Marek Jelínek - trenér Evy Samkové

Marek "Jelen" Jelínek, muž z Prahy s uhrančivým pohledem je jedním z hlavních strůjců olympijského úspěchu Evy Samkové. Na kopci ho na prkně skoro nepotkáte, sedlá lyže a většinu dne drží v ruce vysílačky. Do nich hlásí pokyny pro své svěřence. Ty doprovodil ke spoustě úspěchů. Olympijská zlatá, tři zlaté z Mistrovství světa juniorů, dvě zlaté medaile na Univerziádě, pět vítězství ve Světovém poháru, nepřeberné množství vítězství v Evropském poháru, vítězství neslyšícího sportovce na prvním Mistrovství světa neslyšících… a mnoho dalších.

Tvoje povolání je mimo trenéra i kaskadér. Co jsi víc?

Povoláním jsem trenér a kaskadér. Povolání trenér dělám na plný úvazek. Kaskadéřinu dělám v létě, protože ji mám nejen rád, ale výdělek, který jsem doteď měl z ježdění, teda spíš z trénování, protože já si moc nezajezdím, je hrozně malej. Kaskadérství pro mě není jen srdcovka, ale i práce, abych uživil rodinu a mohl jsem jezdit na závody s Evou.

Kudy vedla cesta od kaskadéra k trénování snowboardcrossu?

Já jsem vystudovaný trenér, studoval jsem FTVS, takže tam nebyla žádná cesta z kaskadéra na trenéra. Byl jsem trenér dřív než kaskadér. Předtím jsem trénoval gymnastiku, učil jsem lyžování a snowboarding. Před dvanácti lety jsem jel s kamarádem, nyní výborným snowboardcrossařem, Michalem Novotným na závody Světového poháru v snowboardcrossu a zjistil jsem, že to tam všichni dělají tak špatně, že pokud mu trošku poradím, tak se stane lepším než byl. No a pak jsem u toho už zůstal. Nejdřív jsem to dělal při zaměstnání, ale pak jsem se vrátil z Ameriky a pomáhal jsem bráchovi rozjíždět firmu. Rok jsem seděl v kanclu, to mi umožnilo jezdit s Majklem Novotným na závody a točit do filmů a reklam. Pak jsem si vybral a řekl si, že tu práci v kanclu může dělat někdo jiný, ale v tom trénování mě nemohl nikdo nahradit. Zatím bohužel ani teď není, kdo by mě nahradil.

V rámci studií na FTVS jsi měl biomechaniku, která ti později pomohla ve snowboardcrossu. To však není mezi studenty moc oblíbený předmět. Jak sis k němu našel cestu?

Fakultu jsem studoval, protože jsem chtěl být trenér. Když to někdo studuje a nadává na tyhle předměty, tak mi přijde, že to dělat nechce. Minimálně nechce být trenér. Když jsem to studoval, tak už jsem věděl, že biomechaniku budu potřebovat, v tu chvíli jsem po těch odpovědích prahnul. Měl jsem skvělý trenéry, kteří mě naučili, že tyhle věci, které se týkají biomechaniky a fyzikálních aspektů pohybu jsou strašně důležitý. Pak jsem měl na fakultě pár přednášek s panem doktorem Tůmou, se kterým jsme teď dobří kamarádi a přátelé, což je mi ctí, a ten mi pomohl najít konkrétní odpovědi. 

Co na tom prvním světáku, na kterém jsi byl, byla taková hrůza?

Všechno. Ty lidi se hejbali naprosto neefektivně. Nevěděli co s rukama, nohama, hlavou tak, aby jezdili co nejrychleji. Tam bylo všechno špatně. Nikdo z těch trenérů neměl trenérský vzdělání, všechno to byli bývalý jezdci a víme, kdo dříve na prkně jezdil… Pro nás je to super výhoda, když kalič dělá trenéra. Jak toho svěřence asi trénuje. Má ten sport asi rád, ale většinou neví, co tomu jezdci říct. To není, že bych vyzdvihoval sebe, ale oni byli fakt strašně špatný.

Co konkrétně se počítá?

Jedná se o poměrně jednoduché Newtonovy zákony, jsou to věci jako impuls síly, hybnost, točivost, moment setrvačnosti. Já už teď nepotřebuji nic počítat, já jsem si pár věcí potřeboval ověřit, abych to měl doložený a věděl přesně, jak to funguje. Teď už nic nepočítám. Jde o to, že se Eva snaží hýbat s těžištěm, popřípadě s různými části těla tak, aby co nejméně jezdila do kopce a co nejvíc z kopce. Aby byla stabilní a maximálně využívala svého těla.

Je tedy důležité, aby jezdci měli nějaké tělesné predispozice ke snowboardcrossu?

Je to stejné jako v každém vrcholovém sportu, protože je potřeba přejíždět vertikální překážky, které jsou nějak hluboké a vysoké, je třeba co nejvíc umět pracovat s těžištěm a pohybovat s v co největším rozsahu, je tedy je důležitá výška. Když je člověk malý, bude mít řekněme 130cm, tak nikdy nevyhraje závod. To je prostě příliš velký handicap. Stejně tak je to s hmotností, pokud bude závodník vážit 15 kilo, nemá co poslat dolů z kopce a jede pomaleji.

Takže taková Torah Bright nemá šanci?

Tora má šanci, není zas tak malinká. Ale třeba malinká Japonka, která s Evou závodí, má ty šance mnohem menší, než kdyby měla 180cm a 80 kilo.

Když si začínal s trenérstvím, přemýšlel si o tom, že jednou pojedeš na Olympiádu?

S gymnastikou jsem skončil předčasně, protože jsem se zranil a včas jsem zjistil, že gymnasta asi nebudu, že jsem spíš vytrvalec. Jsem obratnej a dost věcí mi šlo, ale věděl jsem, že mám limity. Na Olympiádu jsem jel po roce a půl, co jsem s Majklem Novotným trénovali. Nebyla to žádná dlouhá cesta, prostě to přišlo a jeli jsme. Pak jsem postupně začal zjišťovat, že bez olympijský medaile těžko ten sport v Česku prosadíme.

Jak byste chtěli pro rozvoj snowboardcrossu v Čechách využít zlaté medaile?

V určitou dobu, asi před 6 lety, jsem si uvědomil, že pokud se nám nepodaří získat olympijskou medaili a to ideálně zlatou, tak nikdy se Snowboardcrossu, potažmo snowboardingu, nepodaří etablovat se na české sportovní a tělovýchovné scéně jako rovnocenná sportovní disciplína po boku klasického lyžování, slalomu, či atletiky. Teď jsme udělali první krok… a máme před sebou s Evou a lidmi z Czech SBX teamu dlouhou a patrně ještě těžší cestu, než byla ta ke zlaté olympijské medaili… Přejeme si, aby děti, které se rozhodnout jezdit na prkně a dělat snowboardcross, ať už je k tomu vede cokoli, měli možnost někde jezdit, mít kolem sebe lidi, kteří je to budou učit a pokud se po nějaké době rozhodnou v tom pokračovat a věnovat se tomu na vyšší úrovni… aby byl kolem nich další team lidí, kteří se o ně postarají, a kteří jim pomohou… Chceme zajistit SBX tratě v každých hlavních českých horách… zajistit aby byly zasněžovány, byly u nich lidé, kteří se o tratě postarají, a lidé, kteří se postarají o děti, které budou mít zájem v nich jezdit… S tím se pojí snaha o vybudování systému edukace trenérů a cvičitelů, snaha o to, aby s dětmi jezdili na lyžáky učitelé, kteří specifikům jízdy na prkně rozumějí, dokáží děti motivovat a třeba je i něco naučit. 

Je toho hodně co bych si přál, tenhle plán je na stole deset let a zlatá olympijská medaile je krokem k jeho naplnění. Eva cítila po celou dobu své náročné přípravy, že to nedělá jen pro sebe, ale i pro ostatní snowboardisty, realizační team, který jí roky podporoval, její oddíl a děti, které by i díky tréninku snowboarcrossu jednou mohly vyrůst ve fajn lidi, má to naštěstí hozené stejně… To, jestli z toho vyleze na konci nějaká další medaile na OH, již není tak důležité. Pokud to nezpackáme a pokud bude v Češích vůle pomoct vlastním dětem, a já věřím, že bude, pokud se to, o čem jsem hovořil před chvílí podaří, tak máme medailově splněno na padesát let dopředu. 

Sport a opomíjená tělesná výchova je podle mě jedna z mála možností, možná dokonce jediná, jak v současném světě udržet relativně zdravé děti, se správnými pohybovými, hygienickými, stravovacími a sociálními návyky. Věřím, že sport je činnost, pomocí které lze naše děti zformovat v silné osobnosti, vážící si sebe samých ale i ostatních. V takové osobnosti, které nebudou čekat, že jim vše spadne do klína, nebudou líní, a budou soběstační. Sport totiž napomáhá formovat v člověku pro život nutné, morálně volné vlastnosti… četným zažitím proher, výher a překonáváním psychofyzického diskomfortu během jeho provádění. K tomuto přesvědčení jsem došel jako trenér několika sportovních disciplín, učitel tělesné výchovy a otec… a budu tuto myšlenku vždy podporovat. 

Poznáš budoucí talent na první pohled?

Na první pohled určitě ne, to podle mě nepozná nikdo…

Co dělá šampióna šampiónem?

Obrovský komplex vhodných vlastností a schopností, a to nejen fyzických, ale i psychických. K tomu je potřeba přidat vhodné lidi, kteří nejen rozumí své práci, ale dělají to i srdcem, protože jeden člověk sám nedokáže nic a jak rád říkám musí to být taková skládačka.

Jaké ideální vlastnosti by měl mít trenér?

Těžko říct… musí mít určitě schopnost věnovat něco ostatním a nic neočekávat zpět… a dalších několik desítek vlastností, které například já všechny určitě nemám, a proto je doplňuji lidmi kolem sebe, lidmi, které jsem si vybral do realizačního teamu a které ty vlastnosti a schopnosti mají. 

Co tě na trénování tolik baví? 

U mě osobně to budou asi dvě věci - pomáhání a tvoření.

Text: Klára Dobišová, Bára Berdychová
Foto: Bára Berdychová