Chile - Volcán Osorno

Ale od začátku. Má snowboardová cesta začala na Kamenci v Orlických horách, pokračovala přes Deštné do Pece pod Sněžkou, kde jsem učil minulou sezonu v Happy Hill Sochor a ještě s dvěma kolegy dostal nápad si tu zimu protáhnout přes léto. Štěpán nakonec sehnal job za velký prachy v Londýně a přijede mě sem za pár dnů navštívit, Kristýně pak odpověděli z Valle Nevado, střediska asi 40km od Santiaga de Chile, kde teď učí lyže.

Když jsem práci sháněl, moc jsem se s tím nenadřel, byla to pro mě jen jedna z možností. Jen jsem poprosil Štěpána o kontakty, které sehnal po netu, sprostě je okopíroval, sesmolil nějaké curriculum vitae ve španělštině a v březnu to odeslal asi dvaceti školám v Chile a Argentině. Díky Štěpáne! No a následně to celé pustil z hlavy. Během následujícího měsíce ze tří středisek napsali, že nemají zájem a o něco později se mi ozval Zac Greenfield z Volcán Osorno, můj nyní již minulý šéf. Hledal jsem práci instruktora snb a lyží (mám licenci APUL-​ISIA snb B, lavinový kurz a krátkou praxi ve výuce lyží). Zac se ozval s tím, že práce pro instruktora moc nemá, ale že ho spíš zaujalo moje vzdělání paramedika. Mám VOŠ diplomovaný zdravotnický záchranář a on coby šéf bezpečnosti střediska dával dohromady tým pisterů, což je profese jinde po světě známá spíše jako skipatrol. 

Splňoval jsem všechny nebo spíš téměř všechny jeho požadavky. Umím slušně španělsky, mám ono vzdělání a chuť strávit celé evropské léto v jihoamerické zimě. Na otázku jak jsem na tom s lyžováním jsem suverénně zalhal, že no hay problema, ačkoli jsem na lyžích strávil jen pár dnů v životě. Mé lyžařské schopnosti byla jediná věc, které jsem se fakt bál. Celou dobu co jsem se připravoval na cestu jsem si říkal co mi asi řeknou, když zjistí, že jsem se nedostal o moc dál než k neohrabanému přívratu. No ze začátku se jeden kolega trošku tvářil, ale nakonec i on sklapnul, když viděl, že na těch prkýnkách fakt trénuju a má to i nějaké výsledky. Zac mi během našeho skypového vyjednávání slíbil, že nevysoký plat pistera mi vykompenzuje občasná práce v lyžařské škole, která je s ISIA titulem placená naopak velice dobře. Když k tomu přidali i luxusní ubytování a skvělý obědy zdarma, bylo rozhodnuto.

Na cestu jsem se vydal jako vždycky - bez velkých příprav. Dorazil jsem v půlce června do Puerto Varás v chilské provincii Los Lagos, města asi hodinu rychlé jízdy serpentýnami od střediska Volcán Osorno, a začal se divit. Středisko je jedno z nejmladších v Chile, založeno bylo před osmi lety. Skládá se z kavárny, půjčovny, lyžařské školy, parkoviště a dvou starých pomalých sedaček koupených z druhé ruky ve Švýcarsku. Náš tým pisterů je první jakž takž kvalifikovanou partou v historii centra. Lidé se během zimy střídali, nakonec to dopadlo tak, že odešel šéf bezpečnosti a lyžařské školy Zac pro neshody s majitelem střediska a katalánec Victor, šéf pisteros, vyhodil naše dva chilské kolegy, protože prostě moc kalili a ráno nechodili do práce. Vše vyvrcholilo, když se nechali během jedné párty zavřít místníma karabinérama za pití alkoholu na veřejnosti, což je zde trestné. V místním postdiktaturním modelu státu je policie nad zákon (i když - opravdu jen tady?!) a protože kluci byli drzí, tak šli na dvacetčtyři hodin za mříže a opět nedorazili do práce, o kterou tak přišli. Já včas zdrhnul, takže dobrý. Nahradil je můj nový spolubydlící Katalánec Gerard, plus hledáme ještě jednoho kolegu. Sehnat v Jižní Americe lyžaře se zdravotnickým vzděláním není žádná legrace.

Naše práce je mixem povinností Horské služby (hlídkování a doprava zraněných k ošetření) a údržby bezpečnostních prvků na sjezdovce (záchranné sítě, značení sjezdovek). Podmínky jsou značně punkové, chybí všechno, sítě jsou improvizované z krámu se stavebninama, matrace na ochranu sloupů lanovky se rozpadaj pod rukama, skůtr se loni rozbil, nový není a nebude. Naše záchranné vozidlo upravujeme na můj návrh z veteránského Land Cruisera. Prostě latinskoamerický maňana přístup se vším všudy. Bezpečnost práce je další věc, kterou tady moc neznají, borci lezou při shazování námrazy (a že tady je námraza) na sloupy lanovky bez jakéhokoli jištění, popíjení a nějaký ty brka v práci běžná věc. No nevím, kdybych si v Čechách něco udělal a přijel ke mně zhulenej týpek z horský, asi bych radost neměl. Navíc když místní tráva, na rozdíl od koky, stejně nestojí ani za starou bačkoru.

Volcán Osorno je nádherné až dech beroucí místo. Představte si stratovulkán typicky kónického tvaru, připomínající japonskou Fuji, který se tyčí nad obrovským jezerem Llanquihue, obklopeným třemi dalšími sopkami (Tronador, Calbuco, Puntiagudo). V regionu Los Lagos je celkem patnáct sopek, z nichž některé jsou činné. Jedině na Osornu a Antillance je však ledovec a lyžařské středisko.

Podmínky pro snowboarding jsou tady mírně řečeno obtížné. Může za to blízkost oceánu dodávajícího vysokou vlhkost a často extrémní vítr. Tahle kombinace způsobuje, že jinak ideální hora často i na několik dnů zavírá pro nepříznivé počasí. I když se pak udělá hezky, tak není vyhráno, pro zprovoznění je většinou třeba dost práce. Nastupujeme na rozmrazování lanovek a odklízení nafoukaného sněhu. Nikdy jsem si nedokázal představit něco takového. Každý sloup lanovky často nese několik tun ledu, který je potřeba odsekat a shodit dolů, sedačky jsou pak naloženy na některých místech klidně i sto padesáti kily ledové masy roztodivných tvarů. Práce někdy i na dva dny!

Kvalita sjezdovek také odpovídá podmínkám. Letos prý došlo k obrovskému zlepšení. Byla zakoupena repasovaná Pisten Bully 300 z Německa, nahradila Bombardier r.v. 1983. Ovšem pouze jedna, přičemž středisko by využilo s přehledem tři. Řidič je také pouze jeden a prostě není v jeho silách udržet všechny sjezdovky v jakž takž stavu. Máme zde dvě modré, tři červené a jednu černou. Realita je ovšem taková, že všechny najednou byly letos v provozu tak čtrnáct dnů. Prostě se to s místním vybavením nedá udržet. 

No nevadí, vždyť neupravená sjezdovka je freeridový ráj! Ne však na Osornu. Teď jsem tu třetí měsíc a k freeridingu byly ideální prašanové podmínky asi deset dnů. Během toho času jsem dal několik životních runů včetně dropů z parádních skal, užívání si volného prostoru v Evropě vzácného a parádní bouračky s lanem od kladky z lanového parku, které zde typicky zapomněli sundat. Kulil jsem to prachem, nejednou ležim hlavou ve sněhu, příšerná bolest pod kolenama. Měl jsem pocit, že mi to ufiklo nohy. No léčil jsem to skoro měsíc. Ale pudr super! Těch pár dnů patřilo středisko jen nám! Další specialitou je, že když napadne, odklízí se silnice i několik dnů. My jezdili do práce snowcarem, což je opět obstarožní Bombardier s kabinou z VW Transporter 3. Krásné, stylové, pomalé, hlučné, smrduté a nespolehlivé. Nikdo jiný ovšem nevyjel a tak sněžnice a hurá do prachu!

Většinu ostatního času pokrývá všechny svahy hory led. Ale jaký! Někdy až průzračně modrý a nezničitelný.Teď (počátkem září) se ovšem situace mění, začíná jaro a offpiste svahy se mění na zábavný jarní slash. Negativem je, že jsme už přišli vlivem vysokých teplot (dnes 25°C) o všechen sníh v dolních partiích sopky a tím pádem o modré sjezdovky. No ale všechno je lepší než ta křišťálově modrá záležitost a dnešní opalovačka pod patagonskou ozonovou dírou byla taky fajn... Dlužno ovšem dodat, že ostatní centra Latinské Ameriky takovou ledovatostí netrpí, Osorno je prostě extrém. Podmínky tu jsou stejně jako na Zélandu a v Austrálii všeobecně horší než na severu, ale i tak se vyplatí jet. Snowboarding je totiž jen část z toho, co tenhle kontinent nabízí...

Vulkán je díky snadné dostupnosti po nové silnici častým cílem rodinek, které si s oblibou vyrážejí užívat sněhu. Kus igelitu je o poznání levnější než lyžařská či snb výbava a my tak máme o víkendech co dělat s vyháněním davů se sáňkami ze sjezdovek. Tito turistas však tvoří významný zdroj příjmů pro středisko, často se totiž nechávají vyvézt sedačkou pod vrchol, kde se radují jako malé děti (a platí za to v přepočtu asi čtyři sta korun). Snadná dostupnost sopky také způsobuje její časté podceňování nezkušenými. Lidi prostě vyjedou pohodlně autem do 1400 metrů nad mořem, sedačka je vyveze skoro do dvou tisíc a oni si často neuvědomí, že ledovec je plný trhlin a kdo jednou uklouzne na ledu, může skončit klidně i o kilometr níž. Svahy hory tak lemuje počet různých křížů - vzpomínek na ty, kteří se dolů už nevrátili. Jsou mezi nimi většinou horolezci, skialpinisti, jeden pistero, ale i pětičlenná posádka záchranného vrtulníku, který se ztratil v mlze hledajíc ledolezce v nouzi.

Snowpark? Máme! No... měli jsme. Jmenovalo se to Warpark (WTF?) a sestávalo se to z jednoho šakalského skoku a pěti modulos, což je místní název pro jibovací hračky. Dva raily, box, 50cm v průměru plastová trubka a stará přídavná nádrž z jakési stíhačky. Skok stojí za zmínku - mizerně ušejpovanej gap (!) o délce asi pěti - šesti metrů s ultrakrátkým dopadem a podivně nakloněným odrazem. To celé prý pro začátečníky. Vydrželo to asi tři týdny a pak to zašlo na nezájem střediska, únavu shaperů a jak jinak, povětrnostní podmínky.

Co ovšem stojí za zmínku jsou lokálové. V Jižní Americe je lyžování a snowboarding téměř bez výjimky sportem bohatých lidí. Který z vás instruktorů například dostal nabídku na heliboarding placený klientem? To, že z toho asi sejde kvůli nízkému skillu mého bohatého a sympatického klienta Antonia, je ovšem jiná věc. Důsledkem dostatku peněz je také skvělé vybavení mnoha místních jezdců. Borec s image Shauna Whitea, který nepozná nose od tailu, je tu na denním pořádku. Nikdy jsem neviděl jezdit tolik lidí obráceně! No co, záběry z obou GoPro budou i tak cool. Opačný extrém pak představují Brazilci, Venezuelané či Ekvádorci, kteří vidí sníh poprvé v životě a dorazí na výuku v džínách, mikině, bez čepice a rukavic. Že padá déšť se sněhem nevadí, protože prý prostě nebudou sahat na zem, takže jim zima nebude...

Ti, co mě znají, vědí, že nejsem nijak talentovaný freestyler (no kdo z nás dvoumetrových je), ale na Volcánu jsem se svojí třistašede hvězda. Jsme tu dva co tenhle basic trik vracíme, přičemž Alvaro před pár týdny nevrátil a letos dojezdil. Chci tím říct, že tahle část Chile je snowboardingem relativně nepolíbená a každej průměrnej gringo je tu superstar. Kdo chce sbalit krásnou indiánku na svůj uvolněnej styl blonďatého mazáka rychle sem!

Holky tu jsou pěkný, ale o tom psát nebudu, článek má svoje limity. Stejně tak bych se mohl rozepsat o německé a rakousko-​uherské kolonizaci, která tu proběhla před sto padesáti lety a zanechala zde příjmení jako Vessely nebo Niklitschek, skvělé domácí pivo, štrůdly a borůvkové koláče jako od babičky, či městečka s názvy jako Nový Broumov (Nueva Braunau). Místní muzeum je plné artefaktů z tehdejších Čech, byl jsem z toho jako zběhlý student etnologie dosti vyjeven. Kdo o těchto našich krajanech u nás ví? 

Můj traktát zakončím výzvou pro případné následovníky. Ptejte se, na cokoli vám rád odpovím a trošku pomůžu vyšlapat cestu do tohohle krásného kraje. Kraje vysokých sopek, třpytivých ledovců, smaragdového pralesa, skal černých jako noc, pum, kondorů a vodopádů, co duní až se třese zem...