Boris Čičman

Borisi, odkud vůbec jsi, jak dlouho jezdíš na prkně?
Ahoj. Jsem z Hradce Králové a poprvé jsem na prkně stál v osmnácti letech, takže jezdím víc jak deset let.

Ty jsi začal jezdit až v osmnácti letech? To je v porovnání s dnešníma mlaďasama docela pozdě. Co tě přimělo začít v tomhle věku jezdit a hlavně rozbíjet si hubu na skocích?
Tenkrát to nebylo tak jednoduchý. Do šestnácti jsem vlastně ani nevěděl, že nějakej snowboard existuje. Začal jsem díky kámošovi Michalovi, kterej mi půjčil svého Hooger-​Boogera a ukázal mi, jak zatáčet. Pak jsem dva roky šetřil, než jsem si mohl koupit mega úzkou naprasklou desku a o dvě čísla větší boty. Skákat jsem začal dokonce až ve jednadvaceti, ale ten věk jsem nikdy nějak neprožíval, takže si to mládí vlastně užívám doteď.

Ke sponzorovi jsi se dostal díky prvnímu ročníku akce Ride Local Riders, který tehdy pořádal Honza Nečas. Jak tuhle akci zpětně hodnotíš?
Stále je tu plno jezdců, pro které je snowboarding víc než jen zábavou, ale jsou velice limitováni nedostatkem prostředků pro kvalitní výbavu a trénink. V Čechách je tohle bezesporu nejlepší šance, jak o sobě dát vědět a dostat se ke špičkovému vybavení a kvalitní podpoře. Doufám, že firma Ride bude pomáhat i nadále tímto unikátním způsobem a pomůže tak splnit sny mnoha dalším lidem. Pro mě osobně to byla a je obrovská šance, za kterou bych chtěl Jardovi Antoňovi a celému Ridu moc poděkovat.

Na webu jsem se dočetl, že jsi několik let trávil zimy v Gross Arberu? Co je to za středisko a co jsi tam dělal?
Gross Arber je velice moderní středisko na nejvyšší hoře Šumavy, kousíček od Železné Rudy. Učil jsem tam jezdit malý němčourky a užíval si absolutně nejlepší freeridy dostupné přímo z lanovky. Krkonošníci můžou jen tiše závidět. Navíc V Čechách musí instruktor učit 4 - 6 hodin každý den, aby vůbec na horách přežil. Pak už ti mnoho času a sil na vlastní ježdění nezbývá. V Německu bylo za stejný peníz daleko méně učení, takže jsem se konečně mohl dostatečně věnovat svému progresu. Škoda, že to mám tak daleko od domova, a že tam nebyl kvalitnější park. Jinak bych tam určitě vydržel déle než čtyři roky.

Svého času jsi měl na FR.cz fotku dost drsného přeletu road gapu, kterému přihlížejí němečtí policajti. Jak ta fotka vznikla?
Na tenhle Road gapík moc rád vzpomínám. Byl tam hrozně mírnej rozjezd z lesa, ale já měl velký oči a házel jsem tam dva dny osmnáctimetrovej kicker, na kterej se pak nikomu nechtělo. Nezbylo, než si sníst, co jsem si upekl a testnout to sám. Kluci mi zastavovali dopravu, abych nevlít náhodou někomu pod kola, jenže první, kdo se vynořil ze zatáčky, byli policajti, kteří pak už jen nechápavě přihlíželi. Další polet mi samozřejmě ihned zatrhli, ale naštěstí jsem vyvázl bez pokuty.

Mám pocit, že patříš k jezdcům, kteří mají rádi velké kickery s pořádným air timem. Je to tak? Která z tváří snowboardingu ti nejvíc sedí? Park? BC? Železo?
Tak tak. Ten pocit, kdy neskáčeš ale letíš, mě naprosto uchvátil. Škoda že se nedostanu moc ven na opravdové macky. V Čechách si člověk může o pořádném air timu nechat jenom zdát. Jinak jsem samozřejmě nejštastnější v prašanu. Tu lehkost a radost z jízdy nemůže nahradit nic. Jibbingu jsem zatím moc nepropadl, ale je pravda, že když už člověk neví coby, tak je to příjemný doplněk.

Letos jsi při závodech dával luxusní fs 720 z přední hrany a nebál bych se říct, že tak jako ty, tenhle trik u nás nikdo nedává.
Asi to bude tím, že to nikdo pořádně nevyzkoušel. Přitom na přední hraně má rider daleko větší jistotu a může to odpálit v mega rychlosti třeba i na nakoplém ledovém kickeru. Je jen otázka času, kdy se nějakej mlaďoch hecne a předvede nám, jak vypadá opravdový luxus.

S kým a kde vlastně nejčastěji jezdíš?
Rád jezdím na nových místech, ale kvůli pracovním povinnostem jezdím samozřejmě nečastěji v parku, kde pracuji. A s kým? Nejčastěji asi sám s muzikou v uších. Jinak ale vždy rád pojezdím s obyčejnýma riderama co nejsou namistrovaný a je s nimi legrace.

Patříš k Harakiri Gangu. Co je tohle za partu?
Harakiri gang je partička mladejch cápků ze Šumavy, co provozují různé adrenalinové sporty (bike, ski, snb, surf). Zakladatel a největší nadšenec je Riči, díky kterému vyrostl krásnej bike park na Samotech a funguje už několik let snowpark na Belvedéru. Kéž by bylo víc lidí jako on. Dále organizujeme různé závody a další akce pro mladý lidi. 

Hgang má na triku mimo jiné Harakiri Jump na Železné Rudě. Skáčeš v létě taky do vody?
Water jump je zbrusu nová věc vedle bikeparku, o kterou se postaral Riči s Mírou, který vše zainvestoval. Letos se park o mnohé rozroste. Trampolína, slack line, indoboardy, stolní fotbálek atd. Já osobně skáču do vody teprve tři sezóny a beru to spíš jen jako zpestření. Na Šumavu to mám bohužel přes půl republiky, takže jezdím hlavně do Štítů. Místní atmosféra drilu se ale s tou pohodovou na Samotech nedá vůbec srovnat. Návštěvu v Rudě doporučuji všem nadšencům.

Jaké jsou tvé plány do budoucna?
V červnu mě čeká svatba a pak spousta práce s přípravou na další zimu. Společně s Ridem chystám pár originálních závodů, kempů a dalších akcí, které by pomohly české snb scéně. Hrozně moc bych se chtěl dostat k rolbování, protože nadšených rolbařů je u nás jako šafránu a mě stavět parky tuze moc baví.

Co děláš, když zrovna na ničem nejezdíš? Škola? Práce?
Teď mě chytlo lezení po skalách a dodělávám si na stará kolena ještě jednu super kominickou školu. A jelikož mám už léta jednu sochařskou vystudovanou, snažím se trochu toho umění vnést i do sportu. Vyráběl jsem tak ceny pro World Rookie Tour a teď třeba makám na pohárech pro AČS. Snad v létě dopadne i plánovaný skok do vody s dirtovištěm blízko Hradce.

Počkej, ty jsi dělal trofeje pro World Rookie Tour? Jak jsi se k tomu dostal?
Já si pod pojmem pohár vždy vybavil nějakou originální sošku, kterou si s radostí vystavím a budu na ní pyšný, a ne nicneříkající a odpudivý „zlatý“ pohár, který se lisuje za pár šupů v Číně. Proto jsem vyrobil pár návrhů snowboardových trofejí a přivezl je na setkání WSF v Praze. Prezentace, se kterou mi pomohl Jarda Boček, se líbila a já dostal volnou ruku k tvorbě.

Chtěl by ses sochařině nějak víc věnovat v budoucnu?
V zimě hory, v létě umělecká tvorba. To je už dlouho můj sen. Jenže v téhle „moderní“ době je stále těžší a těžší prosadit se jako umělec, a proto i tohle starodávné řemeslo bohužel pomalu vymírá. I když je dnes ruční práce dost nedoceněná, já pevně věřím, že sochařina pro mě bude do budoucnu víc než jen koníček. Mimochodem kdyby měl někdo zájem o originální sportovní pohár, či jinou sošku, ať neváhá a ozve se mi.

Přejeme hodně štěstí, ať se ti to podaří. Chceš na konci rozhovoru někomu poděkovat?
Závěrem bych chtěl poděkovat své Janičce, za to že je, a že to se mnou vydržela, mamce a Jardovi za podporu, panu Kotaškovi a Michalovi za to, že mě k tomuhle sportu dostali a Ridu za spolupráci. Největší dík patří Bohu, za lásku a za to že můžu žít tenhle nádherný život.