Příběh splitboardingu - část 5. (Test "tvrdého" setupu)

Po šesti letech trápení kotníků a sklouzávání z traverzů v měkkých botech jsem se konečně přinutil zkompletovat a otestovat tvrdý setup, který by měl obsahovat přednosti rozebírané už v mém dřívějším článku. Výbornou příležitostí k důkladnému vyzkoušení prototypu kompletu, jehož některé části jsem ještě včera dolaďoval ruční bruskou, byl týdenní pobyt ve francouzském Val D’Allos, kam jsem přibyl jako delegát jedné nejmenované CK.

Setup se skládá z:
1. Dynafitová špička vázání
2. Redukce splitboard  Dynafitová špička (a posuvná podpěrka pod patu dle velikosti skeletů).
3. Voilé crampony
4. Skialpové boty Scarpa Matrix 

Po 3 dnech v Allos přestává souvisle sněžit. Metr čerstvého sněhu a lavinová 3-​4mi nedovolí vše otestovat na vymrzlých plotnách, jak jsem plánoval, ale výlet do prašanu taky nebude k zahození. Volíme nejméně rizikovou trasu k pramenům Verdonu, s následným napojením na neupravovanou a tudíž zasypanou a prázdnou červenou sjezdovku. V lyžárně skládám všechnu výbavu do batohu a nedůvěřivě jej potěžkávám, na nohy uvyklé měkkým sněhulím nasazuji skialpové skelety, ve kterých je chůze o něco obtížnější. Do ruky beru splita, který je pouze s dynafitovými špičkami naopak neuvěřitelně lehký. 

Na stezce k pramenům Verdonu nasazuji rozloženého splita. Dvě zacvaknutí a lyže jsou bez potřeby předklonu na nohou. Při prvních krocích zapomínám na batoh a nevěřícně kloužu do kopce podstatně větší rychlostí než s měkkým vázáním. Po chvíli si uvědomuji, čím to je – splitboard je naprosto přesně a bez vůlí spojen s tuhou botou, což má za následek přesné vedení lyže bez jakýchkoliv odchylek do stran, na které jsem byl zvyklý z měkkého vázání. Kotníky přitom nevykonávají prakticky žádnou námahu. Lyže a bota se staly jedním kusem vybavení, které je pevně, ale zároveň pohodlně spojeno s nohou. Zkouším stoupat strmým svahem. Výsledek je pocit absolutní kontroly nad lyží bez sebemenšího náznaku sklouzávání (ano, je tam tuna čerstvého lepivého sněhu, ale přesto – všechnu sílu do strany drží téměř bez námahy holeň, kotníky si lebedí). 

Rychle stoupáme k pramenu a poté na zavátou sjezdovku. Začíná hustě sněžit , disperze nám brání vnímat jakoukoliv teréní členitost. Proto se brzy obracíme ke sjezdu. Tvrdé vázání bude potřeba ještě seřídit více po směru jízdy, kontrola nad prknem je ale přesná. Na upravené sjezdovce není žádný problém s carvingem, jak jsem se obával, ale právě naopak – do hrany se lze opřít podstatně snadněji než s měkkým vázáním. 

Doma nastavuji zadní nohu na anatomicky lépe sedících -10°, přední dávám na možné maximum bez broušení Voilé puků + 40°, pro dosažení alespoň minimálního cantu (příčného sklonu vázání ke středu desky cca 3°) překládám podložnou pryž pod vnější stranu Voilé puků.

Další den, po ustání sněžení jedeme do nejbrutálnějšího bezedného prašanu, jaký jsem kdy zažil. Jezdíme celý den, až do úplného vysílení. Zapínání a vypínání sjezdového vázání je rychlejší a snazší. U zadní nohy bych uvítal větší volnost pohybu dopředu. Toho z velké části dosáhnu úplným povolením horních ráčen. Bota tak zůstává tuhá do stran, ale v přímém směru má noha dostatečnou volnost. Při sjezdu mám nad snowboardem větší kontrolu, méně mě rozhodí teréní nerovnosti a menší skoky. Po celém dni se cítím méně unavený, než bych byl s měkkým vázáním, neboť skelety pobírají spoustu rázů, které by jinak musel tlumit samotný kotník. Jedinou nevýhodou, kterou jsem shledal, je mírně otlačená holeň zadní nohy, což je způsobeno stále nedostatečnou volností v ohybu kotníku v předozadním směru. Toto půjde ale snadno vyřešit jiným typem bot nebo jejich modifikací. 

První testy tvrdého setupu zdaleka předčily moje očekávání, proto budu pokračovat v jeho používání a zlepšování. 

Text: Adam Vaňkát (ClimbAndSplitboard.cz)