Rozhovor s fotografem a dobrodruhem Vítkem Ludvíkem

Ahoj Vítku, jsem opravdu rád, že s tebou můžu rozhovor pro Freeride.cz udělat právě já. Jsem nadšený, že z našeho rodného města pochází člověk, jako si ty. Máš za sebou tolik aktivit okolo snowboardingu, kterými se může pyšnit jen malé množství lidí v České republice. Rád bych dnešní rozhovor rozdělil do několika částí - tvé začátky snowboardingu, tvé fotografování, čtenáře bude zajímat i fotografická výbava a jaká bude tvá další cesta. Nejprve ale malé představení pro ty, co tě ještě neznají.

Ahoj. Jsem fotograf z Kostelce nad Orlicí. Miluju surfing, hory a lítání. Poslední roky základky a během střední jsem nejvíc času trávil lezením v Ádru (Adršpachské skály – pozn. FRedakce), v zimě na lyžích, pak běžkách... než jsem si v patnácti, v 88ým slepil první snowboard. Když jsem ve dvaceti uznal, že fyziky a matiky ve škole bylo tak akorát, odjel jsem na Havaj, naučit se surfovat. To mě lákalo od dětství společně s plachetnicema. 

První část začneme jednoduše. Co tvé začátky, kdy a kde jsi viděl snowboard poprvé, přivedl tě k prknu někdo jiný nebo si za ním šel sám?

Ještě na základce se mi dostal do ruky časopis Transworld Skateboarding. Byl jsem úplně nadšenej z fotek floutků, kteří dělali na skejtech, pro mě nepochopitelný věci. K tomu všude lebky a různý punkový motivy. A taky jedna nebo dvě reklamy na snowboard. Bylo tam vyfocený prkno shora, takže jsem to mohl obkreslit a nazvětšovat. Ve stejné době jsem viděl na horolezeckým fesťáku v Teplicích francouzský film Apocalypse snow ... a byl jsem jasnej.

Kam si poprvé vyrážel na hory a s kým?

Aniž bych to tušil, stejnej nápad měl i Radek Martinec, kámoš z lyžařskýho oddílu. Zjistili jsme to, až když jsme se s prknama potkali na kopci. Uplně poprvé na oddílové sjezdovce na Zdobnici v Orlických horách. Pak už jsme společně jezdili do Říček. Tam jsme během zim obývali maringotku našich starších kámošů, lyžařů. Domluva byla, že oni si od nás budou půjčovat prkna a my od nich maringotku. Postupně jsme se jako parta rozrostli, občas se ukázal pražák Tomáš Peiker a sem tam se k nám nastěhoval tenkrát začínající Martin Černík. 

Jednou si Radek Martinec koupil krásnýho Rooka, jel kvůli tomu několikrát marně do Prahy, aby ho nakonec celej šťastnej přivezl... a půjčil mi ho na výlet do Francie. Já s tím trefil šutr, tak jsem to od něj musel koupit a Radek byl bez prkna. Pak jsem nějak Říčky opustil a začal jezdit do Pece do rampy, kde se ke mě kvůli bydlení přidal Ondra Pavlík. A ten už mi zůstal.

V okolí Kostelce bylo a je plno lidí, kteří to na hory nemají daleko, jak vzdáleností, tak především v srdci. Máš z této doby někoho oblíbeného, kdo ti v hlavě zůstal i teď a s kým třeba pořád jezdíš na hory?

V době, kdy jsem zmizel do světa vznikla v Kostelci parta, ze který jsem znal nejvíc už zmiňovaného Ráďu Martince, pak Jardu Korcinu a Honzíka Protivanskýho. Ti si pořídili maringotku v Čenkách. Stihnul jsem je tam za tu jejich čenkovickou kariéru jenom jednou, na Silvestra. Pak se odstěhovali na Čihalku, kde úřadoval Michal "Krysák" Španěl. Celou tu partu mám rád, i když jsem tam s nima moc času nestrávil. Měli tam nejlepší park u nás a nejlepší párty. Když už jsem byl v Čechách, jezdil jsem víc na Dolní Moravu za Robinem Látalem. Ten svýmu kopci dával úplně všechno a měl tam nádhernou BX trať. V každým případě jsme všichni celý ty roky kámoši a sem tam vyrazíme na hory, teď už hlavně na splita.

Myšlenka na fotografování, kterému se nyní věnuješ, se v tvé hlavě začala líhnout kdy? Vzpomínáš si, kdy si poprvé pomyslel na propojení fotografie a sportu?

Fotil jsem vlastně od jakživa. Když jsem jezdil lízt do Ádru (Adršpachské skály – pozn. FRedakce), vždycky jsem měl v báglu se sedákem a lanem od písku zaprášenej foťák. Byli jsme s Karlem Nováčkem, mým lezeckým parťákem, zvyklí ve skalách i na snowboardových výletech do Tater fotit. Pak, za pár let, když jsem byl v Coloradu a přemýšlel, čím se budu jednou živit, hlídal jsem dům a psa kameramanu Rogeru Bronovi. Ten byl na měsíc natáčet kajaky pro National Geographic v Nepálu. Viděl jsem všechny jeho filmy, i filmy jeho konkurentů a byl jsem nadšenej, že se člověk může tak dobře živit něčím, co ho baví. Tak jsem si uvědomil, že bych mohl dělat to samý. Roger je jeden z lidí, co mi zásadně ovlivnili život.

Dlouhodobě spolupracuješ s Red Bullem, jak tato spolupráce začala a jak se dál prohlubuje?

Dalším takovým člověkem je Ulrich Grill z rakouské agentury Zooom. Seznámil jsem se s ním díky bikerovi Petru Krauzovi, se kterým jsem točil v 99tým video. On byl už v té době Red Bullem sponzorovaný. Jednou jsme se jeli podívat za jeho chlebodárci do Salzburgu a přitom navštívili Ulricha, fotografa a tenkrát ještě vrcholovýho sportovce, rogalistu, který se Red Bullu staral o veškeré focení a jejich fotobanku. Bylo to v létě 2000, kdy jsem s Red Bullem začal spolupracovat. 

Od té doby to jde nahoru dolů, podle toho, jak se poměry v Red Bullu mění, jak se firma rozrůstá a lidi střídají. S někým je radost spolupracovat, za dva, tři roky je všechno jinak. V každým případě jsem byl během těch 16ti let díky Red Bullu fotit na úžasných místech a se skvělými lidmi. Zatím poslední akce, na které jsem fotil, byl paraglidový adventure závod Red Bull X-​Alps v červenci.

V úvodu jsem zmínil Aljašku, kolikrát si se dostal do této Meccy snowboardingu a jaké zkušenosti jsi měl do té doby s focením ve volném terénu? Sem jezdí jen ti nejpovolanější.

S prknem jsem tam byl čtyřikrát. Myslím, že ježdění na Aljašce zvládne skoro každý, všichni si tam najdou to svoje. Snadno se ale může stát, že se člověk ocitne ve špatné chvíli na špatném místě. Krásný fotky jsme udělali na první Aljašce s Karlem Nováčkem, když jsem profesionálně ještě zdaleka nezačal. Všechno pro nás bylo nový, krásný a obrovský. Lezli jsme na Mount Mc.Kinley s úmyslem horu sjet. Hezkej článek o tom vyšel v Boardu. O hromadu fotek jsem pak bohužel přišel, když jsem je poslal s článkem do Transworld Snowboardingu a o zbytek, když jsem je půjčil redakci časopisu s jepičím životem Move. 

Než jsem na AK jel s Quiksilverem, nafotil jsem toho hafo na freeridových výletech s Ondrou Pavlíkem a s Robinem Kaletou pro Snow. Tak jsem celkem věděl, co mě čeká. V každým případě to byla jedna z nejlepších zkušeností vůbec. Nejradši bych byl na Aljašce každý rok, alespoň na měsíc.

Muselo to pro tebe být ohromné prohloubení zkušeností. Vzpomínáš si na nějaké story z Aljašky, které by stály za uveřejnění? Nebo situace, z kterých jsi čerpal i na dalších tripech?

První, co mě teď napadlo, byl zážitek, kdy jsem najel na spinu ve svahu, abych viděl do stěny, kudy měl jet Tommy Brunner. Sundal jsem bágl, rozepnul záda a vytáhnul foťák. V tu chvíli nademnou zastavil kameraman a utrhnul lavinu. Nebyla velká, ale stačila na to, abych už pak vždycky zapnul bágl, když z něho něco vytáhnu. A abych si dával pozor na to, s kým jedu na hory.

Často vyrážíš do Alp a v posledních několika letech se věnuješ splitboardingu. Je to už spíš skrz zábavu nebo stále v pracovním nasazení?

Splitboarding je pro mě o radosti z pohybu na horách. Přirovnal bych to k běžkám s bonusem skvělýho pocitu z jízdy. Někdy se mi díky fotkám z ježdění zaplatí náklady na cestu nebo získám ještě třeba extra drobný. 

Co tě na splitu baví nejvíc? 

Nemusím prkno táhnout na zádech a jsem ve stoupání často rychlejší než skialpinisti. Se snowboarďákama, jako třeba s Ondrou Pavlíkem nebo Karlem Nováčkem, jsme po horách chodili odjakživa na sněžnicích. Časem jsem ale začal freerajdovat i s lyžařema a ti byli na pásech mnohem rychlejší než já na sněžnicích, i když třeba neměli takovou fyzičku. Tak jsem si pořídil splita a měl jsem vyhráno. Až tak před asi deseti lety, asi tím, jak do toho s videi začal šlapat Jeremy Jones, začal být o splity větší zájem. Najednou to měl Ráďa Martinec, Fiďas, Zemič, Tomáš Peiker,... a začali jsme si to užívat společně. Teď už jezdím na splitu mnohem víc, než na klasickým prkně. 

Koho zajímavého jsi při svých cestách za fotografováním snowboardingu potkal? Na koho rád vzpomínáš, s kým se pokaždé rád vidíš nebo s kým jsi dál v komunikaci?

Velká většina sportovců, s kterýma jsem kdy fotil, byli skvělý lidi a bylo radost s nima pracovat. Často si vzpomenu na Tommyho Brunnera, snowborďáka z Innsbrücku (Tommy bohužel v roce 2006 zahynul v lavině - pozn. FRedakce). A těch, se kterýma se vždycky rád vidím, je dlouhá řada.

Dostáváme se k tvému současnému fotografování? Kterým směrem si se vydal?

Když fotím jen tak pro radost, tak to jsou většinou sporty, kterým se věnuju. V současný době freeride, paragliding a divoká voda. Jinak fotím standartně zakázky tak, jak přicházejí. 

Již po několikáté si se zúčastnil paraglidového závodu Red Bull X-​Alps. V pár větách nám představ svůj klasický den fotografa na této extrémní akci.

X-​Alps mám rozdělený na dvě části. Focení před závodem a závod. Týden před závodem musím nafotit každýho atleta zvlášť v oficiálním oblečení se všemi logy důležitých sponzorů. U každýho portrét a nějakou akci, například, jak běží do kopce, nebo startuje. To jsou pak oficiální fotky zasílaný médiím. 

A druhá část - závod. Ten začíná odjezdem závodníků autobusem do Salzburgu. Já se připravím na cestu a jedu na domluvený místo. Fotím start a všechno co se děje, než se všichni odlepí od země a zmizí. Běžná rutina začíná další den. Najít na Google Earth závodníka, kterýho zrovna pořadatelé potřebují zdokumentovat. Buď každou chvíli odstoupí a nebude možnost s ním už fotit nebo se mu extra povedl první den, nebo udělal nějakej průser... Najdu, pozdravím, nafotím a jedu najít kavárnu, abych fotky upravil a poslal před obědem. 

Odpoledne hledám někoho dalšího, abych měl do večera upraveno a odesláno. V noci najdu sportovce, se kterým ráno v pět vyrazím na kopec, kde bude startovat k letu. Vyfotím přípravy ráno, výstup nebo spíš výklus na kopec, eventuální čekání na vhodný okamžik k letu a start. Pak zpátky dolů, najít kavárnu, upravit a poslat fotky před obědem a hledat dalšího. 

Když je krásně a letovo, mám pak většinou celý den až do večera volno a odhaduju, kde další objekt mého zájmu přistane a tam jedu. Cestou je čas na zmrzlinu, koupání v potoce, praní ponožek,… Když prší, jsou všichni na zemi a šlapou po svých. To pak jezdím od jednoho ke druhýmu a nestíhám sušit boty. 

Celý závod je většinou tak rychle za námi, že je mi z toho smutno. Všichni organizátoři jsou rádi, že mají hotovo, ale mě baví běhat po kopcích a je mi líto, že to tak uteklo. Z Monaka se vracím domů vždycky alespoň týden a cestou se zastavuju na vyhlášených paraglidových spotech a zalítám si tam. Je to nádhera.

Věnuješ se i dalším aktivitám spojených s fotografováním?

Díky focení X-​Alps jsem se dostal právě k lítání. Po asi dvaceti letech jsem se taky vrátil k divoký vodě. Holky zatím moc nefotím.

Mohou tvé fotky lidé vidět i někde na živo?

Mám soubor fotek, které půjčuju na výstavy, při různých filmových festivalech. Teď zrovna visí v Trutnově, minulý rok v Teplicích nad Metují, při horolezeckém festivalu, před tím v Lucerně v Praze. Kde to bude dál, zatím nevím. Pár fotek je v restauraci Lokal Blok na Praze 5 nebo ve skiareálu Buková hora v Červené Vodě.

Určitě nás zajímají i tvé hračky. Jaké aparáty používáš, jaká preferuješ skla a co za techniku ti vyhovuje?

Na focení sportovních aktivit, které jsem zmiňoval, používám foťáky Olympus OM-​D E-​M1 mk2 a objektivy podle toho, co zrovna fotím. Většinou zoomy. Na lítání 12-​40mm f2.8, když fotím z tandemu tak ještě 40-​150mm f2.8. Tyhle dva objektivy s sebou beru i na freerajdy. Někdy přidám ještě širokáč 7-​14mm f2.8 Na týhle nejvyšší řadě od Olympusu mi sedí rozměry foťáku a vybavení. Všechno je výrazně menší a lehčí než třeba foťáky od Canonu a přitom například ostření, nebo sekvence jsou nesrovnatelně rychlejší při zachování obrazové kvality. Na cestování si beru pevná skla 12mm, 17mm 45mm a 75mm. Komplet vybavení se mi vejde do tašky přes rameno a nikoho to moc neláká. Obzvlášť, když ještě foťák omotám lepicí páskou.

Je tu poslední část - co dál? Kterým směrem se chceš ubírat, kam své focení chceš dostat, kam se podívat, s kým spolupracovat? 

Odpověď je ...42 (pro nezasvěcené, stačí přečíst knížku Stopařův průvodce Galaxií od Douglase Anderse - pozn. FRedakce). Po pravdě, je to něco, co mě v poslední době samotnýho taky zajímá. Co se focení týká, beru věci tak jak přicházejí. Každá zakázka mě o něco obohatí, vždycky se naučím něco novýho. Mám pár nápadů ve sportovní fotografii i úplně mimo sport, které bych rád zrealizoval. Rád bych zase brzy vyrazil na splita na Aljašku a nějaký road trip po Americe s prknem, kajakem, nebo padákem, to je jedno. Jak jsem už zmínil v přechozích větách, věnuju se splitboarodingu a mám za sebou i pořádání několika kempů s touto tématikou. Dva další se aktuálně blíží. Podrobnější info se o nch dozvíte na těchto odkazech. (Splitboard camp pro začátečníky - Dolní Morava, Splitboard Tour - Rakousko). Tam se můžeme společně potkat. 

Děkuju moc za tvůj čas a především za tvou práci. Těším se na další parádní fotky a pro tebe je tu ještě prostor na poděkování. 

Děkuju za kámoše, který mám a skvělý lidi, co jsem na cestě potkal. A děkuju, že můžu dělat práci, která mě baví.