Welcome to Russia

Píše se prosinec 2012. Mám za sebou několik sezón na rolbě v Orlických horách a dvě ve Whistleru. Po půl roce papírování a hlavně díky velké pomoci Američana Tysona Goodriche a Kanaďana Chrise Turpina má kariéra sněžnýho traktoristy nabírá nečekané obrátky. Moje sestra "Zprdeleklika" právě zařídila posledního fleka rolbaře do střediska, kde se za rok bude konat Olympiáda. Odesílám svou milou na půlroční studijní výlet do Indie, rychle balím svou standardní výbavu: patery trenky, patery ponožky, pas, prachy, pojištění a samozřejmě prkno. Letos navíc příjemně obtěžkán zimní výbavou od firmy Horsefeathers, která po celou ruskou anabázi udržela mou českou a Tysonovu americkou zadnici v suchu. 

FOTOGALERIE Z KRYSÁKOVA ARCHÍVU

Než se naděju, stojím před ruským imigračním v Soči, v ruce ždímám business víza, který v žádným případě nezaručují, že mě do země vpustí, a přemejšlím, co mě tady jako teda čeká. "CHARAŠO! Welcome to Russia! DAVAJ!" Tak to nakonec ani nebolelo a jsem tu. Rozhlížím se mezi 200 spolupasažéry v kožených černých bundách a v okamžiku poznávám dalšího rolbaře. Nejen podle modrý mikiny, ale spíš podle výrazu What the fuck is going on here, že ten sem patří asi tak jako já. Je to tak. Další noční jezdec z Park City, původem z Jižní Afriky Rueben Storbeck, který, aniž bych věděl, bude pro příští dvě zimy mým nejlepším freeridovým parťákem a spolubydlícím, je tu. 

Všechno klape jak na drátku. Před letištěm čeká auto, odváží nás k hotelu, tam dostáváme klíče od bytu a instrukce. V kanceláři také zjišťujeme, že je nás tu z různých koutů deset cizinců a dvacet ruských rolbařů, že jsme tu proto, abychom místním pomohli s organizací a úpravou kopců a závodních tratí a pokud bude spokojenost, budeme se prý moct podívat i na Olympiádu. Jsme tu cca osm hodin po příletu a už sedíme v rolbách a jede se na první desetihodinovou šichtu. Nemám tyhle šoky rád. Preferuju "easy in style" - pěkně pomalu se rozkoukat, omrknout to a tak... 

No nic... Jako správněj profík, jako že nic, vyjíždím na kopec, kterej jsem nikdy neviděl, v rolbě PRINOTH s navijákem, v který sem nikdy neseděl, natož věděl, jak se ovládá. No a abych hned první den nevypadal jak vocas, že se ptám, jak se s tim jezdí, jsem v dílně čapnul manuál a davaj do raboty. Klasicky jako v Kanadě (viz článek Planeta Whistler Blackcomb) jsem vhozen do moře a mrskej! Džííízs krajst, to sou ale prudký kopce tady, viď? Počkat, tam se fakt dá vyjet rolbou, jo? Ty jo, ty laviny tady teda sou velký, co? Dopr.... to bude Olympiáda, ale tak možná pro mě tady v rolbě... Když se z vysílačky ozve rusky: „Majk, vyjdi na svjat, kuda pajechali?“ Začínám lehce kolabovat. Kam jsem to zas vlez? Nóóóó, paráda..... 

Ve škole mě vždycky říkali: Jak se zapíšeš, tak tě pak berou. Hmmm, hmmm, pravda, pravda. Takže jsem si z toho vzal příklad a začal pěkně průserem. Svojí super blbostí, že musím zvládnout co řeknou, jsem se jal rozhrnovat kupy v nejprudší části ženskýho sjezdu bez navijáku, který by mě držel. Sklouznul jsem pozadu pár desítek metrů, natrhl pás, přiohnul zadní platformu a málem převrátil rolbu. Myslel jsem, že to nejde, ale vono jóóó. Dobrou věcí je, že se to dalo v klidu opravit a taky, že jsem se díky tomu seznámil s komplet mechaniky a manažery. Horší, že to bylo na koberečku. No nic... Věděl jsem, že pokud se chci Olympiády dožít, takhle to asi nepůjde.

Po pár dnech ale bylo líp. Oprášil jsem ruštinu ze základky, rozkoukal se ve středisku a získal i trochu toho sebevědomí. Postupem jsem se naučil na všech různých mašinách, co se po kopci válely, okoukal něco z přípravy závodních tratí a taky čuchnul k trochu adrenalinovější zábavě - prořezávání traverzů a prohrnování lavin, které jsou ve středisku Rosa Khutor při srážkách kolem metru za noc denní rutinou. 

Zkušenosti rozhodně nebyly zadarmo. Zaplatil jsem nejen nervama, ale nejspíš i trsem vlasů. Třeba když se mi rolba na hraně sjezdovky párkrát utrhla na polštáři sněhu a bez kontroly se valila dolů jak desetitunový sáně jsem měl tolik času, že jsem si v klidu stačil zapnout pásy, zapřel se v sedačce a promítnul si dost obrázků v hlavě, co se asi stane když se to nezastaví před tím sešupem plným skal a stromů. Další parádou byly třeba přejezdy po vrcholcích s nulovou viditelností a roklemi na obou stranách mých pásů. O prořezech lavin napříč 70° srázy radši mluvit nebudu, kdyby to náhodou četla moje milá. Vždycky když jsem se po takové lepší noci dostal do nižších vrstev střediska, děkoval jsem, že zase můžu rolbovat nějakou tu nudnou placku.

Přežili jsme první měsíc a začala generálka na Olympiádu v podobě MS ve Freestylu a Evropského poháru ve sjezdovém lyžování. Do střediska začali najíždět oficíři a s nimi dorazil chaos a taky déšť. Pršelo a sníh na slopestyle a rampu mizel před očima. Kromě běžné úpravy tratí a všeho kolem jsme byli nuceni začít rolbami stahovat sníh z vyšších poloh i přes půl kilometru dlouhými kanály. Byla to celkem nuda, ale bezpečná nuda. Došlo to až tak daleko, že jsme hrnuli sníh k parkovišti kde byl nakládán na náklaďáky a odvážen na druhou stranu hory, kde byl vysypán a rozhrnován zpět na kopec.

Jedna z mnoha nocí vypadala třeba takhle. Ve 20:30 jsem vyrazil do rolby s jasným plánem: upravit tréninkové tratě pro závodníky. První hodina: hledání rolby, se kterou někdo odjel. 22:00 telefon. Změna plánu. Posunout a přetočit o 270 stupňů 15ti metrovou buňku pro rozhodčí na place 20 x 20 metrů... (rolba 8 metrů) - mission impossible. 23:30 telefon. Změna plánu. Je třeba přihrnout hodně sněhu k nakladači ze vzdálenosti cca 200 metrů. 00:00 první várku sněhu odvezl náklaďák a bagr (15 tun) zapadl. 00:30 vytlač si svůj bagr natvrdo radlicí (tak jak řidič řekl) 02:00 telefon. Změna plánu. Odjezd na druhou stranu hory odhrnovat sníh od náklaďáků, který už ho nemaj kam vyklápět. 03:30 jeden náklaďák se rozbil a zablokoval mi výjezd. 4:30 opraveno, odhrnuto, vodjezd. 5:00 stometrový nekontrolovaný skluz s rolbou pozadu. 5:30 telefon. Návrat k původnímu plánu. 7:58 v posteli, ale stále v pohotovosti, co se ještě může stát... 

Story jako tahle byly na denním pořádku. Dalo by to na knihu, možná i dvě. Taky nám třeba spadl strom na hlavní lanovku a sundal dvě kabinky. Náhradní doprava Kamaz nás bezpečně vozila místo vleku, než byl opraven. Došlo k tomu, že se muselo vyřezat více stromů do větší vzdálenosti od lana. Když jeden takový řízlý strom znovu spadl na lano, které se vymrštilo ze sloupu a pláclo dole o silnici, kde zrovna projížděl náklaďák. Chytlo ho to před předními koly a prej udělal slušnej kotrmelec. V mžiku byl zpět na kolech a valil pryč. Nebo třeba: do střediska přijíždí nejmenovaný politik na kontrolu. Dělníci zjistili, že chybí kus asfaltu, který už měl být hotový. V rychlosti došlo k položení asfaltu na led. Kontrola dobrý a po ní byl asfalt opět shrnut pryč. A další a další. 

Ze začátku jsme nevěřícně kroutili hlavami, pak už jsme si zvykli. Je to holt jiná kultůra. Než jsem jel do Ruska, čekal jsem dost, ale že to bude takhle moc jsem opravdu netušil. Jsou to tvrdý kluci ty Rusáci. Prostě jedou dál, ať se děje, co se děje. Aby toho nebylo málo, došlo k rozhodnutí, že v případě nedostatku sněhu v příští sezóně bude dobré nahrnout sníh na kupy, který se zakryjou speciální plachtou, aby sníh vydržel přes léto. Hrnuli jsme tak poslední měsíc na sedm kup cca půl milionu kubíků sněhu.

Druhá zima začala podobně, jen sněhu bylo víc. Teda toho umělýho. Ve středisku přibylo dost budov, železnice, dálnice, sedm vleků a tři nová údolí na freeridy. V Rusku se jede ve velkým. Tak to prostě je. Když jsem viděl ty davy dělníků, říkal jsem si, že zorganizovat to všechno tady bude asi provar. Nakonec jsem však byl příjemně překvapen s hladkým průběhem celé akce. Měsíc před Olympiádou bylo vše připraveno a do střediska se začli trousit novináři a technické delegace.

Všechny tratě má totiž na starost skupina lidí z FIS, kteří s námi řeší, co se s danou trasou bude dělat a jak se bude upravovat. Každý rolbař dostal určitou část dráhy, o kterou se měl před a v době závodů starat. Freestyle disciplíny ovládli rolbaři z FIS. My, jenž jsme se ve středisku pohybovali již druhou sezónu, jsme kromě našeho dílu na tratích obstarávali ještě další techničtější věci kolem celého střediska. Já se nakonec s Markem Eldringem, Nory a další partou podílel na profilování, stavbě a úpravě mužského sjezdu a obřáku. Kámoš Tyson na přípravě a úpravě slopestylu. Další kamarád Todd Main s Kanaďany z Arena Snowparks postavil trať naši zlaté střele Evě Samkové. Rueben s dalšími dostal ženský sjezd. Každá trať vyžadovala množství technologií a hodně času, než byla připravena k závodu. Na celé hoře se tak o ně staralo ve dne v noci cca čtyřicet ruských a cizích rolbařů a zhruba stejný počet strojů. 

Groteskní situace se samozřejmě odehrávaly i při závodech. I když na tratě neměly vliv, dost jsme se nasmáli. Tak třeba: Jedu si takhle večer udělat svůj program, když v tom mi před rolbu skočí švýcarský závodník ve slalomu s divokým výrazem ve tváři. Zastavím a ptám se: "What´s up, man?" A on, že mu za sedm minut začíná závod, že se tady u lesa vymočil a někde ztratil lyže... Nevěřil jsem. Ale jo, nejspíš jak byl soustředěnej je někde zapích a zapomněl kde. Prohledali jsme všechny keře a nic. Tak jsem ho vzal do rolby a na plnej plyn to valil ke startu, kde měl údajně ještě jedny. Bohužel jsem ale kvůli bariérám nemohl dojet blíž, tak jsem ho asi 300 metrů od startu vyhodil se slovy: „Utíkej!!!“ Byla to celkem sranda vidět ho sprintovat v přaskáčích a s hůlkama na start olympijského slalomu. Abych pravdu řekl, ani nevím jak dopad.

Na kopci bylo hodně srandy, ale taky práce a sem tam i nebezpečí. Jednomu kamarádovi z Tyrol se třeba v nejprudší části mužského sjezdu utrhla rolba na navijáku. Ve stylu "NO CONTROL" vletěl pozadu do lesa. Po cestě ještě rolba pobrala sloup k bezpečnostním sítím a zlomila se o kvalitní ruskej buk. Navijákové lano i s hákem, které bylo pod velkým pnutím, přitom proletělo předním i zadním sklem mašiny těsně vedle řidičovy hlavy. Rolbu poté půl dne tahali dalšími čtyřmi stroji.

Stroje, jak už jsem řekl, jezdily ve dne v noci. Já patřil k těm nočním. Naštěstí. Šichta nám začínala v pět odpo a končila ve tři ráno. Šest dní v tejdnu. Přesto jsem měl ale přes den dost času fandit našim holkám a klukům ve freestylu a alpských disciplínách. Když nebyl zrovna závod, rozutekli jsme se s rolbaři a jezdci po vrcholcích a vyšredili každej metr prašanu, kterej se v pěti údolích našel. A bylo ho dost. Myslím, že Jožin i Martin z našeho týmu to mohou potvrdit. 

Po měsíci olympijský i paralympijský cirkus skončil a všichni aktéři se rozjeli k domovu. Středisko osiřelo a velká matka Rus se nám za dobrou práci odměnila metrem novýho materiálu a hlavně zrušením zákazu prodeje piva na kopci. Hotovej ráj na zemi.

FOTOGALERIE Z KRYSÁKOVA ARCHÍVU

No a tak, dá se říct, skončila má mise Soči 2013-​14. Nezbývá než poděkovat všem, kteří mi do Ruska pomohli, středisku za perfektní služby, matce přírodě, že mě znovu ušetřila zranění, a hlavně firmě Horsefeathers Clothing za luxusní výbavu zimních věcí, který nejen zahřály, ale hlavně vydržely naše téměř každodenní pracovní i freeridové nasazení. Díky!!! A vám čtenářům se omlouvám za svou češtinu. Myslel jsem, že to tímto způsobem bude autentičtější. 

Krysák