Big in Japan

Tak a je to tady, další ze snů odškrtnutej. Po českých horách, Chile (Chile - Volcán Osorno, Přípěh splitboardingu - část 10. - Chile na splitboardu) a švýcarských Alpách další z míst kam jsem se vždycky chtěl podívat - Japonsko, Hokkaido, Niseko. Hype okolo Japonska letí světem čím dál hlasitěji. Byl čas zjistit, o čem to tedy je a podělit se i se splitboardery z našich končin.

Přiletěl jsem jako vždy na celou sezónu, opět s bráchou a jako obvykle se živím prací v lyžařské škole. Plán byl stejný jako minule, předminule a před před před minule. To znamená přijet, vidět, vydělat nějaký prachy, lyžovat, snowboardovat a hlavně splitboardovat! Dneska po měsíci a půl můžu říct, že se daří vše, kromě posledního bodu. Asi po týdnu brázdění místního pudru jsem dropnul vývrat, kopla mě boule, pana orel, split na dvě půlky. Nikoli však podélně, ale napříč. Dosplitboardováno... Takže nezbývá než se podělit o své zážitky z pozice snowboardera, lyžaře, instruktora a horského povaleče.

Proč Japonsko? To ví přece každý. Nejlepší sníh na světě! Nevím. Nevím, jak to je na jiných slavných místech, ale tady to je něco, na co jsem se připravoval, ale stejně mi spadla čelist. Teď, koncem ledna se to už trochu uklidnilo, ale během prvního měsíce sněžilo skoro pořád. Pak se to na pár hodinek nadechlo a spustilo znova. Nebylo vidět slunce, nebe, jen mraky a sněhová nálož. Zima, vítr,… a sníh. Největší nálož nejlehčího sněhu co jsem kde viděl. Je jako popel, foukneš a poletuje. A voní! Když si do něj usteleš, cítíš vůni ozonu (nebo fukušimského reaktoru), než ten oblak pomalu slehne.

Niseko United je na naše poměry obří, na japonské poměry velké a na světové poměry střední lyžařské centrum, skládající se ze čtyř nezávisle vlastněných středisek se společným skipasem, situovaných na úbočí hory Annupuri. Jsou to Grand Hirafu, Niseko Village, Annupuri Village a Hanazono. Většina střediska je pod úrovní linie stromů, treeridingem je Niseko vyhlášené a je to často i jediná možnost, jak si zajezdit. Místní viditelnost někdy bývá pěkně bídná a stromy jsou kamarádi ulehčující orientaci v bílé tmě. Nad úroveň stromů dosahuje jen nejvyšší lajna dosti speciálních japonských jednosedaček, které vypadají něco jako háky na maso na jatkách. Od jejich horní stanice je to ostřejším hikem asi čtvrt hodiny na Annupuri Peak. Je tu jediným místem nabízejícím snowboarding víceméně alpského stylu. Prudké, prostorné pláně bez stromů sbíhající na všechny strany kopce.

Snowboarding je na ústupu všude kolem mě. Důvody jsou různé, ale do Japonska se ovšem ještě nedonesly. Všude samí rideři všech úrovní a stylů. V parku kolikrát výkony fakt ninjovské úrovně, místňáci mají skills! Já tu ale nejsem kvůli kickerům a railům, takže okukuju spíš, co si lidi berou do backcountry, a to mě fakt baví. Nikde jsem neviděl takovou přehlídku prašanových cajků. Swallowtail snowboardy, powdersurfy a splity těch nejroztodivnějších konstrukcí. Lyže v průměru sto deset pod botou, každej se tváří jako Jeremy Jones nebo Tanner Hall. Japonci na lyžích většinou moc nediktujou, snb tu frčí víc. Slovo powder všude, v názvu škol, hotelů i kaváren. Je libo powder jogu s kvalifikovanou australskou instruktorkou? A pak jí pozvat do Powder café? Australani tvoří dobrou polovinu zdejší klientely, zbytek tvoří, kromě místňáků, lidé z celého světa, hlavně ale samozřejmě Asie - Singapore, Hong Kong, Čína, Thajsko.

Nejlepší je přijet v lednu, kdy je tu nejméně lidí. O Vánocích a hlavně pak v únoru, na čínský Nový rok, je tu dost přetlak a konzumní stres. Dlouhé fronty v denních špičkách a nával do offpistu. Niseko se pyšní přízviskem Powder Capital (jak jinak) a za prašanem sem jezdí kde kdo. Když za jasného dne otevřou skipatroleři bránu na vrchol hory, je šňůra lidí šlapající nahoru vidět už zdaleka. Přístup majitelů skicentra je freeride friendly. S vyjímkou Yu No Sawa a Haru No Taki (což jsou striktně zakázané zóny s vysokým výskytem lavin, ale s nejlepším terénem), se dá jezdit všude, doporučeno však je používat systém tzv. Backcountry Gates. Je jich devět a nabízí tuny různých délek a obtížností. Jsou pokryty dozorem skipatrol a lavinové vybavení je doporučeno, nikoli však vyžadováno. Stejně tak v Mizuno No Sawa, což je údolí, kam skipatroleři pustí jen za bezpečných podmínek maximálně sto lidí denně po absolvování krátkého školení o bezpečnosti v backcountry. Celkově se vyplatí respektovat nařízení provozovatelů, postihy bývají samurajsky drakonické.

Kromě Niseka nabízí Hokkaido nespočet dalších skicenter. Na prkně se dá dojet do Moiwy, jen asi čtyřicet pět minut jízdy odsud je Rusutsu. Skvělé podmínky, centrum je prudší, menší, japonštější a téměř bez front. O kus dál je Kiroro, kde se dobře splitboarduje, poněvadž nejlepší runy jsou mimo dosah lanovek. Další resorty, kam bych se rád podíval - nejznámější je Furano, Fukagawa, Asahidake nebo Kurodake. Opomenout nemohu samozřejmě Mt.Yotei, impozantní vulkán vysoký 1700 metrů, jakousi sestřičku naší Annupuri. Na její zadní straně je část centra Rusutsu, nejzajímavější ale je vyskinovat nahoru, dát si tři jízdy do kráteru a pak dlouhý run zpět do údolí. Chystám se na to začátkem března, představuju si to jako vrchol sezóny. Dám vědět, jak to dopadlo.

Vynikající sníh je samozřejmě důležitou, ale přece jen jednou částí japonské zkušenosti. Neměl bych zapomenout především na lidi - Japonce. Vždy slušné, usměvavé, uklánějící se. Přijdete na autobusovou zastávku, přijde člověk najatý na rovnání front, ukáže mi, kde PŘESNĚ mám stát, přijede autobus, chlapík naloží moje cajky, při odjezdu vyhlédnu z okna a koukám, týpek se hluboce uklání na rozloučenou. Na kabinkové lanovce mi krásná slečna naloží prkno, jiná mi ho nahoře vyloží a podá s přáním dobrého pojezdu. Místní neumí říci ne. Je to neslušné, zdá se. Člověk musí mít cit a pochopit, že když Japonec začíná uhýbat a kličkovat, pravděpodobně mi nevyhoví. Do očí to ale neřekne. 

Výborné jídlo. Jedu si food exploring. Supermarkety plné věcí, o nichž nemá člověk tucha, k čemu slouží. Mluvící regály lákající na svůj obsah. Koupil jsem si mořské plody a byla to nakládaná zelenina, všude automaty na všechno, od jídla až po použité kalhotky mladých slečen. Teď si jedu sladké, v ruce držím čtyři pingpongové míčky navlečené na špejli, celé to je něčím polité. Moment, jsou to tuhé kuličky z rýžového těsta ve sladké sojové omáčce. Hmmm...

Onseny - jeden z nejlepších japonských vynálezů! Japonsko je vulkanická země, všude po Hokkaido jsou vrty na termální vodu, tady v Hirafu jsou i těsně pod sjezdovkami. Voda je vedena pod silnicí, kterou tak chrání proti namrzání a rozváděna do onsenů - několika městských lázní. Ty jsou pod širým nebem a není nic lepšího než se po dni stráveném v pudru naložit do horké vody, otevřít si pivko, nechat si sněžit na hlavu a pěkně se prohřát. Jen ty holky kdyby nebyly za zdí. Holt japonská stydlivost. Okolo sedí parta týpků pokérovaných od hlavy k patě, asi místní buňka Yakuzy, která si tu pořád udržuje svojí moc. Cestou domů se stavit pro něco dobrého v obchodě, který má i tady na vesnici otevřeno nonstop (že by rýžové trojhránky s mořskou řasou?), pozdravit lišky, co tu dávají dobrou noc, dlabou odpadky, vůbec se nebojí lidí a jít spát s vidinou ranního pojezdu. Jo, to je život! 

Zdroj: Garashop.cz