Příběh splitboardové zimy Vítka Ludvíka doplněný o krásné fotografie

Při nedávném incidentu na padáku jsem si zlomil nohu. Díky tomu jsem strávil ty nejkrásnější a nejteplejší letní dny střídavě ve stínu zrajícího vína na terase a u stolu před monitorem. Měl jsem alespoň hromadu času na zpracování fotek z minulé zimy a trochu jsem si při tom zavzpomínal...

Chození na splitech začalo nečekaně brzy, hned po Novém roce. Každý si určitě pamatuje na pohádkovou nadílku cestou domů z vánočních prázdnin. Dalo se jezdit úplně všude a dokonce i na místech, kde jsem si to při sbírání hub v Orlických horách vždycky jenom představoval. Oblouk se tam v zimě ale kvůli klackům a pařezům nikdy udělat nedal. Od nového roku bylo ale sněhu všude hafo, takže jsme se nehnali nikam do Alp a užívali si zimu na českách horách.

V lednu jsme nejčastěji vyráželi na dolní Moravu, kde jsem měl naplánovaných i několik splitboardových kempů pro začátečníky a do Jeseníků, kde na rozdíl od Krkonoš sníh v lese není samozřejmostí. Podmínky byly neuvěřitelný. Zatím co v Rakousku zuřila kalamita a nebylo bezpečný tam vůbec jet, u nás jsme zažívali sněhový orgie. V jednu chvíly, při změně počasí jsme sice měli i v okolí Jeseníků lavinouvou čtyřku, ale to bylo jen pár dní.

Běžně jsme vyráželi s východem slunce, ale návraty byly zakletý.Bez čelovky by jsme byli mnohokrát v úzkých. Každý den jsme si říkali, že takové podmínky nemůžou u nás vydržet a druhý den určitě příjde obleva, takže jsme jezdili jak šílený dokud nepadla tma. Taky si dobře si vzpomínám, jak si kámoš Zbynďa nestihl ani vysušit pásy a po prvním sjezdu mu začaly padat. Šel pak celý kopec s jedním pásem a druhou nohou se bořil metr do sněhu. Tím nám úplně rozbombardoval stopu a pásy šly při další jízdě dolů všem. Návrat na parkoviště byl pak očistec.

Neljepší byly výlety s Bydlíkem, kdy jsme ve vánici kempovali na parkovišti na Červenohorském sedle. Vítr houpal dodávkou, že jsme si připadali jako v kajutě lodi na moři. Do rána napadlo půl metru a byli jsme první na kopci - prostě paráda!

Jak se zima ke konci února přehoupla do svojí slunečný poloviny, začalo u nás srážek a sněhu ubývat. V Rakousku byla naopak situace se sněhovými kalamitami dávno vyklidněná a tak jsme vyrazili na další naplánované kempy do tamního skialpového ráje - na Silvrettu. Všechno začalo podle plánu. Sraz u lanovky, tou jsme vyjeli nahoru, pak autobusem k zamrzlému jezeru, přes něj už na pásech...jenže! Jezero letos nezamrzlo. Muselo se obcházet po příkré zledovatělé stezce kolem v lavinových svazích. Byl to opravdický bobřík odvahy, nebo nevim čeho. Traverz kolem jezera byl určitě nejhorší moment celého freerajdování na Silvrettě. Šli jsme to celkem třikrát, vždycky když se nám nachatě měnila parta.

Přes zamrzlé jezero je to na dvacet minut, kolem po pěšině i na dvě hodiny. To znamenalo většinou tůru k chatě úplnou tmou a příchod na chatu dávno po večeři. Měli jsme díky tomu i nečekaná dobrodružství. Při třetím nočním výstupu jsme narazili na vyčerpanýho skialpinistu v posledním tažení. Jeden gel od Chimpanzee ho dostal zpět do hry. O hodinu později při večeři na chatě už by nikdo neřekl, jak bídně mohl skončit. Jindy jsme zase pochodovali tmou a vichřicí přes 60 kilometrů. Šlapali jsme od tyče k tyči. Představa, že by přestala fungovat čelovka nebyla příjemná. Ponaučení z toho je, noste v báglu na tůry taky čelovku, čestvý baterie a něco na zub.

Další nepříjemnost, kterou s sebou neslo rozmrzlý jezero bylo zásobování chaty. Bohužel chatař nemohl zásobovat rolbou, takže všechno vařili z prášku. Nejnáročnější byly dezerty, který dost připomínaly ochucenou montážní pěnu. Ale všechno ostatní už bylo bez chyby.

I přes pár dní s vánicí a mlhou, které jsme využili tréninkem vyhledávání s pípákama si myslím, že jsme nemohli mít lepší podmínky. Čerstvý prašánek po kolena každý tři, čtyři dny, modrá obloha a hlavně skvělá parta lidí, se kterými bylo příjemný trávit čas v horách i večere na chatě.

Zpravidla jsme vyráželi kolem osmičky. Den začínal dlouhým zahřívacím výšlapem do jednoho ze sedel nad ledovcem Jamtall. A tam už podle aktuálních podmínek a sil. Sjezdy měly kolem 600 metrů a pokaždým byla chvilka na svačinku. Dohromady jsme nachodili 1200-1800 metrů za den, ale nebyly to žádný závody. Poslední plánovaný den na Silvrettě jsme ale museli zrušit. Podle předpovědi se blížila divoká sněhová bouře, která slibovala nás na pár dní uvěžnit na chatě pod ledovcem. Takový luxus jsme si dopřát nemohli. Letenky na Aljašku už byly zaplacené a odlet se blížil.

Freerajdovat na Aljašce jsem byl poprvé se svým kámošem z lezení v Adršpachu, Karlem Nováčkem v roce 1996. Koupili jsme si tenkrát v Anchorage starý pickup a odjeli s ním na Thompson pass, který jsem znal z článků a fotek v Transworld Snowboarding magazínu. V průsmyku nad Valdezem jsme tenkrát objevovali už několik let objevené sjezdy. Užívali jsme si to asi asi čtrnáct dní, než jsme natrefili na stopy grizliho. Pak jsme letěli za velkým sněhovým dobrodružstvím na Mount McKinley. Od té doby jsem byl na Thomson passu několikrát a i přes nevypočitatelnost tamního počasí ovlivněného vlhkým vzduchem z Pacifiku, jsme si vždycky nakonec užili krásný kopce a hromady sněhu. Letošní výlet byl stejně vyjímečný, jako všechny před tím.

Předpověď počasí i lavinová situace před odletem byly děsivý. To se nám potvrdilo i po příletu do Anchorage. Několik dní vydatných dešťů do výšky přes 2000 metrů udělalo všechny hory v Chugach mountains absolutně neřístupné díky lavinové čtyřce a těžkým základovkám. Nezbylo než improvizovat. Na mapě jsme našli míň známé hory ve vnitrozemí Aljašky a tam jsme se na prvních několik dní uchýlili. Bylo zataženo, ale jezdit se dalo. Vlastně to bylo takové příjemné seznámení se s místními terény. Menší kopce, snadnější přístupy, pohodové kempování. Po čtyřech dnech už jsme to nevydrželi a vyrazili na pěti set kilometrovou cestu do Valdez. Když jsme dorazili, ještě pršelo. Ale už jen v dolních partiích. Nahoře sněžilo. Lidi, co kempovali kolem nás a čekali i čtrnáct dní v dešti na počasí balili a s mrakem pod kšiltem odjížděli. My jsme si prošli tábořiště, kde se pořádá každoroční freeride fest Tailgate Alaska a odjeli na nákup a pivo do Valdez, rybářskýho a naftařskýho městečka u moře.

Když jsme se druhý den vrátili, mraky se začali protrhávat a ukázalo se sluníčko. Další den vylezlo úplně a tahle pohoda nám zůstala další asi týden šlapání a prášení na Thompson passu a v okolí. Sníh se rychle zlepšil, vyschnul mrazem. Něco připadlo a nakonec jsme si nemohli přát lepší podmínky. Samým nadšením jsme si málem nevšimli, že se náš trip přehoupnul do svý druhý půlky a přiblížil se náš plánovaný výlet do opravdových hor v oblasti Denali, kde touhle dobou, koncem března, pořád vládne zima s teplotami pod mínus třicet.

Přejezd do Talkeetny, výchozího místa většiný výprav na Denali nám i s nákupy teplejšího vybavení zabral celý den. Hned ráno jsme se hlásili u rangerů, kde jsme prošli bezpečnostním školením s výstrahou, že se vydáváme do země nikoho, kde není jak nás zachránit, tak ať neblbnem. Vyfasovali jsme kbelíky na hovna a odpadky, aby po nás na paneneském ledovci nezůstala ani šmouha a po obědě jsme se už ládovali do letadla. Přistání na ledovci bylo splněným snem nás všch. Když nás letadlo opustilo a kolem zavládl absolutní klid, zmocnila se nás euforie. Ta pomalu opadla při stavbě sněhový jeskyně pro nás šest. Bojovnou náladu zachraňoval spolehlivě gin. V minulých týdnech, během dešťů v nižších horách tady byly teploty hluboko pod nulou a tak sněžilo a sněžilo. Čekalo na nás přes tři metry čerstvýho, už sedlýho prašánku. Vzhledem k tomu, že jsme byli tuhle sezonu první výprava pod Denali, připadali jsme si jako v pohádce. Z pohledu od kempu nevypadaly výstupy nijak dramaticky. Po nástupu do stěny se ale ukázala realita. Všechno bylo daleko prudší, větší a delší. Z Evropy nejsme na takový rozměry zvyklý a tak to špatně odhadujeme. Třeba jsme vyrazili do jednoho širšího žlebu. Trochu to z dálky působilo, že si tam navzájem rozjezdíme sníh. Žleb měl ale ve skutečnosti šířku fotbalového hřiště, takže jsme si tam připadali jako mravenci.

Několik krásných mrazivých dní pod kilometrovými žulovými stěnami a příkrými žleby byl neskutečně intenzivní zážitek a nezapomenutelná životní zkušenost. Nakonec jsme ale byli rádi, že se nezkazilo počasí, a že nás mohlo letadlo vyzvednout ve smluvený termín. Na mrazy pod třicet stupňů už není člověk začátkem jara úplně naladěnej. Cestou do Talkeetny jsme prolítávali nasouvající se oblačností, se kterou přišla změna počasí. Posledních pár dní na Aljašce jsme využili k cestování a testování piva v rybářských barech na pobřeží. Nezbylo, než být vděční za neskutečnou přízeň počasí. I ty slejváky během dvou dní před odletem domů jsme si pak mohli hezky vychutnat a v klidu zevlovat a odpočívat.

Závěr výletu na Aljašku se mi trochu překrýval s navazující cestou do Norska. Nezbývalo, než naši skupinku tvořenou dvěma obytkami dostihnout letadlem v Narviku. Splitboardovat za polární kruh jsme vyrazili stejně jako minulý rok, na úplný závěr sezony v dubnu. Loni jsme jeli na Lofoty, letos jsme se chtěli podívat hlavně do vyšších hor na ostrově Lyngen a v okolí. 

V těhle zeměpisných šířkách se dá v dubnu očekávat skoro všechno. Na konec, stejně jako kdekoliv jinde na horách.      A tak jsme měli krásný výšlapy se sluníčkem a prašánkem, deštivý dny s lijavcem a vichrem, kdy se nedalo vystrčit nos z bydlíku, i firnový jarní ježdění, za kterými se sem do Norska jezdí. 

Kopce, na který jsme lezli měly okolo 1500 metrů a hory byly trochu rozlehlejší, než jsme zažili na Lofotech. Nebyla to už taková pohůdka, ale někdy taky dost dřina vyškrábat se na vrchol. Dlouhý sjezdy a neskutečná panoramata byly odměnou. Když se nám zkazilo počasí, snažili jsme se využít, že jsme byli mobilní. Přejeli jsme o ostrov, nebo dva jinam, kde byla předpověď příznivější. Celkem se nám dařilo v těch nestálých podmínkách mezi meteorologickými systémy valícími se z Norského moře kličkovat a vychutnávat to nejlepší, co bylo v okolí k dispozici.

Po třech týdnech toho norských jarního freerajdu jsme vysadili kamarády na letišti a pomalu vyrazili na 3000 kilometrů dlouhou cestu do jara.

Koukněte se na web www.splitboardcamps.com a vyrazte na dobrodružství za prašanem.

Aljaška

Norsko