Backcountry Camp 2013

V roce 2005 se Michal Brouček (punkáč, průkopník snb a vášnivý freerider) rozhodl ve spolupráci se serverem Laviny.cz zorganizovat první český freeridový camp jako alternativu k tehdy velmi populárním snowboardovým campům, které se však zaměřovaly hlavně na freestyle. Backcountry Camp byl určen pro lidi, kteří rádi jezdí mimo sjezdovky a chtějí se o pohybu ve volném terénu dozvědět co nejvíce informací. Brouk jako zkušený horal nepodcenil výběr lokality a základnu campu umístil do málo známé horské osady Tschamut (Ch, Graubunden). To místo má genius loci a všichni se sem rádi vracejí. Asi i proto zde letos proběhl již devátý ročník Backcountry Campu.

V termínu 8. - 17. 3. 2013 se sešla parta freeriderů v malé útulné horské chatě La Siala v Tschamutu, poslední "vesničce" pod Oberalppassem (2044m.n.m). Právě tady začíná průsmyk, kterým se v létě dostanete po silnici do Andermattu. Od podzimu je však zavřený a dál můžete jet jen vlakem. V tom právě spočívá zimní kouzlo Tschamutu - připadáte si jako na konci světa. Pokud však budeme mluvit o freeridu, tak jste naopak přímo v centru dění! Když mírně zakloníte hlavu a rozhlédnete se kolem sebe, tak uvidíte hned "za barákem" hory s vrcholy 2400 – 2800m.n.m.

Permice, kterou máte v kapse, platí na pět okolních resortů - Sedrun, Oberalppass, Natchen, Andermatt a Hospental, které jsou navzájem propojeny vlakem. Tento úsek je součástí slavné trasy Glacier Expressu ze Svatého Mořice do Zermattu. Vlak je váš dobrý kamarád, nenabízí jen krásné výhledy na hory, ale vozí vás tam, kam zrovna potřebujete, stačí průvodčímu ukázat permici a nesedět v první třídě. Střediska jsou to malá, ale hory velké, což je ideální kombinace pro freeriding. Málo lidí a spousta terénů. Komu to nestačí, může si při příznivých podmínkách dopřát heliboarding vzdálený cca 40 minut jízdy autem.

Program campu byl rozdělen na praktickou a teoretickou část. Praktická část probíhala ve dne a teoretická večer a její hlavní náplní bylo ježdění ve volném terénu. To se vždy přizpůsobovalo aktuálním sněhovým a meteorologickým podmínkám. Každý den se vytvořilo několik skupin s různým programem. Každou skupinu vedl zkušený freerider nebo horský vůdce. Kdo neměl lavinový set, mohl si ho zdarma půjčit. Kombinace vlaku, vleků a šlapání nám umožnila nabrat výšku pro velmi dlouhé sjezdy s převýšením okolo 1500m. 

Kdo chodit nechtěl, mohl freeridovat na místech dostupných vleky. Ve dnech kdy byla špatná viditelnost a nedalo se jezdit nebo když jsme si potřebovali odpočinout jsme se věnovali nácviku kritických situací přímo v terénu. V Andermattu je simulátor pro vyhledání zasypaného v lavině, kde se dá trénovat používání lavinového vyhledávače (pípáku). Každoročně také organizátoři simulují záchrannou akci (často i noční) přímo v laviništi někde poblíž baráku, aby člověk získal představu jak těžké je se ve spadlé lavině pohybovat a kolik času potřebuje než najde a správně vyhrabe zasypaného kamaráda. Vyhrabáním to samozřejmě nekončí, takže se také dozvíte co a jak dělat dál.

Večerní teoretická část byla zaměřena na bezpečný pohyb v horách. Horský vůdce a expert na laviny Viktor Kořízek vysvětloval jak vznikají laviny a doložil to několika, většinou velmi tragickými, zkušenostmi a obrázky z praxe. Dozvěděli jsme se jak plánovat výšlap, co si vzít s sebou, jak správně číst mapu a základy první pomoci v horách.

Možná to vypadá celé moc organizovaně, ale není to tak. Pro představu vám popíšu pár dní, které na campu můžete prožít. První den je dobré se rozjezdit a moc to nehrotit. Přeci jen je před vámi ještě 10 dní. Vyrazili jsme proto vlakem do Andermattu, kde jsou nejvyšší místa dostupná lanovkou, abychom zjistili, jestli po skoro třech týdnech bez výraznějšího sněžení ještě najdeme nerozježděný prašan. Bohužel ho tam moc nebylo, takže jsme po pár jízdách skončili v místním snowparku a lehce poskákali. Ostatní jezdili po resortu nebo trénovali s pípákem na trenažeru. Sluníčko svítilo a bylo to fajn. Pak jsme se vydali vlakem zpátky do Tschamutu, jízda za hezkého počasí přes sedlo ve výšce 2044m.n.m. má své kouzlo. Doma v chalupě na nás tak jako každý další den čekala výborná polívka od Lídy. Díky Lído! 

Večer jsme hodnotili sněhovou situaci, plánovali další den a kluci z Honky Tonk shopu nám představili snowboardy Jones včetně splitů. Přednáška o stále populárnějších splitech rozjela debatu, který prkno a jaké uchycení vázání je nejlepší. Druhý den ráno jsme vyrazili na sněžnicích a splitech na vrchol Piz Cavradi 2612m.n.m. Je to krásná hora, která se tyčí hned za barákem. Rozdělili jsme se na několik partiček, někdo šel přímo nahoru, někdo cestou hledal různé kratší úseky na pár zatáček v prašanu nebo na nějaký drop. Naše parta si cestou postavila na hezkým místě takový menší step up na převis, který jsme si párkrát vyšlápli, ale bylo fakt teplo, sníh nic moc a při šlapání z nás lilo. Po chvíli jsme si radši sedli a užívali si krásy hor bez lidí a vleků. Když se odpoledne nachýlilo, pokračovali jsme na plochý vrchol hory, zapsali se do vrcholové knihy a dojeli dlouhým sjezdem až k baráčku. 

Večer Brouk pouštěl na plátně video z GoPro kamery, které zaznamenalo pád laviny a následné reakce zúčastněných. Lavina zasypala člověka a lidi co tam byli s ním vůbec nevěděli co mají dělat. Rozebírali jsme tu situaci a snažili se poučit z jejich  chyb. Lavinové nebezpečí bylo čím dál víc aktuální i pro nás. Na okolních kopcích bylo spousta sněhu a teploty se odpoledne pohybovaly vysoko nad nulou. Na dohled od naší chaty byla základová lavina, která tři dny před naším příjezdem pohřbila jednu oběť. Snažili jsme se proto chovat co nejbezpečněji a vyhýbat se svahům vystaveným slunci.

Druhý den ráno, po klasickém úprku na vlak, jehož stanice je sice od baráčku na dohled, ale dvanáct minut ostré chůze do velmi prudkého kopce, kdy si každý myslí, že má času dost, aby nakonec s vypětím všech sil sotva doklopýtal na nádraží, jsme zjistili, že vlak dnes nepojede. Důvodem byla vykolejená souprava, která najela do laviny. Zvolili jsme proto klídek v Sedrunu, kde je docela dobrý park a kdo nechtěl skákat nebo jezdit po sjezdovkách mohl si dávat natáté, ale bezpečné svahy blízko vleků a místo prášení stříkat slush. 

Další partička se rozhodla nejezdit a raději si najít vhodné místo a vykopat "záhrab" na spaní ve sněhu. Plán byl vše připravit na druhý den, protože samotná příprava zabere dost času, pokud tedy chcete mít pohodu a spát ve více lidech. Později odpoledne jsme se k nim přidali a dílo dokončili. Večer na chatě byl věnován pípákům. Viděli jsme ty nejnovější modely a dozvěděli se, který je nejlepší. Viktor nám také ukázal, kde mají naše starší pípáky slabinu, protože žádný z nich není dokonalý a oni při svých cvičeních a častých testech s horskou službou přesně vědí na co si dát u konkrétního modelu pozor.

Na druhý den brzy ráno byla domluvena nákladní lanovka v Sedrunu, která normálně v zimě nejezdí, ale výjimečně přiblíží naše dvě skupiny směrem k vrcholu Piz Maler (2790m.n.m). Po výstupu z lanovky následoval 3,5 hodiny dlouhý výšlap a krásný dlouhý sjezd dolů. Spokojenou partičku vysedávající na zápraží chaty jsme vyzpovídali cestou na bivak a zamířili směr Oberalppass, kde jsme měli od včerejška v pěkné převěji vykopané záhraby. Počasí nám přálo, noc byla jasná a strávili jsme krásný večer v horách. Spaní pod širým nebem ve sněhu je super zážitek, který se těžko vypráví nebo popisuje. Lepší je to zkusit na vlastní kůži. 

Pokud máte potřebné vybavení a víte jak udělat záhrab, aby na vás nespadl, nebo jste se do rána neudusili, zvládnete to také. Hned ráno po snídani se šlapalo na největší klasiku v okolí Pazolastock (2739m.n.m). Krásná hora, kterou trvá vylézt cca 3 hodiny a dá se z ní jet na několik stran. Odpoledne se začalo malinko zatahovat, ale všichni stihli včas dojet domů na dobrou polívku.

Snad jste si alespoň trochu udělali představu jak freeridový Backcountry Camp funguje. Potkávají se tu různé generace snowboardistů a lyžařů, které spojuje láska k horám a touha sjíždět kopce vždy tou nejlepší možnou lajnou. Příští rok proběhne jubilejní 10. ročník a prašan už je objednaný, tak pouvažujte o účasti...

Text: Honza Maršík
Foto: Michal Brouček, Antonín Tesař, Jára Petrásek