. Strašně rád na to vzpomínám, stejně jako na všemožný party a akce na Rumburaku a všude možně na Božáku a okolí.

V dubnu 1998, kdy už nejezdily vleky a my měli postavenej skok v lese, jsem si při bs 360 zlomil holenní kost a rok v ní měl hřeb. To mě trochu zabrzdilo a pak už jsem závody spíš organizoval a speakoval než závodil. V roce 1999 jsme v Chebu založili sportovní klub Snow in Town a jeho prostřednictvím zařídili dlouho očekávaný skatepark. Odjel se v něm i jeden ročník Českého poháru, tuším v roce 2000. Neměl bohužel dlouhého trvání kvůli nesmyslnému umístění do oploceného areálu TJ Lokomotiva na Hradčanech. Provozní doba byla omezená a skatepark byl věčně zamčenej. Přelejzali jsme plot, ale to se zase nelíbilo správci a pořád byly nějaký problémy. Nakonec se překážky odvezly do bývalých kasáren na Zlatý vrch, kde je bezdomovci časem rozřezali a odvezli do sběru. Díky klubu jsme ale taky mohli dál pořádat různý akce a pokračovat i se závody na Kasárním náměstí, které jsme od třetího ročníku nazvali „Snowboarding in Town“. Postupně jsme vše zdokonalovali a vymýšleli co nejlepší setup. Poslední ročník byl v roce 2013, a i když vše bylo téměř ideální, musel jsem po závodech ze svého uhradit asi 12 tisíc. Byl jsem z toho dost vyčerpanej a popravdě ani nevím, jestli se k podobný akci ještě někdy vybičuju. Jak to tak počítám, akcí na Kasárku bylo celkem asi jedenáct. Každopádně byly vždycky skvělý a za ty roky se do Chebu přijeli podívat a zazávodit si spousty nadšenců z celý ČR a občas i z Německa.

Další super období mě čekalo v letech 2002– 2005, kdy jsem pracoval jako instruktor snowboardingu na Klínovci. Tenkrát se tam zrovna postavila rampa hned pod chatkou, kde byla škola a půjčovna, a já tak mohl opět jezdit každej den v rampě i přilehlým snowparku. Rampa měla rozměry superpipe a konalo se v ní i Mistrovství světa juniorů a o rok později Mistrovství Evropy. Oba závody jsem speakoval v angličtině spolu s moderátorem ČT Sport. Ale na podzim 2005 se mi narodil syn Jirka a na jaře 2009 Marek, a rodina mi pak zabrala většinu volnýho času. Dnes už zase snowboardujeme celá rodina a je to skvělý. Nadále se jako majitel firmy Le Grind snažím podporovat mladý nadějný talenty. S dětma jezdíme na tréninky na Neklid a Klínovec a na summer campy do Rakouska. Snowboarding je pro mě neskutečně nádhernej sport. Dneska už víc preferuju šlapání a freeride, ale moc mě těší, že jsem se za tu dobu seznámil se skvělými lidmi, a vždy se na horách rádi vidíme. Taky jsem poznal spoustu českých i zahraničních profíků a musím říct, že většinou ti nejlepší byli vždycky strašně v pohodě a na nic si nehráli. Je skvělý mít a plnit si sny, život je nádhernej, ale letí to.

Ještě tady mám jednu vzpomínku z roku 1999 z Telnice. To jsme s Kolohnátem, Kašpim a Márou Žaludem vyrazili na závody ČP do Telnice. Přijeli jsme kolem devátý, ubytovali se a hned vyrazili na párty která byla kousek opodál v Hotelu kde už byli další aktéři a tenkrát tam byl i Ivo Dragoun kterej zajistil diskotéku a striptýz. Už jsme byli lehce nakulený a když se striptérka začala odvazovat a byla už komplet nahá, všiml jsem si na parapetu na okně malého kaktusu, neváhal jsem a když se striptérka otočila zády a lehce se předklonila, vrazil jsem jí tam ten kaktus, málem jsem dostal přes hubu, ale nakonec jsme to ustáli bez rvačky. Pingl byl tím rejem tak nadšenej, že kolem desátý hodiny byl už tak vožralej, že zapadl do kuchyňky a usnul. Zachraňoval to jeho asi 12 letej synek co nám dál točil pivo, ale po chvilce jsme výčep ovládli sami a točili si pivka a začal strašnej demoliční punk, začaly lítat talíře a kryty z topení a pak najednou vylezl ožralej pingl, když viděl tu spoušť, tak zamknul dveře a chtěl si nás povodit, na nic jsem nečekal, vyrval jsem lampičku ze zdi, spojil dráty a vyhodil pojistky, utekli jsme oknem. Druhej den při závodech kolem poledne přijeli policajti a spíkr hlásí do mikrofonu aby se přiznali ti, kdo včera řádili na párty, jinak závody ukončí. Asi po půl hodině odjeli a závody pokračovaly dál, to byla hrozná prdel.

Na závěr bych vás rád pozval na výstavu "Od pravěku k fenoménu, historie českého snowboardingu", která je od úterý 4. května otevřena v chebském Retromuseu na náměstí Krále Jiřího z Poděbrad. Získali jsme k zapůjčení unikátní snowboardové kousky a spolu s Ivanem Zobákem Pelikánem jsme se prokousali časem, sepsali pár řádek a vybrali fotky které máme rádi a připomínají nám krásné staré časy na snowboardu a vše kolem snowboardingu kterému jsme nadobro propadli.
Bohužel vzhledem k současné "situaci" nebude vernisáž, ale i tak doufám že se přijdete podívat a třeba se i potkáme a dáme pivko.

Chtěl bych moc poděkovat řediteli chebské Galerie výtvarného umění a Retromusea Marcelovi Fišerovi za vstřícný přístup a pomoc při realizaci výstavy, dále pak největší srdcař a kamarád Ivan Zobák Pelikán, Honza Bouček, Petr Matoušek, David Horváth, Mirek Hrabý, Lukáš Schröder, Hofík, Mára Žalud, Alois, Kolohnát, Kašpi a FREERIDE.CZ za publikaci!

Mějte se fajn! Majďák.

My děkujeme Majďákovi za tento úžasný příběh a příště se můžete těšit na další vyprávění aktérů Jana „Kašpiho“ Kašpara a Petra Matoušeka.

Příběh a fotky byly použity z letáčku k výstavě. Vše po domluvě s „Majďákem“.