Nostalgický čtvrtek - X. - Martin Černík

Rád bych na úvod zmínil, jakým způsobem jsem s Martinem přišel do styku a jaký měl vliv na můj snowboarding (a předpokládám, že ne jen na můj, ale na spousty dalších lidí). V roce 2006 totiž spatřil světlo světa Martinův projekt „O2 snowboardová škola“, což bylo DVD, které se vydalo v dnes neskutečném 230 tisícovém nákladu. Toto DVD mohl získat naprosto každý zdarma jako přílohu časopisu Sport nebo ABC. Právě v ABC jsem se s Martinem setkal, protože jsem byl vášnivým čtenářem a odběratelem. Vždy jsem měl obrovskou radost, když právě v „Abíčku“ bylo něco o snowboardingu. V té době jsem se na snb už o něco pokoušel a právě „Martinova škola“ mi pomohla nastavit směr mého snowboardingu a správného pojmenování triku.

Doufám, že mi prominete malou nostalgickou vsuvku a rovnou se zeptám, kdo to měl stejně nebo podobně jako já? Komu z vás Martin pomohl ve snowboardovém vývoji? Věřím, že nejsem sám. Teď už ale zpátky k příběhu Martina Černíka.

Ještě zpátky k Martinově škole snowboardingu. Ta byla rozdělena do 5 kapitol, kde každý našel co hledal, podle své úrovně ježdění. Od padajícího listu až po složité freestylové triky, to vše z nádherného prostředí a tehdy nejlepšího snowparku na světě na Novém Zélandu. Na filmu spolupracovali další profi riders, kteří mají ve filmu své přínosné komentáře. Dále se diváci mohli těšit z krásných snímků z extrémního ježdění na Aljašce (prý pro inspiraci) a bonusu v podobě rozhovoru s Ivanem Zobákem, klipu ze snowboardové dílny Frople a hudebního zpestření od Vece a Wohnoutů. Zkrátka byl to parádní počin, který dokázal zviditelnit snowboarding mezi veřejností. Pomohl spoustu lidem při jejich začátcích a prvních pokusech o freestyle.

Tímto jsem ale kapku přeskočil rovnou do doby, kdy už Martin sbíral jedno ocenění za druhým a kdy se Martin pyšnil být právoplatným profesionálním snowboardistou. Pojďme ale úplně na začátek, jak to u tohoto hradeckého skejťáka vůbec začalo?

Bylo to právě díky skateboardingu. Co dělat jako skater přes zimu? Hrát hokej po vzoru Jardy Jágra nebo začít objevovat nový sport, který je podobný skatu jako bratr bratru. Snowboarding zkrátka sdružoval stejnou sortu lidi. Punkáče a rebely společnosti, který se sdružovali po horách, na kterých si stavěli spoty, kde mohli zkoušet nějaké triky, které mnohdy nedokázali ani pojmenovat, prostě to tam zkusili narvat a doufali, že to nějak dopadne. To bylo konkrétně u Martina na začátku 90. let. Snowboarding byl tehdy v Čechách ještě v plénkách jezdilo jen pár vyvolených a většinou se všichni co jezdili znali.

Jak rychle rostla popularita našeho sportu ve světě i u nás, tak rychle rostl i Martinův jízdní skill. Ten se nebál předvést na Závodech Českého poháru. Ty se často jezdili v Peci, kde vyrostla první u-rampa v Čechách. Poté přibyla rampa i ve Špindlu nebo Klínovci. S časopisem Board přišla i snowboardová popularizace. Konečně se naše komunita měla kde ukázat, první reporty z akcí, rozhovory a shootingy. Poskládála se první reprezentace, ve které díky výsledkům z českých závodů nechyběl ani Martin. Proběhly první výlety na zahraniční akce a první srovnání s úrovní za hranicemi naší země. Martin věděl, že na sobě musí makat aby se dokázal rovnat borcům na světové úrovni.

To se koncem 90. let taky stalo. Martin začal vyhrávat první zahraniční závody a rychle přišel do podvědomí velkých sponzorů. Martin našel své místo v mezinárodním teamu značek Quiksilver a Lib technologies a okamžitě „punkáč“ z českého rybníčku dostal vstupenku do světového snowboardingu. Vstupenku, která Martinovi umožnila jezdit za sněhem po celém světe, účastnit se velkých akcí, jezdit po boku profesionálních jezdců nebo vykročit z helikoptéry na odlehlých vrcholcích panenské přírody.

Vrcholem by se mohlo zdát, když Martin startoval na Olympiádě. Naše želízko v ohni pod pěti kruhy. Český sen, který se stal skutečností. Když Martin jen svůj první světák v rampě v roce 93 v Leysinu, skončil předposlední a nikdy by si tehdy nepomyslel, že by někdy mohl startovat na olympiádě. O 13 let později všichni příznivci sportů i obyčejní smrtelníci drželi Martinovi palce na největší události sportovního světa. Olympiáda se ale Martinovi moc nevydařila, ve své jízdě chyboval a skončil na 33. místě.

Martin cítil že na české scéně chybí event světového formátu a tak od roku 2006 začal organizovat Snow jam, plný velkých triků, zahraničních jezdců a divokých parties. První ročníky proběhly v Peci, další se přesunuly do Špindlu, kde celá akce měla organizačně lepší podmínky. Tímto počinem dostal Martin Česko na mapu světového snowboardingu, ukázal českým divákům velký snowboarding a dal našim jezdcům skvělou příležitost zajezdit si po boku profíků a získat tak cenné zkušenosti.

Pomalu se rýsovali noví talenti a nové naděje našeho snowboardingu. Šarka Pančochová, Honza Nečas nebo Petr Horák, kterým Martin podal pomocnou ruku a dal cenné zkušenosti na už vyšlapané cestě na poli světového snowboardingu. Mladí a progresivní jezdci toho náležitě využili a dokázali (někteří stále dokazují) nás reprezentovat ve světě. A tak Martin, z profesionálního jezdce přešel na stranu trenéra a organizátora a troufnu si říct i pošťuchovače českého rybníčku a tak je tomu i do dnes.

Na závěr bych chtěl poděkovat Martinovi co pro český snowboarding udělal. Jsou to činy, na které nikdy nezapomene. Martin nám dal vzor, směr, cenné rady a ukázal nám jak vypadá profesionální snowboarding. Martin se s pokorou a s odhodláním staví na stranu boardových sportů, nebojí se říct jak to je a jak to bylo. Snaží se stále rozvíjet náš sport v Čechách, organizuje závody a bojuje za lepší podmínky.

Pro dnešní díl jsem čerpal informace všude možně po netu. Z dávných rozhovorů např. i zde na „Frýrajdu“, z oficiální stránky Martina Černíka nebo např. z dokumentu mapující Martinou cestu – „Snow way“.

Pro více informací navštivte www.martincernik.cz 

Tak to byl 10. díl rubriky „Nostalgické čtvtky“.

Budu se těšit příště. Ahoj!