Wanaka - Nový Zéland

Jak na to?
Místní platební jednotka je dolar. Sice jen novozélandský, ale pořád je to dolar, tedy o poznání tvrdší měna než koruna ($1 NZD = 12Kč). Takže pokud jste zrovna nedědili po strejdovi z Ameriky, zřejmě jen málo z vás si bude po rozbití prasátka mnout nadšeně ruce. Jen zpáteční letenka vás přijde na minimálně pětadvacet táců. Naštěstí pro nás máme se Zélandem zavedená víza Work and Holiday, která v podstatě obsahují pracovní povolení pro mlaďochy do třicítky. Dají se zařídit online za pár minut a přijde vás to v přepočtu asi na třináct stovek. Kombinace práce a SNB je dlouhodobě asi jediná udržitelná možnost existence. Po příletu na ostrov si vás jen proklepnou imigrační, zeptají se jestli máte dost peněz, vyčistí vám podrážky od bahna a BUCH! máte v pasu razítko. Welcome to New Zealand. 

Wanaka
Asi první věc, která vás trkne do čela už při přeletu nad Zélandem, je nízké osídlení. V celé zemi žije asi 6 milionů, z čehož na tom správném ostrově (rozuměj na tom zasněženém, tj. na jižním) jen jeden milión. O co je tu míň lidí, o to je tu víc hor.

S předpokladem, že jste přiletěli do Queenstownu, kde je hlavní letiště milovníků zimních sportů, máte to jen hodinu autem do městečka Wanaka. Hodně pohodové místo, které ale žije. Přes léto (teda naší zimu) je plné outdoorových nadšenců a lovců fotek a v zimě se sem sjíždí rajdeři z celého světa. Kromě samotných „kiwi“, jak si místní říkají, tu je plno Australanů, Evropanů a Japonců. Hlavně ty poslední nejde přehlédnout, když si to po městečku vykračují v obrovitánských kusech pytlovitého oblečení fosforových barev a s účesy připomínající science fiction z osmdesátek. Celkově mi místní potvrdili, že je zima ve Wanace mnohem víc party time než léto (i přesto, že počet turistů je poloviční), což nás, fošnaře, může hřát u srdce. Je evidentní, že na rozdíl od letních čundráků prostě umíme zapařit.

Wanaka leží u stejnojmenného rozlehlého jezera ledovcového původu, z jehož břehů se zdvihají strmé hory, kterým dominuje třicet kilometrů vzdálený Mt Aspiring (3033m). Vůbec je příroda kolem neskutečná, kam se kolem podíváte, máte příležitost pro fotku. Nás ale zajímá něco jiného. Tak tedy kam za boardovačkou?

Resorty
Nečekejte Alpy. Kdo je zhýčkaný stovkami kilometrů perfektně urolbovaných rakouských a italských sjezdovek a systémem desítek vleků a lanovek, asi bude ze Zélandu zklamaný. Zdejší střediska jsou o poznání menší a velikostí zaslouží spíš srovnání s českými placi, v tom případě ale pomyslnou soutěž vyhrávají. Nenechte se ale mýlit výškou okolních hor. Jsme přeci jen o chlup blíž k rovníku než v Česku, navíc na ostrově. Takže sněhová lajna začíná až někde okolo 1.200m nad mořem. Je tu prostě o poznání tepleji. Ve Wanace je v zimě přes den okolo deseti stupňů, v noci padá rtuť k nule. Což není úplně nepříjemné. Desetimetrový prašan v Kanadě je sice super, ale -30’C už míň. Toho sněhu jsou tady na Zélandu podobný kvanta jako doma, takže když jsou na kopci dva metry, všichni si chválí jak sype. Což není zrovna pravidlo, a tak ne každá zima musí být zrovna jak z obrázku od Lady. Bacha na to! Další věc, kterou by měl člověk vědět, než udělá zásadní rozhodnutí, je délka sezóny. Ta je totiž maximálně tři a půl měsíce (od konce června do půlky října) a podle vyprávění místních je její konec spíš podobný jízdě v kamenolomu než bílému dobrodružství. V tuhle chvíli ale není nad čím zoufat, sněhu je dostatek a stačí si jen vybrat čemu dát přednost. Když pomineme střediska Remarkables a Coronet Peak u vzdálenějšího Queenstownu, zbývají místní Cardrona a Treble Cone. Dvě konkurenční střediska jsou z města vzdálená 30km. Každé však představuje něco zcela odlišného.

Cardrona
„Cardies“, jak říkají místňáci, je zaměřené spíše pro rodinné lyžování, čemuž nasvědčuje podíl sjezdovek (25% začátečníci, 55% pokročilí, 20% experti) a převýšení (390m na 320 hektarech terénu). Nepříjemné jsou určitě fronty na vleky, které hlavně v době zélandských a australských školních prázdnin mohou vylézt až na pekelnou půlhodinu. K dispozici jsou 3 sedačky s celkovou kapacitou 7800osob/​h. Pár prudších míst se sice najde, ale většina sjezdovek je spíše mírných. Jsou ovšem rolbované, takže můžete řezat jeden oblouk za druhým. Přesto však nečekejte žádnou adrenalinovou bombu. Zdálo by se, že Cardrona není zas tak nic moc zajímavého, ale není to úplně pravda. Tak za prvé je to cena, která se u sezónní permanentky pohybuje v rozmezí od 540 do 1.300 dolarů (podle včasnosti zakoupení), zatímco na Treble Cone je to 1.000-1.750. Denní rajtovací karta stojí v “Cardies” 85 dolarů zatímco na TC bez dolaru kilo. Pro lidi, kteří přijeli hoblovat na relativně krátkou dobu, je pak zajímavá nabídka 5denního ježdění za 410 dolarů s možností využít obou středisek a kteréhokoliv dne v sezóně dle chuti.

Druhý důvod proč Cardies úplně nezatracovat, je snowpark. Pro nadržené freestylers tu je připravená pěkná řádka radostí ve třech parcích. Playzone trail je pro středně pokročilé a dovádět můžete na následujících čurinách: třímetrová a čtyřmetrová krabice, duha, různě velké lámané bedny, zatočená krabice, pěti a osmimetrová skočka. Heavy metal trail (pro přívržence hlučné hudby) je trošku jinší kafe a diktovat tam už chce víc snažení: devítimetrová lámaná bedna, vlna, schody, hokejka, lámačka down-​flat-​down, nějaký ten streetrail a sérka skoček 10, 12, 15 a 20metrů. Třetí částí jsou u-​rampy a úctyhodný 22m velký Monster Big Air. Rampy jsou hned tři. Na rozježdění je tu 130m dlouhá International Halfpipe (výška 3m, šířka 16m, sklon 13 stupňů), následuje 150m dlouhá Johny Holmes Halfpipe (5m do výšky, 18m na šířku, sklon 17.5 stupňů) a vše korunuje Super Pipe s oficiálními olympijskými parametry (160m délka, 6,7m výška, 21m šířka, sklon 18 stupňů). Na téhle poslední se také jezdí všechny hlavní závody, namátkou třeba Burton NZ Open (kvůli které byla postavená) nebo Volkl freeski open.

Snowpark
Další možností jak se vyřádit ve freestyle by mohlo být opodál ležící samostatné středisko SnowPark (65-​75 dolarů za den nebo 800-​1200 dolarů za sezónu). Ale! Samotný park je spíš menší a i když má slušný potenciál, většina překážek je v současnosti zavřená, případně ne moc udržovaná. Na svých internetových stránkách nabízí přes 30 jibů nejrůznějších velikostí a tvarů, rampy podobného ražení jako v Cardrona a trojici skoků, které se dají projet v řadě (15m, 19m a 22m). Většina z toho však není pravda. Management zřejmě bojuje s financemi a na úpravu areálu nezbývá.

Treble Cone
A nakonec je tu Treble Cone, pro mě jasná volba. Právě tam jsem totiž zainvestoval a už někdy v únoru jsem si s předstihem a slevou koupil sezónní permici. Údajně je Treble Cone nejlepší komerční středisko na Zélandu a určitě zabírá největší plochu, 550 hektarů. Ale nepředbíhejme. Nejdřív se tam musíte dostat. Po nějakých 20km asfaltky z Wanaky vás čeká odbočka na prašnou cestu a nejprudší příjezdová cesta ke skiresortu na Zélandu, která se serpentinami šplhá po svazích nad jezerem. Sněhové řetězy jsou povinné vybavení auta, byť spíše než sníh pro bahno na cestě. Po nedávném rozšíření je cesta relativně bezpečná, ale dřív se jednou za pár let stávaly nehody, při kterých se auta kutálela z hory celý kilometr. Žádná prdel. Mazlíci, kteří se za volantem necítí moc v kramflekách, mohou nechat auto pod kopcem a za deset baků se nechat vyvézt busem (případně mohou stopovat už ve Wanaka, což je hromadně provozovaný a zaručený způsob rychlé dopravy). Na konci jsou do hory zaříznuté tři parkoviště. Jejich kapacita je dost omezená, takže pokud přijedete pozdě, musíte zaparkovat podél příjezdové cesty a zbytek vyšlapat. 

Na startovací stanici šestisedačkové lanovky je jedna obrovská budova – lodge. Postavená je v americkém stylu a najdete tu všechno od lístků, bufetu/​restaurace/​baru, rentcimry, snb a lyžařské školy, obchodu s vercajkem až po medical center a hernu pro děti s hlídáním. Ceny jídel a služeb mají vysokohorskou přirážku (namátkou za třetinku piva dáte k sedmi dolarům), ale u stolů můžete konzumovat i přinesený oběd, k dispozici je i kohoutek s horkou vodu, to pokud jste vyznavači instantních polévek jako já. Samozřejmě posezení je i outdoor, kde se možná nevyhnete kontaktu s místními papoušky Kea. Ne, vážně, Kea jsou jediní papoušci na světě, kteří žijí nad hranicí sněhu. Navíc jsou megainteligentní, takže občas žasnete, jak dovádí na střeše, nebo dojíždějí capuccino z kelímků. Kromě papouchů tu je především exkluzivní Výhled. Nebojím se napsat, že Treble Cone je pravděpodobně zimní resort s jednou z nejlepších scenérií na světě. Jezero Wanaka, které se rozprostírá přímo pod vámi, není žádný drobeček. Z jednoho na druhý konec měří přes padesát kilometrů, kolem se zdvihají hory se zasněženými vrcholky, v dálce na břehu městečko Wanaka. Nedá mi to a každý den se musím alespoň na chvíli zastavit a pokochat se. Sorry, musím se vysmrkat… 

Vlastní středisko se nedá s těmi českými srovnávat. Celá hora je členitá a absence stromů dovoluje jezdit prostě všude. Samozřejmě, že pokud fouká, nemusíte to ocenit, navíc se prudký vítr může dost podepsat na kvalitě sněhu (ledovka, kapsy…). Pokud ale zrovna napadlo, je to ráj. Kromě kouzelného koberce a prťavé pomy na svahu pro začátečníky středisku dominuje sedačková šestka, z jejíž horní stanice můžete traverzovat přes sedlo a přejet na o poznání pomalejší čtyřsedačku. Pokud vám nestačí ani to, ještě se dá vzít prkno do ruky a vyšlapat si až na summit Treble Cone 2088m nad mořem. Odtud to máte ke spodní kabině převýšení 828 metrů. TC je oproti Cardroně o poznání prudší (začátečníci 10%, pokročilí 45%, experti 45%), což oceníte už jen proto, že čekací fronty jsou minimální. Tolik profíků zase nejezdí. Ani v době vrcholné sezóny jsem ve frontě nestrávil víc než 10 minut, většinou však po pár minutách sedíte na vleku. Překvapením pro mě bylo, že na Zélandu zřejmě neznají podporu pod prkno, takže si na vleku vaše nohy zas tak moc neodpočinou. 

Další nezvyk je malý počet rolbovaných sjezdovek. Většinou se kromě traverzů upravují jen asi čtyři hlavní, přes devadesát procent ale leží ladem. Manšestr většinou jezdím, když je horší viditelnost a maximálně využívám možnosti jezdit freerides. Kromě freshlines v backcountry totiž celé středisko jako by byl jeden velký freeride, je tu plno žlebů, terénních nerovností, skalek a hupů. Jejich sjízdnost se liší den ode dne, stejně jako se liší kvalita sněhu (rozuměj jak na sníh svítí slunce, jak je starý, kolik ho je a jak je moc vyrajtovaný od jezdců nebo vyfoukaný od větru). Takže kde to včera stálo za prd a byla ledovka, tam se dnes můžete super vyřádit. Sjezdovky nejsou jasně definované a v podstatě neustále nacházíte nějaký kout, kde jste ještě nebyli. Jedna z nejlepších tras je sjezd pod hlavní lanovkou a neustálé křižování začátečnické Easy Rider, která je spirálovitě zaříznutá do hory. V podstatě každý přejezd nabízí možnost skočky a pokud je zrovna nadílka, nemusíte se to bát pustit. Naopak pod lanovkou na sedle je to o několika prudkých sjezdech mezi věžovitými skalisky. Kdo se chce proletět vzduchem o něco déle, určitě najde dost velikostí a tvarů pro seberealizaci. A může si být jistý, že pokud napadl čerstvý sníh, uvidí kolem skoky až s desetimetrovým dropem. Úroveň ježdění je vůbec hodně slušná a to i mezi lyžaři, kteří tu nad fošnaři přeci jen lehce převažují. Do Wanaky se sjíždějí nadšenci odevšud a tak není divu, že mi francouzský soused přes cestu ukazoval na youtube svoji 1080. 

Freeride
Nejzápadnější část střediska, Matukituki Basin, je odřízlej plac s panoramatickým výhledem na majestátní Mount Aspiring a věčně zelenou Matukituki River, která napájí jezero Wanaka. Je to taková zašívárna, proto tam většinou vydrží nerozježděný sníh nejdéle. Na druhou stranu první sleze. Potom je tu ještě plno možností, které zahrnují chození. Nejpopulárnější je asi 20 minutový výšlap na summit a následný freeride k vrchní stanici šestisedačky. Není chvilky aby někdo nedupal nahoru s prknem na zádech. Druhá oblíbená trasa je vystoupat na sedlo dělící středisko nad Hidden Valley a spustit se do Motatapu Basin. Během výšlapu navíc můžete neustále pozorovat protější svah hemžící-​se jezdci. To je jediné místo, kde vidíte celé středisko (ono vám to jezero taky začne nakonec lízt na nervy) a navíc slibuje delší freeride na přehledném svahu. Podle toho jak daleko půjdete je to ale sranda až na hodinku, navíc musíte dupat do kopce dvakrát. 

Samostatnou kapitolu si zaslouží Motatapu Basin, hlavní backcountry resortu. Tam se dostanete, pokud z vrchní stanice Sedla zamíříte vlevo za oranžovou lajnu. Zabírá slušnou plochu od sebe oddělených žlebů a roklin s vysokými stěnami.Terén je slušně prudký, některé „rany“ nabízí ježdění pro jen opravdu zkušené, a tak není divu, že se tu prohání borci s kamerami, nebo že se tu konají freeski závody. Jisté je ale jedno, je to ideální lavinový terén. Ski patrol terén kontrolují, zavírají a odpalují bomby i několikrát denně. Rádi vám také poskytnou informace kudy kam. Jisté je, že zpátky po svých. Pokud netraverzujete na cestě z některé rokle přivrácené k sedačce, počítejte až s hodinou šlapání. Určitě to ale stojí za to.

Treble Cone v podstatě nemá snow park, ty tři skočky a dva raily, které vyrostly na sedle až uprostřed zimy nejsou zrovna upravované a o nějakém dalším budování jsem se nic nedoslechl. Což je určitě mínus. Plusem je naopak obsluha. Téměř veškeří zaměstnanci od vlekařů, přes instruktory a pingly až po uklízeče jsou mladý typové z celého světa, co se sjeli na zimu na Zéland. Potkáte lidi z Kanady, Anglie, Austrálie nebo třeba Mexika. Česko nevyjímaje. Na jednom nebo dvou prkýnkách, všichni jsou v pohodě, ptaj se jak je a hecujou vás. Člověk rád zapomene na chování některých českých nerudných vlekařů…grrr. A ještě jednu zajímavost můžete na TC vidět. Sjezdovka Big Skite bývá většinou uzavřená a trénuje na ní americká a britská lyžařská reprezentace. A to teprve vidíte kalup. 

Zajímavé je, že ačkoliv od sebe leží Cardrona a TC necelých padesát kiláků, velice často je na nich odlišné počasí a dokonce dostávají i jinou sněhovou nadílku. Souvisí to s natočením jednotlivých hor a směrem větru. Pokud fouká od jihozápadu, je naděje nového sněhu na TC, když z východu pak bude padat na Cardies. Počasí také hodně ovlivňuje chod městečka – ve výkladních skříních obchodů jsou vylepené aktuální předpovědi, místní rádio ohlašuje centimetry nového sněhu, pokud se počítá s „powder day“, lidi si berou volno v práci a jdou se prohánět do prašanu. Ne vždy je ale vše perfektní a kolikrát sedí na kopci mrak a viditelnost je nulová. Vlekaři tomu říkají white out a zavírají vrchní část střediska. Pokud také sněží ostošest, je dost pravděpodobné, že bude několik dnů zavřená backcountry a horská služba bude odpalovat laviny. V případě, že nebudete poslouchat výstražné cedule a do zákazu půjdete, můžete očekávat odebrání skipasu na dobu dvou týdnů. A to bolí. Po otevření se od vás také očekává, že budete mít veškeré lavinové vybavčo, nicméně to nikdo nekontroluje. Horská služba je ale dost vstřícná, na několika místech v resortu máte vyhrazená místa na trénování s pípákem a nácvik vykopávání zavaleného. Ve Wanace navíc probíhají zdarma jednou za týden semináře o lavinovém nebezpečí a pokud nemáte hluboko do kapsy, můžete si dát až několikadenní lavinový kurz v backcountry. Další možností je využít některé z nabídek a letět odpaňovat prašan helikoptérou, za sedm sjezdů ovšem vysolíte okolo osmi stovek dolarů.

Život ve Wanace
Wanaka je turistické městečko, které navíc má dvě vrcholové sezóny, takže k dispozici jsou jak luxusní apartmány, tak nízkorozpočtové nocování v hostelu, které se dá pořídit už okolo 20 dolarů za noc. Dlouhodobě se vyplatí přijet s předstihem a nastěhovat se do nějakého “share house”. Za jednolůžák můžete platit od stovky nahoru za týden plus energie, komunikace a dřevo, což jde. No a pokud jste hodně hardcore, můžete si za poloviční cenu pronajmout přívěs v caravan parku. Osobně po večerech preferuju před oroseným okýnkem plápolající oheň v krbu. Domy tu mají většinou mizernou nebo žádnou izolaci a najít ústřední topení je rarita, takže teplo bývá jen ve vytápěné části u kamen. Když je ale zima fakt vlezlá, vždy je tu grog a problém je vyřešen.

Wanaka je i na zélandské poměry drahá. Ceny jídla jsou tak 2x vyšší než u nás, nejlevnější variantou je dát si obligátní fish and chips v take away, což se ale s kiwi přízvukem vyslovuje faš end čaps. Za cenu okolo sedmi dolarů dostanete hromadu hranolek a rybí filetu, vše zabalené v promaštěném denním tisku. Pivo v hospodě vás vyjde na sedm dolarů za pintu (0.568 litru). Na Zéland se vše draze dováží, takže vybavení tu levnější než doma nenajdete. Možná vás zajímá, jak je to s prací, když už máme to povolení. Práce se minimálně tuhle zimu shání hůř, městečko, které je závislé na turistickém ruchu, kvůli krizi nepraská zrovna ve švech. A od toho se odvíjejí i počty míst. Nejčastější zaměstnání pro lidi, co přijeli na sezónu, jsou klasiky typu pingl, uklízeč, zaměstnanec skiresortu. Chce to ale nepodcenit situaci, hledat včas a nevzdávat to. 

Naopak co není třeba hledat je zábava. V městě je několik lokálů a klubů (frčí hlavně DNB, dubstep, elektro a obligátní kiwi reggae), kino, kdo chce potrénovat tělo tak může do posilovny, bazénu nebo na lezeckou stěnu. Navíc se neustále něco děje, jezdí se tu mezinárodní soutěže v parku nebo freeski.

Shrnutí
Ježdění na Zélandu je hlavně o změně. Střediska nejsou tak velká jako v Alpách nebo v Severní Americe, ale každý si tu najde to svoje, ať už se jedná o freestyle nebo frírajty. Velkým plusem jsou lidi, hodně příjemní, každý se s vámi dá do řeči, ať je to stará babka na vleku nebo patnáctiletej týpek s twin tips lyžema. Celkově je Zéland oproti Západu trochu pozadu, ale zdejší atmosféra je prostě pohodová. Mínusem je kratší sezóna, rozmary počasí a celkově vyšší náklady. Pokud si ale seženete práci, která vám půjde dohromady s lítáním po kopcích, nebude vás bolet cena permanentky ani piva.