Honza Nečas, Martin Mikyska a Přemek Vida – New Zealand Trip

Kdy a jak jste začali plánovat vaší letní odyseu?
Martin: Původně jsme měli s Honzou na jaře odletět do Colorada, ale sněhové podmínky byly dost špatné, takže jsme zůstali v Evropě a jeli na první společný trip do Livigna. Tam jsme začali plánovat trip na Nový Zéland. V létě se totiž na Zélandu chystali dvě velké akce, tradiční Burton New Zealand Open a Mistrovství světa juniorů.
Neči: Původně jsme měli letět do států jako repre tým, ale rodinné důvody Martina Černíka a zranění Šárky Pančochové to celé zamotalo. Nakonec jsem se připojil ke klukům a bylo super, že mě vzali do party.

CESTOVATELSKÁ FOTOGALERIE OD PŘEMKA VIDY

Kam přesně jste měli namířeno, a jaká byla cesta?
Martin: Měli jsme namířeno na Jižní ostrov do Queenstownu. Cesta z Prahy vede přes Dubaj, Bankok, Sydney, do Christchurch a je to jeden z nejdelších letů, který se dá z Evropy letět. V Christchurch jsme si pronajali auto a pokračovali do Queenstownu, což je město na břehu jezera Wakatipu a jedno ze dvou měst, kde jsme na Zélandu bydleli. Tím druhým byla Wanaka.
Neči: Nejdůležitější destinací byl Queenstown na Novém Zélandu a pak Austrálie. Tuhle zemi opravdu miluju. Cesta nebyla nic moc, nemám rád letadla a do Christchurch je to kolem třiceti hodin letu. Fajn byla zastávka v Dubaji. Měl jsem pár hodin si proběhnout město a je to opravdu jiný svět.

Kromě ježdění byly v plánu i zmíněné závody. S jakými očekáváními jste do toho šli?
Neči: Já jsem jel pouze Burton New Zealand Open a očekávání jsem neměl.
Martin: Na rozdíl od Honzy, který se sem přijel poprat o finále, byly pro mě závody především o sbírání zkušeností. Poprvé se na Mistrovství světa jel slopestyle, rampa i big air. Celkově jsem tedy startoval na pěti závodech, když k tomu přičtu ještě New Zealand Open, kde se jela rampa a slopestyle.

Neči ty jsi nakonec dosáhl osmým místem na BNZO skvělého úspěchu. Jak s odstupem vzpomínáš na tento závod?
Neči: Bylo hrozně škaredě, viditelnost maximálně do třiceti metrů a když se jelo, tak na se na brýlích srážela vlhkost. Když jsem dojel svou jízdu, tak jsem vedl celé pořadí a z toho jsem měl opravdu radost. Pak přišlo druhé kolo, při 270 tranferu na kinku jsem neměl čistý odjezd a tím byl konec. Favorité nenechali druhé kolo náhodě a tak na mně zbylo až osmé místo. Není to špatné umístění ze sta lidí, ale už bych to rád jednou prolomil.

Martine, jaké byly z tvého pohledu závody BNZO?
Martin: Je to velký zážitek stát na startu s jezdci, které znáte ze snowboardových videí, jako třeba Mikkel Bang, Gjermund Braten nebo Iouri Podlachnikov. Startoval jsem v rampě i slopestylu, který byl složený z railu a třech skoků. Park byl skvěle připravený, rampa byla jedna z nejlepších, ve kterých jsem jel, jen na novozélandské skoky si člověk musí chvíli zvykat. Více se mi dařilo v rampě, kde mi postup utekl o pět míst.

Neči, kdy jsi vypiloval ten svůj double frontflip? To snad nikdo jinej nedělá...
Neči: Zkusil jsem to týden před odletem na Schnalu. Vyhecoval mě Darek Bergmann, který to tam pokoušel asi na čtyřmetrové vlně. Já to hecnul na menším skoku ve velké lajně a rovnou to odjel.

Zkoušíš třeba i jiné double rotace (double cork, double rodeo) a pokud ano, jak to jde?
Neči: Skáču double backflip, double frontflip, nedávno jsem na Hitru skočil cab double cork 9 a 10 a na Zélandu do air bagu bs double cork 10, který jsem pokusil i v Itálii na sněhu, ale zatím to není žádná pohodová záležitost. Docela se s tím trápim. Bohužel nemám žádného trenéra, nebo člověka který by mi mohl s tím poradit. Na Schnalu to byl Zája, co mi hodně pomohl, ale bohužel ho málem přivedl na vozík metrákovej němec při windsurfingu a Zája tak celou zimu bude bohužel jen rolbovat snowparky. Vše je o odrazu, zatnout zuby a doufat, že to bude alespoň nějak na nohy a pak to už jen dotáhnout do konce. Ten první pokus je nejkrutější, jen se modlíš, ať ten den dojdeš domu bez cizí pomoci. Ale nehodlám to vzdát...

Kromě závodění jste i normálně jezdili. Jak vypadal váš běžný den?
Martin: Vzhledem k tomu, že z Queenstownu i Wanaky je to do parku asi hodina cesty, museli jsme ráno hodně brzo vstávat. Jezdili jsme především do Snowparku NZ a Cardrony, což jsou dvě největší střediska na Jižním ostrově. V podstatě to funguje tak, že přijedete pod kopec a jedete buď doleva do Cardrony, nebo doprava do Snowparku NZ, podle toho, kde je lepší počasí, nebo co chcete zrovna jezdit. V Cardroně je lepší rampa, ve Snowparku je zase méně lidí a lepší skoky. Kromě ježdění jsme pravidelně chodili na frisbee golf, golf, zahráli si hokej nebo zašli do bazénu.
Neči: Nebylo moc sněhu a z toho technického se stal beton a led. Ale v resortech dělali co mohli, opravdu se snažili upravovat snowpark jak podmínky a počasí umožňovalo.

CESTOVATELSKÁ FOTOGALERIE OD PŘEMKA VIDY

Jaké jste měli zázemí, kde jste spali, co jste jedli atd....
Neči: Ubytování byla trochu neznámá. Kamarádka co bydlela v Queenu nám podala do novin inzerát a ozvali se Češi s domečkem hned u jezera. Bylo tam fajn a rád bych je alespoň takto pozdravil. Zažili jsme spoustu dobrého a budu na to vzpomínat moc rád.

Neči, ty jsi byl na Zélandu už po několikáté, můžeš své cesty nějak porovnat?
Neči: Při své první cestě jsem objel Zéland celý dokola, pracoval jsem v kuchyni, na vinicích v supermarketu a celé to bylo jedno velké dobrodružství. Nevěděl jsem, zda mi vystačí peníze na jídlo, nebo benzín. Spal jsem v autě do doby, než začalo sněžit i ve městě, připadal jsem si jak Robinson Crusoe. Ty další cesty byly už jen za ježděním a tréninkem v jedné lokalitě, což také není vůbec špatný, jsem opravdu rád za obě zkušenosti. 

Co bys poradil lidem, kteří se hodlají vypravit na Zéland?
Neči: Jestli tam někdo chce na delší dobu, tak ať si vyřídí „holiday work visa“, pak nebude muset dělat jen zemědělské práce, a letenku ať nenechává na poslední chvíli. Je dobré sehnat si ubytování předem, bývá to problém, hlavně v turisticky aktivních částech, kolem snowboardingu to je Queenstown a Wanaka. Dobré je dorazit na místo před sezónou, pak je šance najít v pohodě práci a bydlení, lidé s angličtinou mají vždy přednost. Předem si kupte sezónku, je pak dvakrát levnější. Hodně věcí se dá o Zélandu najít na internetu, nebo v knihovnách, udělat si plán cesty. Navštívit stránky www.trademe.co.nz, kde koupíte nejlevněji věci od auta až po termosku. Tak hodně štěstí!

Martine, ty jsi naopak byl na Zélandu poprvé. Co pro tebe bylo největším překvapením?
Martin: Těžko říct, co bylo největším překvapením. Když se mluví o Zélandu, tak si většinou lidi vybaví nádhernou přírodu, takže člověk tak trochu počítá s tím, že tam bude hodně k vidění. Stejně vás ale zdejší krajina dostane. 

Jel jsi také juniorské Mistrovství světa? Můžeš nám ty závody přiblížit?
Martin: Od normálních závodů, na které jsme zvyklí u nás, se tyhle liší jak organizací, velikostí překážek i úrovní a počtem jezdců. Organizátoři se jezdcům snaží maximálně vyjít vstříc, shapeři jsou u skoků připravení v každé volné chvíli upravit vzniklé boule nebo rýhy od prken a celkově je vše mnohem víc profesionální. 

Prý jsi ve finále skákal hodně macatý kicker v mizerné viditelnosti...
Martin: Jo, počasí nám na finále moc nevyšlo. Vítr foukal dost silně a z rozjezdu nebyl skok skoro vidět. Nikomu se na kicker moc nechtělo a všichni čekali na někoho, kdo jako první otestuje a zjistí rychlost. Když už to takhle pokračovalo skoro hodinu, Honzovi praskly nervy a za silného povzbuzovaní od všech riderů skok „odpanil“. Já se rozjel hned za ním, a tak jsme odstartovali trénink. Závod pak pokračoval hodně pomalu, protože se pokaždé muselo počkat, až se objeví v mlze skulinka, aby se mohl jezdec pustit na trať. I když to bylo nepříjemné, nakonec se mi podařila odjet v závodě čistě BS 720.

Co váš bungee jumping z mostu?
Martin: Bungee jumping patří k Zélandu stejně jako rugby nebo noční pták kiwi a příležitosti skočit si na nejstarším bungee na světe se nedalo odolat. Skákali jsme z Kawaru bridge ze 43 metrů a pokud se ještě někdy ještě podívám na Zéland, chtěl bych si skočit bungee Nemesis ze 130 metrů. Všechno jsme to točili na maličkou Go-​Pro kameru z ruky, kterou jsme si přilepili k zápěstí. Je super dívat se pak na svoje reakce a celé si to prožít znova. Byl pro mě jeden z nejsilnějších zážitků vůbec.

Ze Zélandu jste tedy pokračovali do Austrálie...
Neči: Austrálie je moje srdcová země. Jsem patriot, za Českou republiku se nestydím, ale kdybych si musel z donucení vybrat jinou zemi k žití, bral bych jen Austrálii. Dvakrát denně jsme surfovali, někdy až do úplného západu slunce. Výlety a grilování klokanů s přáteli, které člověk nevidí celý rok je super. Pokaždé mi dělá průvodce Vlado „vedůcá, měkké prso“, super člověk, kterého už všichni berou jako lokála. Pak Kuba, Pavla, Rišo a nově i Slavo, moc rád na ně vzpomínám a těším se, až se zase uvidíme. 

Cestovali jste nějak víc po tomto kontinentu?
Neči: Půjčili jsme si auto, jezdili jen po plážích kolem Sydney, náš cíl byl hlavně surfing. Jeden delší výlet byl na nejbělejší pláž do Národní park Jervis Bay. Bylo to celkem dost na jihu a tak voda byla opravdu ledová. Roční období jsou naopak než v Evropě, přiletěli jsme do Austrálie přesně na první jarní den. Proto se zažili hláška „měkké prso“, kdo jím nechtěl být, vběhl třeba i v sedm ráno chytat vlny, do rozbouřeného ledového oceánu. 

Ovládnout surfové prkno není zrovna easy. Jak vám to šlo?
Martin: Surfoval jsem už na Bali a ve Francii, ale v Austrálii to bylo nejlepší. Problém se surfingem je, že člověk potřebuje mít „napádlováno“, aby se rychle dostal za impact zónu (místo, kde se vlny lomí), jinak se trápí a nechá se splachovat jednou vlnou za druhou. Proto jsem nikdy nechápal, co na tom surfingu všichni mají. Před odletem do Austrálie jsem ale nic nepodcenil a chodil jsem v každé volné chvíli plavat do bazénu. Investice se vyplatila a hned se surfovalo lépe. Když už se člověk naučí chytit každou třetí vlnu, kterou chce sjet, level zábavy se posune úplně někam jinam. Teď už si léto bez surfu nedokážu představit. Jinak bych chtěl poděkovat „Vedůcímu“ a Slávovi za všechno.

Nejlepší zážitek z celé cesty byl.....
Neči: Bližší seznámení s Přémou a Martinem, jsou to fajn lidi, zažili jsme spolu hodně neopakovatelných zážitků.
Martin: Když jsem se zpětně koukal na fotky a videa z celého tripu a oživil jsem si všechny vzpomínky, tak jsem si uvědomil, že zážitků bylo nespočet. Jsou ale dva, které mi uvízly v paměti a byly pro mě asi nejsilnější. První byl, když jsem skákal asi největší kicker v životě. Šlo o skok, který postavili na juniorské Mistrovství světa a měl asi 30 metrů plošinu. Pak ho museli zbourat, protože byl větší než parametry povolovali. A druhý byl, když nás Vlado těsně před odletem z Austrálie vytáhl na Avalon beach, kam zrovna přišly obrovské vlny. Po asi hodině trápení jsem si zázračně tři sjel. Těch pár vteřin na prkně je prostě super.

V tuhle chvíli, jste opět na horách, pomohlo vám letní ježdění?
Neči: Určitě to pomohlo. Nemusím se znova rozježďovat po dlouhé pauze a tak dál mohu pracovat na tricích co jsem se v létě naučil. Hodně mi pomohlo skákání do bagu.
Martin: Rozhodně, je hodně velký rozdíl pokud si dá člověk více jak čtyřměsíční pauzu, nebo jezdí skoro v kuse. Když jsme byly s Nečim nedávno na Hintru, nemusel jsem se rozeskakovat na menších kickerech a seznamovat se opět s prknem jako vždy po létě a mohl jsem si  hnedka zkusit triky nad kterými jsme už dlouho přemýšleli. No a já jsem odjel BS 9 a Honza dal SS FS double cork 10 a 9. Takže určitě je to znát.

Co vás čeká v nejbližší době?
Neči: Mně čeká měsíc v USA, pak Burton European Open, Mistrovství světa, Universiáda a co bude dál v únoru a březnu jsem ještě úplně neřešil. Rád bych víc jezdil pro sebe a taky rád něco točil. Zatím mám předběžný plán letět do Breku v Coloradu, tam je to nejlepší, ale ještě uvidím co přijde.
Martin: Cesta na měsíc do Ameriky s celou Repre.

CESTOVATELSKÁ FOTOGALERIE OD PŘEMKA VIDY