Bílá tma v Zillertalu

Ve čtvrtek 28. ledna měl můj táta narozeniny, tak mu ráno volám, abych mu popřála vše nejlepší, ale nezvedá mi telefon. Jsme už měsíc na dovolené v Rakousku v Zillertalu. Sněhové podmínky nejsou úplně nejlepší a o prašanu se nedá ani mluvit, nicméně s přítelem vyrazíme na kopec sjet si „lajnu“, kterou jsme loni jeli nejméně desetkrát v Mayrhofenu.

Dorážíme k našemu oblíbenému žlebu. Nejsme si úplně jistí, zda je to dobrý nápad, ale domluvíme se, že budeme opatrní a budeme krok za krokem dodržovat pravidla a když se nám situace nebude líbit, tak se vrátíme. Provedeme na třech okolních místech „shovel test“, který ukazuje přibližně lavinový stupeň 3 tak, jako lavinová předpověď. Zaznamenali jsme nestabilní vrstvu „deep hoar“, která se vytvořila na začátku zimní sezóny v průběhu dlouho trvajících slunných dní a na ní vrstvy následujících srážek, které se díky vyšším teplotám předešlých dní sesedly. V případě, že by se strhla lavina, víme, že půjde dolů celý „snow pack“. Jelikož letošní zima nebyla na sníh moc štědrá, bylo by to okolo 60-​80cm. Už jsme mnohokrát lyžovali v podobných podmínkách a rozhodli jsme se podstoupit toto riziko. 

První vyráží Piter. Napřed udělá dva „ski cuty“, aby znovu vyzkoušel stabilitu sněhu. Stabilita vypadá slibně, pokračuje dál a čeká na mě na místě, které nazýváme „safety island“ pod menším kamenem. Dá mi povel a vyrazím já. Asi ve třetím oblouku uslyšíme ohromné „vumf“ a strhnu lavinu… Raději se neohlížím a snažím se jet v lavině k její hraně. Už se usmívám, protože jsem jen metr od hrany a vypadá to, že to dám. Ale během sekundy se strhla další lavina nad námi, která sebrala Pitra a mě hned za ním. 

Jedu ohromnou rychlostí na sněhovém tobogánu, kde vidím mého parťáka přede mnou. Hůlky už jsem odhodila a vidím, že Piter se už zbavil jedné lyže. Tak si uvědomím, že se musím zbavit těch svých. První lyži mi v zápětí sundala lavina a druhou si vědomě vypínám již volnou nohou. Pitra už ani nevidím, ale vím, že je někde přede mnou a je mi jasné, že je to všechno v… Myslím na svoji rodinu, na tátu, který má dnes narozeniny a říkám si, že jsem měla ještě tolik plánů, které už nikdy nebudu moci uskutečnit.

Z ničeho nic vidím ohromnou sněhovou vlnu zvedající se přede mnou. Vypadalo to jako skalní útes a konec tobogánu nebo následující pád a pokračující tobogán? Náhle se všechno zastaví a nechá mě v jedné poloze, ve které se nemůžu ani hnout. Všude je tma a slyším jen vlastní, velmi rychlý dech. Cítím, že mohu malinko pohnout nohou a uvědomím si, že moje bota vyčnívá na povrch. Pocity, které se vám honí hlavou, jsou jen těžko popsatelné. Snažím se uklidnit a zpomalit dech,… ale jelikož můj parťák je taky pod sněhem, tak na druhou stranu nevím proč. Abych zůstala déle při vědomí? Zkouším se pohnout, ale absolutně bez úspěchu, pak se jen pomalu a hluboce nadechnu a jsem připravena jít na druhou stranu, do nebe, do pekla nebo do tunelu a za světlem nebo kam to vlastně bude a omdlím.

Jiný příběh prožívá můj přítel. Při unášení sněhovým tobogánem, najednou cítí bolest v noze. Lavina mu natáhla nohu do nepřirozené polohy a sundala mu první lyži, druhou lyži si vypíná vlastní rukou. Snaží se zůstat co nejvíce na povrchu až do okamžiku, kdy vidí zvedající se sněhovou vlnu. V tu chvíli se začal připravovat na možný zával. V okamžiku, kdy cítil, že se vše zastavuje, natáhl jednu nohu a jednu ruku s možností, že by mohla být nad sněhem a urychlilo by to jeho nalezení a druhou rukou se mu podařilo vytvořit si malou vzduchovou kapsu před pusou. Piter byl celou dobu při vědomí. Ale co nevěděl, bylo, že já ležím zavalená jen několik metrů od něj. 

Během prvních minut si byl absolutně jistý, že mu zachráním život a čekal na mě. V hlavě si říkal, že musí být „Master of Zen“ a kontrolovat svůj dech a ušetřit tak co nejvíce kyslíku. Věděl, že každičká vteřina co ušetří, mi dá více času na to ho najít a vyhrabat. Minuty ale utíkají a Piter si začíná být vědom, že jsem nejspíš také pod sněhem a začíná podléhat panice. Po několika strašlivě dlouhých minutách přichází ten okamžik, kdy se Pitrovi krátí dech a čeká a přeje si už to poslední nadechnutí. Necítí se ani vyděšený ani v panice, ale cítí mír a je připraven a přeje si odejít. V tomhle momentu zaslechne zvuk helikoptéry. 

Najednou se vracím z temného snu, kde nebylo absolutně nic a cítím lopaty a jak se snižuje tíha sněhu. Absolutně nevěřím, že mě našli a ještě na živu. Zalije mě pocit absolutního štěstí a nemohu mému znovuzrození uvěřit. Ale tenhle okamžik hned skončí a začínám křičet: „My boyfriend, my boyfriend, my boyfriend“, ale nikdo mi neodpovídá. Tak si myslím, že mi nerozumí, a tak křičím v mojí špatné němčině: „mein Freund, mein Freund, zwei personen, zwei personen“ a hned jak mám volnou jednu ruku, snažím se vypnout můj pieps, aby měli jen jeho signál. Nevím za jak dlouho, asi tak za minutu nebo dvě mi říká jeden ze záchranářů „Your boyfriend is OK!!!!!!“ Tak už vím, že mi rozuměli, jen předtím neměli ještě odpověď na moji otázku. Nevěřím vlastním uším a vší silou pomáhám záchranářům vyprostit mojí druhou ruku a nohu ze sněhu. Dokola opakuji: „I don´t believe, I don´t believe“ a „Danke schön, danke schön“ nevím kolikrát jsem to zopakovala, ale hodněkrát. 

Hned jak uvolníme mojí druhou nohu, vstanu a rozeběhnu se za Pitrem a vidím ho, jak leží na sněhu a usmívá se na mě, běžím k němu a vší silou ho obejmu. Ptám se, jestli je v pořádku a jestli nemá něco zlomeného. Říká, že ho bolí pánev, ale že to není nic vážného a snažil se mě uklidnit. V tomto okamžiku už přilítá helikoptéra s lanem. Kde pro mě záchranáři připravují záchranný pytel, a já se začínám hádat se záchranářem, že můj přítel má bolesti a že musí jít první. Oni ale trvají na tom, abych letěla první .
Později se dozvídám, že jsme byli 17 minut pod sněhem, a že když mě vyhrabávali, tak mi dali lopatou do hlavy a já byla absolutně v bezvědomí. To museli záchranáři koukat, když jsem vstala a rozeběhla jsem se, bez jakýchkoli zábran, za Pitrem. 

Záchrannou akci spustili němečtí turisté, kteří obědvali v jedné restauraci na kopci naproti, uviděli lavinu a kontaktovali vlekaře, kteří zavolali horskou službu. Na záchraně se podílely tři helikoptéry, lokalizovali nás, díky mé vyčnívající noze z laviny Nemůžu ani slovy vyjádřit, jak moc děkuji těmto záchranářům a velmi uvědomělým turistům za jejich absolutně profesionální výkon, čímž nám zachránili život.

Z nemocnice nás pustili po 24 hodinách. Já neměla jediné zranění a můj přítel měl "akorát" natažená třísla. Tak už nám nezbývalo nic jiného, než to jít oslavit.

Po návratu "domů", do našeho karavanu v Rakousku, jsme nalezli nesčetný počet lahví vína a šampaňského a povzbuzující vzkazy od našich přátel. Následovalo sepsaní protokolu o nehodě na policejní stanici. Kde shromažďují co nejvíce informací, kvůli statistickým údajům a zjišťují naše vzdělání. Policista byl opravdu rád, že si s náma mohl o nehodě osobně popovídat a byl velmi překvapen, s jakou přesností a s jakými detaily jsme mu dané informace poskytli. 

Následně nám přišlo několik faktur na zaplacení. Faktura od týmu záchranářů, od dvou helikoptér a z nemocnice, dohromady v hodnotě přibližně 12.000 Euro. Všechny faktury jsme, na štěstí pro nás, předali našemu pojištění Alpenverein a všechno bylo bez problému uhrazeno. Důležité je, nikdy nepodceňovat vybavení a umět s ním zacházet, mít pojištění včetně volného terénu, získání potřebných informací, podívat se na sněhový profil na místě, kde chcete lyžovat, provést lavinové testy. Každý freerider ale ví, že vždycky podstupuje určité riziko…