Příběh splitboardingu - část 10. (Chile na splitboardu)

Motto: Hory nejsou místem kam si jezdím něco dokazovat, hory jsou chrámem, kde praktikuji svou víru. Y.P.

Snowboarding v Jižní Americe... Jen si to řekněte… Potichu, nebo nahlas. Pokud máte tuhle zábavu opravdu rádi a jestli ještě ke všemu rádi cestujete a objevujete, nemůže vás těch pár slůvek nechat v klidu. Ani mě nenechalo, a tak jsem se před dvěma roky ještě s dvěma kamarády rozhodl, zkusit štěstí (dle hesla líná huba holý neštěstí) a napsat do pár lyžařských škol v Argentině a v Chile, jestli by se u nich nenašlo místo pro českého instruktora. Místo se našlo, i když pro každého jinde a já letos strávil už druhou sezónu nejdříve coby skipatroller-​instruktor, letos pak jako šéf lyžařské školy v patagonském centru Volcán Osorno nedaleko Puerto Varás. Protože mě psát docela baví, a protože jsem zjistil, že lidi to docela zajímá, tak už jsem o své práci zplodil pár článků do jiných periodik. Nechtěl bych to omílat pořád dokola, abyste si neřekli, že si furt honím triko na tom samém. (Z Honzovy první sezóny vyšel článek i na Freeride.cz. Vrátit se k němu můžete na TOMTO ODKAZU… pozn. FRedakce)

Tenhle elaborát bych tedy chtěl věnovat tomu, co mě tam letos bavilo nejvíc: Splitboardingu. Teď když o tom přemýšlím, tak mě napadá, že jsem to chtěl hned od chvíle, kdy jsem o tom poprvé slyšel, je to určitě už přes deset let. Freeridový nástroj, co se dá použít nejen pro sjezd, ale i pro pohodlný výstup. Vytřít zrak všem skialpinistům cestou nahoru a pak si to surfovat cestou dolů. Živím se potloukáním se po horách, peněz nikdy nebylo nazbyt a až během loňské evropské sezóny, strávené ve Švýcarsku, jsem si vydělal tolik, že jsem mohl do splita zainvestovat. A nelituju ani koruny!

Má volba padla na Jones Solution 168w, osazený Voilé kitem (háky jsem letos vyměnil za Karakoram clipy, což doporučuji každému). Protože peněz nebylo zas až tak moc a o jarních prázdninách se mi nechtělo moc makat, tak jsem na to pro začátek hodil Voilé spojovací desky (Díky Míro), které teď každý den proklínám a těším se na opravdové splitboardové, nejlépe bezpinové vázání. S tímhle setupem doplněným o hůlky Black Diamond Expedition, stoupacíma železama a pásama od Voilé, jsem vyrazil na svůj další patagonský výlet. Koncem června z Vídně přes Frankfurt, Rio de Janeiro a Santiago de Chile vstříc patagonské zimě, která letos byla… Náročná. Co se podmínek týče, byla letošní sezóna v celé Jížní Americe dost špatná.

Na Volcánu Osorno šlo určitě o nejhorší sezónu v krátké historii střediska. Málo sněhu, vítr, vysoká vlhkost, led. Po minulé sezoně, která byla také složitá, jsem doufal ve zlepšení podmínek, realita mě ale naučila, že v roce 2012 to sice pro Evropana, zvyklého na konstantní podmínky, bylo náročné, ale i tak se jednalo o velice dobrou sezónu, což mi potvrdil i majitel centra Santiago. Tržby byly rekordní. Letos jsme také udělali rekord, ale do mínusu.

Dost ale skuhrání. V Patagonii se prostě nejde mít špatně, je to největší outdoorové hřiště jaké jsem kdy poznal. Nabízí vše od krásných holek, vodopádů, sněhu, ledovců, pralesa, divokých řek, jezer, fjordů, surfových pláží s lachtany, přes stezky pro horská kola, nekonečný prostor pro treky v panenské přírodě, lezení, skialpinismus až po… splitboarding. V Evropě si užíváme freeriding bez nutnosti dlouhého hikování, naše hory jsou protkané lanovkami všech druhů, nabízející dopravu na ty nejlepší prašanové spoty v okolí. Když je třeba šlapat, nebývá to daleko. V prostředí And se split stává pro mě dnes už nutnou součástí vybavení do backcountry.

Hory jsou obrovské a vzdálenosti jakbysmet. V Peci jsem brblal, že musím do práce deset minut skibusem, v Patagonii mi najednou přišlo normální jet každý den sedmdesát kilometrů autem na sopku a večer zpátky do Puerto Varás – nejbližšího města, kde bydlím. Stejně tak i na samotných horách. Zimní sporty a jejich kultura není zdaleka tak rozvinutá jako u nás. Hor je moc a lyžařů, center a vlastně i lidí celkově málo. Chilanů je sedmnáct milionů a sedm z toho jich žije v Santiagu. Lyže a snb jsou sportem pro bohaté a spousta mých kamarádů z města vídá zasněžené vrcholy hor každý den, ale sníh v podstatě neznají. Kdo ale chce, ten se do kopců dostane. Příkladem je můj kámoš Pescado, který se na sopku dostal v podstatě pěšky a stopem z Puerto Urrutia, vesnice na argentinských hranicích nesoucí jeho příjmení. Vezl si pravěké lyže, se kterými šlapal kopec tak dlouho, dokud se nad ním neslitoval vlekař don Antonio a nenechal ho jezdit zadarmo. Pescado byl okamžitě ztracen. Z hor už neslezl, udělal si kurz skipatrollera a dneska cestuje za prací po celé Chile. Do každého střediska ale jen jednou, protože ho všude vyhazují za nespolehlivost. Krev gaucha není zvyklá někoho moc poslouchat. 

Chilané jsou národ milý, přátelský a pohostinný. Chlapi bývají praví machové a holky tomu vládnou nenápadně za jejich zády. Dveře se vždy otevřou rychleji tomu, kdo umí alespoň lámaně španělsky. Lidé z venkova rozumí přírodě a ovládají znalosti a triky u nás už pozapomenuté. Jedí hromady masa, tančí, rádi se napijou, a když vyrazí večer ven, tak často tancovat, ne jen tak sedět u piva jako Češi. Kamarádi se sejdou doma někdy po deváté, nají se, pijí levnější drinky ze supermarketu a po půlnoci vyrazí dorazit se do baru, který zavírá až nad ránem. Já jsem na horách zvyklej dát pár drinků co nejdřív a pak jít nakutě, abych byl ráno OK na kopec. Chilský model mejdanů často působí tak, že jsem po ránu spíš KO. Typickým chilským pokrmem je grilované maso čili asado. Cueca je dosud velmi živým národním tancem a cumbia oblíbenou muzikou. 

Všudypřítomné vlastenectví je nepřehlédnutelné, loni jsem jako dárek na rozloučenou dostal mimo jiné dvě národní vlajky. Během oslav dne nezávislosti prý chodí městem uliční výbory kárající sousedy, pokud je na domě nemají vyvěšené. Vlastní zkušenost nemám, ale nedalo mi nevzpomenout si na naše oslavy 1.máje před rokem 89. Chile je demokratická země, ale nedá mi to zarýpat si a podotknout že kapitalismus jihoamerického stylu nikoho nenechá na pochybách, kdo je v zemi opravdovým pánem. Sociální rozdíly jsou obrovské a často jsem se trochu styděl za to, jak si vesele užívám s bohatými klienty na sněhu za dvojnásobek průměrného platu, zatímco lidé na předměstích zatínají pěsti.

Zpět ale ke splitboardingu. Jak už jsem psal, nepoznal jsem dosud lepší místo k jeho pěstování. Nejlepší věc, která se dá podniknout je pronajmout si koníky, naložit je vybavením na pár dnů a vyrazit do hor. Dorazit na místo, rozbít tábor, šlapat a jezdit okolní kopce, a když je hotovo, přesunout se zas o kus dál. Další možností je několik známých refugios - horských útulků, proslavených z lyžařských a snb videí. To pak člověk může jít i nalehko s batohem.

Cestování po Chile a především Patagonii není levná věc. Ceny jízdenek jsou nižší než u nás, ale za vše ostatní se platí víc. Například ceny potravin jsou cca o čtvrtinu vyšší, přičemž průměrná mzda je sotva víc než poloviční. Chilané to ale berou klidně, mají se i tak lépe než za Pinocheta. Když vyjdou zlobit do ulic, bývá to poslední dobou především kvůli chybějícímu právu na vzdělání zadarmo pro každého, a to pak hoří autobusy a policejní auta po celém Santiagu i jinde. Studenti se s tím nemažou. Tím vším chci říct, že pro mě je zatím jedinou možností, jak se na tamní hory dostat, je najít si tam práci. No a ve volném čase pak šlapat a jezdit co se dá. Splitboard pak může ušetřit dost peněz, ceny permanentek se pohybují v podstatě na alpské úrovni a lyžařská centra s upravenými sjezdovkami stejně nejsou to nejzajímavější, co Andy a vulkány nabízejí. Takže nalepit skiny a vzhůru do backcountry! Volcán Osorno letošní sezóny asi ale nebylo ideální místo pro začínajícího splitboardera.

Cestou ze zeleného lesa, přes holé pláně tvarované ztuhlou lávou, přes skalnatá úbočí hory až po místní ledovec člověk běžně narazí na všechny druhy sněhu (a ledu). Typické jsou takzvané coliflores – květáky. Jsou to ledové rampouchy připomínající ze všeho nejvíc právě tuhle zeleninu, pokrývající často i stovky metrů čtverečních. Nedrží na tom ani haršajzny, natož pásy. Jediná možnost je to obejít, nebo se pochlapit, hodit splita na bágl a jít do maček.

Počasí se dokáže měnit během minut a nejhorší z mých kámošů je vítr, který se často ukáže z ničeho nic a jedná-​li se navíc o Puelche, přicházející kupodivu ze severu, dosahuje klidně stotřicítky. Je-​li však krásně, padá mi pokaždé při výhledu ze sopky čelist údivem. Většinu zorného pole zabírá jezero Llanquihue, které je tuším největší ledovcové v Chile, kolem něj pak další sopky: Calbuco, Tronador a Puntiagudo.

Pod nimi se pralesem, směrem do Argentiny, vine řeka Petrohué, plná pstruhů a lososů se známými vodopády. Čirá krása vůkol!

Na Osornu žije i puma, velmi plachá kočka, která se ale v noci občas nechá vidět rolbařem (i já měl jednou to štěstí). V létě se ukážou kondoři a obě tyhle zvířátka se pídí po bílých králících, kteří žijí i vysoko nad hranicí sněhu. Jednou jsem jednoho z nich potkal v situaci, kdy jsem se ztratil v mlze, sám na hranici ledovce plného trhlin, kde jsem měl jít nahoru, vedlo mě to dolů a zas ten mrznoucí vítr. Najednou mi uklouznul split, já se skutálel asi o padesát metrů někam, kde už jsem doopravdy netušil, kde je mi konec. Posadím se, celej potlučenej a asi deset metrů ode mě sedí tenhle bílej králík a já bych v tu chvíli přísahal, že se mi ta chlupatá bestie smála! Pak ale odhopkal, já se vydal stejným směrem a dorazil na místo, kde jsem to už znal a odkud se dalo bezpečně sjet dolů. Asi nebyl až tak zlomyslnej.

Na jaře jsem vzal prkno a vydal se na výlet za kamarádkou Pavlou do Nevados de Chillán. Nevados je na jihoamerické poměry velké centrum severněji od Volcánu. Podmínky a atmosféra dosti odlišná od naší zamrzlé patagonské pohodičky. Milí lidé, skvělá hostitelka, evropštější systém fungování centra a hlavně mnohem větší hory s možnostmi vyžití všude okolo. Za povšimnutí určitě stojí nejdelší sedačková lanovka Jižní Ameriky – dosti pomalé zařízení poháněné dieselovým motorem. Bylo už opravdové jaro, ranní led měnící se prudkým sluncem na příjemný slash, dvě sopky vybízející ke zdolání, fumaroly - parní gejzíry a jezírka s horkou termální vodou utopená v závějích. Hodně mě bavili místňáci. Pro mě to bylo setkání s komunitou riderů a horských floutků, na které člověk narazí na všech horách a která je u nás na Osornu dost malá.

Během pár dnů jsem vylezl na sopku, pošlapal jsem sjezdovky v centru, jeden den jezdil na permici, udělal si hike s parádním sjezdem k horkým pramenům ve vedlejším údolí, prostě pravá dovolenka. Bylo zajímavé vidět rostoucí lyžařské centrum vysoko v údolí uprostřed ničeho. Všechen personál a téměř všichni návštěvníci (až na ty nejbohatší) bydlí asi o 15km níže ve vesnici Las Trancas. Tam také končí asfaltka a autobusy.

Dostal mě nádherný vysoký vodopád viditelný z celé vsi. Udělali jsme si tam procházku a zase narazili na typické Chile. Prastarým lesem se jako chapadla vinou z vesnice stovky hadic, kterými je Las Trancas od vodopádu zásobováno vodou. Výjev jak z postapokalyptického filmu, stmívání v lese, hukot vodopádu, vodotrysky z netěsnících trubek a všude po zemi ti plastikoví hadi. Spojení s Nevados zajišťuje rozbitá prašná cesta, ke které je třeba se postavit na stopa. Nejčastějším způsobem dopravy je pak korba pickupu, ze které jsem vždy slezl zaprášený jako beduín. Lidi ale brali a vždy se u toho smáli. Nevados mě bavilo, nic lepšího jsem se splitem nezažil a hlavou se mi honí myšlenky o tom, že by se tam dala najít práce. 

Jako splitboardovému zelenáči mi všude přišlo nebezpečnější stoupání než sjezd. Na letošní všudypřítomný led se dá zvyknout (a zjistit, že slidování ledových ploten je taky psina). Při výstupu to chce ale dobře rozmyslet, kudy se vydat. Split má oproti skialpům jednu nevýhodu a tou jsou traverzy na zmrzlém povrchu. Tam kde se lyžař v klidu opře o hranu pomocí tvrdých lyžáků, splitboarderovi se měkká bota viklá ve vázání, vše se kroutí a udržet zaseklou hranu, je dost velká dřina. Můj Jones je na tyto situace vybaven zvlněnou hranou Magnetraction, ale i tak se ukázalo, že nejlepší strategie je nasadit stoupací železa, prát to kolmo nahoru kam se dá a hledat měkčí, nebo pozvolnější místa na traverz. Když se nepodařilo, tak jsem traverzoval v mačkách se splitem na zádech. Ve výsledku bylo zajímavé pozorovat, jakou trasu volí kámoši na skialpech a kudy se vydávám já. Rychlí jsme byli tak stejně, akorát jsme se během cesty tak nějak míjeli a setkávali. Oni cikcak traverzem, já spíš přímo. V prašanu tyhle starosti odpadají, ale na tvrdém je to kolikrát hlavolam. 

Další věcí, na kterou jsem narazil, je Voilé spojovací deska a piny držící vše pohromadě. Je to dobré řešení pro někoho, kdo si to chce vyzkoušet a investovat až si bude jist, že to je to pravé ořechové. Je to ale opravdu provizorní, jezdec je díky tomu o víc než dva cm výše než v normálním vázání. Voilé deska je poměrně nepřesná, ztěžka se nasouvá a trefovat se zmrzlýma prstama ve vichřici do dírek na piny, to nepřeji fakt nikomu. Řešení je speciální splitboardové vázání, ideálně s moderním nacvakávacím - bezpinovým systémem. To funguje skvěle. Jen to je (opět) další investice. Ale jak už jsem psal na začátku, dost jsem se v tom našel a uvědomil si, co je budoucnost mého snowboardingu a opravdové propojení s horami. Vím už jak se dostat z dosahu přeplněných center a konzumního stresu.

Stačí to dole nasadit, proplouvat krajinou, rovnat si myšlenky v hlavě, být sám se sebou na pozadí hor, těch nevyzpytatelných kamarádek. Jízda dolů je radost a každý oblouk může být malou meditací. Je to splitboard a já už na něm budu chodit a jezdit dokud to tělo vydrží. 

Autor: Jan Gazdík