Pedro o filmu Aljaška v prašanu

Čtveřice českých sportovců z Nutcase a Red Bull teamu - Martin Černík (freestyle snowboarding), Tomáš Kraus (ski cross), Michal Novotný (snowboard cross) a Robin Kaleta (freeride lyžování) společně ochutnali extrémní ježdění na Aljašce. Celkem 14 dní strávili v obytném autě na parkovišti v horském průsmyku Thompson Pass, aby zažili a nafilmovali jízdu extrémními svahy nejstrmějších hor světa. V této oblasti operují vrtulníky společnosti Alaska Backcountry Adventures, která začínala s výlety za strmými kopci jako úplně první. Zároveň v tuto dobu probíhal známý freeridový festival Tailgate Alaska, kterého se účastnila spousta známých profesionálů v čele s Travisem Ricem a Scottym Lagem.

FOTKY OD PEDRA NAJDETE TADY
FOTKY OD TONYHO HARRINGTONA TADY

S českou partou vyrazil jako kameraman a fotograf v jedné osobě člověk, který má hodně co do činění i s naším online magazínem Freeride.cz, Jakub Frey, známý všem pod přezdívkou Pedro. Právě jeho jsme se zeptali na několik otázek, kterými bychom rádi přiblížili celý projekt a zároveň vás pozvali na premiéru, která se uskuteční v úterý 9. listopadu v prostoru NOD-​Roxy v Praze. Sponzory projektu Aljaška v prašanu jsou Snickers Nutcase, Scott a Red Bull, více informací nadete na www.redbull.cz/aljaska. Teď už ale slovo předáváme Pedrovi.

Pedro na úvod jedna otázka, která úplně nesouvisí s Aljaškou. Ty jsi byl dlouho jednou z předních postav našeho magazínu, kam ses poděl na tak dlouhou dobu? Cos dělal, co děláš, co chceš dělat...?

Ze zábavy na horách se stala práce a jednou jsem zjistil, že již několik let jsem si nebyl jen tak zalyžovat s kámošema. Mé nejbližší okolí také nebylo právě nadšené z mé permanentní nepřítomnosti doma atd. Jednoho dne jsem se zkrátka rozhodl vše trošku přeorganizovat. Protože jsme v Čechách, zůstávat závislý na jednom příjmu z jednoho oboru není úplně nejjistější cesta, věnuji se tedy zároveň několika živnostem. Naštěstí se mi stále daří motat se kolem kamery a focení. Mimo jiné poslední dobou natáčím zpravodajství pro TV Prima, nějaké pořady pro TV Public atd. Časem bych se ovšem nejraději věnoval pouze focení.

Jak ses dostal k projektu “Aljaška v prašanu”? Proč jsi byl vybrán na dokumentaci tohoto tripu zrovna ty?

To jsem si tak minulou zimu stál na lyžích nad nějakým ledopádem pod nějakým Mont Blancem během focení pro Nord Blanc a v tom mi volá Robin Kaleta co bych tak říkal na výlet na Aljašku. No co myslíte, že jsem mu asi řekl :) Tak to jsem mu přesně řekl, ale ještě jsem musel připojit informace ohledně nedostatku času a peněz a kdesi cosi, jelikož tou dobou mi tyhle záležitosti moc nevycházely. A Robin na to, že bych to měl všechno zaplacený a ještě něco navrch za práci. Tím se sice nevyřešil problém s nedostatkem času, nicméně výrazně ztratil na důležitosti. Proč právě já? To dodnes spíš tuším, nikdo mi to přesně nepopsal. To, že s touto prací mám již nějaké zkušenosti, je sice fajn, ale neřekl bych, že jsem jediný. Jsem si jist, že největší zásluhu na tom měl Robin, který nějak zázračně dokázal přesvědčit ostatní.

Předpokládám, že když ses to dozvěděl, tak jsi měl jakožto starej freeriďák určitě velkou radost... Jaký to je pocit zjistit, že tě čeká výlet na AK?

Samozřejmě jsem měl radost, ale nebylo jisté, že to všechno vyjde. Zaprvé to kluci plánovali velmi narychlo a bylo s tím pochopitelně spojeno spousta komplikací, za druhé stále byla možnost, že si vyberou někoho jiného. Až když se koupily letenky, začalo mi docházet, že to asi vážně vyjde a nastala fáze opravdového těšení. Jak jsem měl chvilku času, hned jsem na netu hledal všechno možné co mělo něco společného s místama kam jsme měli jet a byl jsem strašně nešťastnej, když jsem se musel věnovat čemukolliv jinému. Vůbec jsem se nemohl soustředit na práci atd. Zkrátka klasická cestovní horečka v maximální verzi.

Jaké přípravy předcházely před odjezdem, co všechno jsi musel zařídit? Přecijen jet natáčet na Aljašku není jako výlet do Alp, kterých máš za sebou desítky...

V první řadě jsem pochopitelně řešil kameru a foťák a tu spoustu blbostiček a udělátek kolem. Když jsem zjistil, kolik to všechno váží, měl jsem tendence vyrazit na Ruzyň v lyžákách a oteplovačkách. Kromě těch lyžáků to tak v podstatě i dopadlo. Ohledně techniky jsem toho bral mnohem víc než si beru tady po Evropě. Trošku jsem se obával, abych na místě nezjistil, že mi něco chybí, a tak jsem nabalil i pár věcí, které jsem zas tak moc nepotřeboval. Tyhle věci jsem stejně, postupně během několika přebalovacích kol, vyhodil. 

Popiš nám cestu na AK, jak jste letěli a kde byla vaše “základna”? Jak jste cestovali na místě?

Měli jsme sraz asi v půl páté ráno na Ruzyňském letišti. Čekala nás cesta přes Amstr do St.Paul v USA a pak už rovnou do Anchorage. Samozřejmě již v Amstru jsme málem nestihli letadlo, na které jsme měli čas asi čtyři hodiny. Až do Anchorage jsme cestovali jen ve čtyřech, Martin nás již očekával v půjčovně karavanů kousek od letiště. Dorazili jsme k němu někdy po půlnoci a ještě stihli náš první AK hamburger. Karavany jsme půjčili dva. S Robinem jsme se tedy nastěhovali do menšího. Bohužel právě u toho našeho selhalo topení, a tak naše první noc proběhla maličko nepohodlně. Ale všechno zlé k něčemu dobré, a tak jsem díky mrazu neměl žádný problém přivstat si na východ slunce. Těmito prvními záběry začíná i celý dokument. Z toho rána si nejvíc vzpomínám na zvuk motorů aut z vedlejší větší křižovatky. Přecijen když se najednou rozjede dvacet pětilitrových osmiválců, je to trošku jiný zvuk než na našich silnicích. První den v AK nás čekal přejezd z Anchorage do Thompson pasu (cca 300mil), kde je heli základna, která se měla na dalších deset dní stát naším domovem. Ještě o kousek dál je městečko Valdez, kam jsme si jednou zajeli pro zásoby.

Byl tohle tvůj první heliboarding/​skiing? Jaký byl tvůj pocit, když jsi poprvé nasedl do helikoptéry?

Byla to moje první zkušenost s helikoptérou všeobecně. Hrozně jsem se těšil na první vzlet. Nicméně ten přišel hned první ráno a zastihl mě v rozpoložení, které trvalo již od příletu do Anchorage, a které se navenek projevovalo hlavně tak, že jsem si asi v pětiminutových intervalech stále dokola opakoval “já jsem na Aljašce, to není možný...” a tak podobně. Jediné, čemu jsem se, spíš instinktivně, dokázal řádně věnovat, bylo natáčení. A tak jsme najednou letěli a kdyby jste mě rozkrájeli, ze svého prvního vzletu si nepamatuju vůbec nic.

Ty jsi na místě fotil i natáčel. Jak jsi to obojí stíhal? Zajezdil sis taky trochu, nebo vůbec?

To byl vlastně nejspíš jeden z důvodů proč si mě kluci s sebou vzali, že jsem fotograf a kameraman v jedné osobě. Když je to alespoň trošku možné, snažím se této kombinaci vyhnout. Najednou se to samozřejmě dělat nedá. Pokaždé se tedy rozhoduješ jestli fotit či natáčet. Je pár výjimek, kde se to dá zvládnout, např. při natáčení časosběrů je dost času i na focení, nebo při nějakých statických záběrech, kde jen zmáčknu nahrávání a dál se o kameru nestarám. Naštěstí na ty nejdůležitější momenty, které bylo potřeba natočit i nafotit, byl přítomen ještě jeden fotograf (Tony Harrington), mohl jsem se tedy zcela věnovat natáčení. Protože jsem se neustále obával, aby mi něco neuniklo, furt jsem s sebou tahal foťák, kameru a stativ. Když už jsem se dostal k nějaké jízdě, což nebylo moc často, stejně jsem měl na zádech bágl s vybavením. A jistě si každý dokáže představit, jak se asi tak s něčím takovým na zádech surfuje v prašánku. Prakticky jsem si nezajezdil vůbec. 

Jaké byly tvoje dojmy z aljašských hor a terénů?

Jako asi všude v USA, tak i na Aljašce je pro nás Evropany nejspíš největším rozdílem prostor. Kam se podíváš, všude je spousta místa a navíc neobydleného. Když kdekoliv v Evropě vyrazíš jakýmkoliv směrem, za chvíli už jsi zase u nějaké hospody plné lidí. Na Aljašce je velmi pravděpodobné, že kromě zvířat nepotkáš nic a o hospodě se ti může tak akorát zdát. Ne každý si to možná dovede představit. Je to velmi zvláštní pocit koukat přes nějakej ohromnej ledovec, za kterým jsou nekonečné kilometry lesa, v dálce jakésy pohoří a za ním 300km ničeho. Hory samotné mi nepřišly nijak neznámé, jsou to jen zasněžené skály, akorát trošku dál od sebe. Takové Dolomity nebo Japonsko mi přišlo zajímavější. Co ovšem z místních kopců dělá něco výjimečného, je sníh. Díky speciálním povětrnostním podmínkám místní sníh drží prakticky na všem. Aljašské svahy nejsou o nic prudší než ty evropské, jen se dají bezpečněji sjíždět. Největším bojem pro kluky bylo vjet do svahu, který by se v Evropě zcela jistě celý urval hned při prvním kontaktu. 

Jak probíhalo natáčení? Spousta záběrů je z protějších svahů. Zajímalo by mě, jak se to celé organizuje. Heli vyloží jezdce na hřebenu a tebe dopraví na protější svah, kde tě taky vyloží? Neumim si to jako prostý smrtelník úplně přesně představit...

Když se natáčí s helikoptérou, všechno se musí naplánovat tak, aby se co nejméně zdržovalo, protože každá minuta stojí strašně. Velký rozdíl je mít heli jen pro sebe, nebo když jedna helikoptéra létá mezi několika skupinkami. Když máme heli jen pro sebe, je pro mě všechno o dost jednodušší. Můžu natáčet přímo ze vzduchu, nebo se nechat hodit na různá místa. Ovšem když se o heli dělíme s dalšíma partičkama, tak se jednoduše nechám vyklopit na nějakém místě, odkud mám co nejlepší výhled a natáčím partu jen z protisvahu. Občas se z takového místa nedá bez helikoptéry dostat, takže když vám na takovém místě po pár hodinách dojdou baterky v kameře, ve foťáku a začne zapadat slunce, čímž se dramaticky mění teplota, je to moc fajn. 

Kolik dnů jste na AK strávili a kolik z toho jste létali? Kolik se stihne za jeden den sjezdů?

Celý výlet trval asi dvanáct dní, z toho asi osm dní na kopci. Lítali jsme myslím tři dny, ale nikdy to nebyl celý den. Když všechno funguje jak má, zajezdíte si stejně jako s lanovkou. 

Partička se skládala nejen ze zkušeného AK ridera Martina Černíka, ale taky tam byl Majkl Novotný, reprezentant ve snowboardcrossu, Robin Kaleta, se kterým už jsi toho zažil hodně, a Tomáš Kraus, skicrossař. Jaká byla práce s klukama a jak si s obtížnými terény kluci poradili?

S klukama byla spolupráce bez problémů. Všichni čtyři jsou profíci a všem záleželo na tom, aby vzniklo co nejvíc materiálu. Vzhledem k tomu, že Tomáš s Majklem měli s prašanem opravdu jen minimální zkušenosti, tak mě dost překvapili. Z počátku byli teda překvapení hlavně oni, když hned první jízdy proběhly prakticky bez jejich režie, ale ke konci zájezdu bylo vidět, že se s AK nástrahama celkem slušně sžili. Zajímavé to bylo pro Robina, který sice má spoustu zkušeností s podobným terénem, nicméně na AK kopce se musí trošku jinak. Nejdřív se s tím malinko pral, ale po pár jízdách bylo jasné, že bude těžké dostat ho zpět domu.

Zažili jste nějaký dramatický moment, kdy bys měl opravdu strach?

Řekl bych, že nějaký obzvlášť nebezpečný moment nenastal. Nicméně párkrát mi lehce zatrnulo při vystupování z helikoptéry, která když není moc místa na úplné přistání, se jen tak zlehka pohupuje těsně nad zemí. Když do toho ještě trošku fouká, nejlépe v nepravidelných náporech větru a těsně nad hlavou sviští vrtule a vy máte pokud možno opatrně přelézt na nějakou návěj, která se může každou chvíli urvat... 

Jakou techniku jsi k natáčení použil?

Kluci měli na helmách dohromady tři Go-​Pro full HD kamerky a já natáčel s klasickou HD Sony Z1. 

Co bys doporučoval lidem, kteří by se chtěli na AK vydat, a nikdy tam zatím nebyli?

Pokud by se chtěli vydat za helikoptérama, tak jim především doporučuji vyrazit do míst, kde jsme byli my. V dalších vyhlášených lokalitách jako například Cordova nebo Haines mají všechno předplacené známé filmové partičky a to včetně jednotlivých kopců (tyto informace jsem převzal od důvěryhodných lidí, se kterými jsme se během našeho výletu na dané téma bavili a kteří si to bohužel na vlastní kůži vyzkoušeli). Jinak způsob, jakým jsme to provedli my, se zdá jako ideální, jen kdybychom tam mohli zůstat trošku déle.

Chceš se někdy na Aljašku vrátit?

Na Aljašku se nejenom chci vrátit, ale dokonce se tam vrátit musím. Rád bych se tam podíval i mimo zimní období. 

Aljaška v prašanu bude mít brzy premiéru. Mohl bys na ní čtenáře pozvat?

Premiérka našeho skromného dokumentíku proběhne 9. listopadu v NOD. Samozřejmě budou přítomni všichni aktéři, kteří vám rádi povědí k celé věci spoustu dalších informací. Na párty asi nikoho lákat nemusím:), ale bude tam hrát všemi oblíbený pan Robot, takže to asi bude pěkné. Děkuji vám za pozornost a těším se na vaši návštěvu v NODu. Samozřejmě nesmím zapomenout na sponzory, díky nimž se celá tahle výprava uskutečnila - Snickers Nutcase, Red Bull a Scott.

FOTKY OD PEDRA NAJDETE TADY
FOTKY OD TONYHO HARRINGTONA TADY

Toť od Pedra vše, jen vás zbývá ještě jednou pozvat na premiéru, která se uskuteční v úterý 9. listopadu v prostoru NOD-​Roxy v Praze. Sponzory projektu Aljaška v prašanu jsou Snickers Nutcase, Scott a Red Bull, více informací nadete na www.redbull.cz/aljaska.