Burton mise: Bulharsko/Libanon

Tento výlet byl v plánu už od podzimu 2009, a pokud jsem se o něm bavil s teamovými Burton jezdci, šlo vždy o něco magického. Pro většinu jezdců také do té doby nepoznaného a obavy střídalo nadšení k poznání něčeho nového, exotického, prostě něčeho co nezažijí každý den. Nešlo by to bez obrovské pomoci Burtonu a tak se spojily síly a došlo k zajímavému trojúhelníku spolupráce s distribucí v Bulharsku, Libanonu a ČR. Jelikož se taková cesta také neplánuje ze dne na den, všichni jsme společně již nekolik měsíců dopředu a následně v nejbližších týdnech sledovaly předpověď a projížděli všechny možné světové weby, aby bylo informací dopředu co možná nejvíce. Ta atmosféra se všem líbila a očekávaní bylo veliké. Před námi byla největší výprava Burton teamu a nazvaná byla dle vyhlídek - Burton mise. 

Fotogalerii plnou akčních fotek naleznete zde:
Fotogalerii mapující celý road trip naleznete zde: 

Bulharsko

Odlet byl v plánu na 12. únor 2010. Posádku tvořila skupina jezdců ve složení Roman Dlauhý, Ondřej Zvoníček, Matěj Svoboda, Dan Paulíček, Miki Pajer, Madla Salavcová a v závěsu kameraman Kuba Jelen a fotograf Jirka Švorc.

Naše letadlo přistálo v Sofii a místní noviny psaly o jedné z největších sněhových kalamit za poslední dobu. Opět to magické mrazení, co nás čeká. Po přejezdu do cca. 150km vzdáleného Banska vidíme, že situace zase tak vážná nebude, ale sněhu bylo opravdu hodně. Asi nejvíce se dalo mluvit o nebezpečí, které z množství sněhu vzniklo. Týden před námi zde zahynulo několik lidí a nejednalo se o nijak náročný terén, který můžete potkat třeba v Alpách. Bansko má krásné terény, které jsou často hodně prudké a to má za následek trhání lavin i v lesích. Opatrnost tedy byla více než na místě. Naše parta se pustila do prozkoumávání terénu s doprovodem Rosi, freeriderky, skvělé holky a zástupcem místní distribuce Burton. Po dobu dvou dnů nás tak čekalo seznámení s terénem a mohlo se začít natáčet. 

Bansko je největší středisko v Bulharsku a tak bylo k dispozici vše. Lesy, skály, pláně, ale i krásně boulovatý terén zadního údolí, které stále odolává rozšíření střediska. Zajímavostí je určitě fakt, že v Bansku jsou stromy až na vrchol a to jde o výšku 2500mnm. Při boji s proměnlivým počasím a špatnou viditelností se i tak podařilo pokořit několik zajímavých míst, dropů, přejezdů potoka, nebo staveb parádního skoku. Nebudu lhát, když přiznám, že kolikrát šlo opravdu do tuhého a potvrdilo se, že nebezpečí číhá i na místech, které se dají považovat v čechách za lesík na kopečku - neboli Mísečky ve Špindlu. Různé druhy vrstev sněhu zde dělají své. Situaci nepodceňujeme, bez pípáků, lopat a sond nevycházíme. Naštěstí vše dobře dopadlo a my tak vezeme zpět jízdy v prašanu, první skoky Dana Paulíčka a Mikiho Pajera v backcountry, cliff dropy Matěje a to vše dohromady i od Ondry Zvoníčka a Romana Dlauhého. Velký obdiv má malý Miki, přestože je po zranění, jezdí ve svých dvanáti letech v prašanu, učí se číst terén a má úsměv od ucha k uchu. Je pro něho moc důležitý zajezdit si v takovýchto horách s touhle již dostatečně zkušenou partou. Zkouší dopady do prašanu, a když odjíždí, dostává se mu zasloužený potlesk. 

Snažíme se získat maximum. Roman vybírá terén pro stavbu skoků, sám si vybírá překážky jako přejezd potoka přes spadlý strom nebo údolí, ve kterém vidí hned první den drop, který by většina z nás jen objela nebo projela. Roman má přehled a ve spojení s ostatními se skvěle doplňují. Je úžasný pozorovat co udělá prostředí těchto hor, slunce a mraky prašanu s celou partou. Jezdíme do pozdního odpoledne a večery trávíme ve Spa hotelu Lavina, který byl tak laskavý a dopřál nám jak slevu, tak využití prostoru pro rehabilitaci a relax. Pořádáme turnaje ve stolním fotbálku, hecujeme se v posilovně kolik kdo zvedne s činkama a nebo se paříme v sauně. Tenhle hotel, pokud pojedete do Banska můžeme jen doporučit. 

Když jsem byl v Bansku před dvanácti lety, vše vypadalo úplně jinak. Hora disponovala dvěma vleky a dole ve městě se dal sehnat chleba a Rakie. Město působilo jako město duchů a na svahu jsme byly jediní se snowboardy. Dnes je situace úplně jiná, resort ovládl anglický developer, nahoru se dostanete kabinkou a k dispozici je již více než dvacet sedaček a vleků na všechny strany. Navenek vypadající třpyt a lesk však přeci jen kazí vliv krize a tak je polovina hotelů prázdná a bojuje o přežití. Čecha zde nepotkáte, ten jede do Alp, Angličanů minimálně a tak je středisko pouze cílem místní smetánky. Když však zavřete oči a představíte si středisko bez hostů, městem duchů bude stále. Jen vás už nebudou obklopovat parte na zdech, ale cedule lákající na kebab a pozvání do pětihvězdičkového hotelu. Ale ten zůstane pravděpodobně ještě pár let prázdný. Stalo se totiž, že s přílivem hotelů nastalo zdražení služeb a tak tato destinace tolik neláká. Snad zase jednou. Bansko si to určitě zaslouží. 

Naše výprava zde zažila skvělých pět dní, za které jsme vděčni hlavně Rosi a jejím kamarádům, kteří znají terén, pomáhají nám s předpovědí počasí, upozorňují na možné nebezpečí a na začátku i konci pobytu ještě doporučí restauraci, ve které si dáte naprosto skvělé jídlo. Bulhaři vaří perfektně, jsou pohostinným národem a večery v místních kolibách za doprovodu místní tradiční hudby jsou zážitkem, na který nezapomenete. Balkánská kultura stojí za to.

Atmosféra byla parádní a vše umocnila ještě závěrečná návštěva místních termálních pramenů, seznámení s městem Sofie a obavami, že přijdeme o všechno, co máme na sobě. Zkrátka Balkán :). Vše ale dobře dopadlo a my máme v zásobě další zkušenosti. Místní partě patří obrovský dík a my už nasedáme do letadla a přes Atény letíme do Beirůtu. Miki, Dan a Madla se vracejí vstříc závodním povinnostem a my vyplňujeme vstupní papíry pod palmami a pociťujeme vlahý vzduch oceánu. Čeká nás jedno z nejzajímavějších období našich "nejenom" snowboardových životů. Již cestou z letiště do hor nás staví vojenské po zuby ozbrojené hlídky. Nervozita je znát.

Libanon

Hned po probuzení naši nervozitu ještě drobně podporuje Johnny, naše libanonská spojka a mluví o špatné zimě a nedostatku sněhu. No nic, necháme se překvapit. Celý den trávíme v Byblosu, neboli nejstarším osýdleném místě na zemi a zkoumáme památky po féničanech a faraónech a nemůžeme uvěřit, že se jedná o místo staré až 7000 let. Za průvodce máme místní partu, která zde se snowboardingem začínala a posloucháme příběhy o místní scéně, kultuře, zvycích a při pravé libanonské večeři nabýváme dojmu, že nás čeká parádní čas a obavy jdou zcela stranou. 

První den máme za sebou a už víme, že Libanon nás doslova očaroval. Druhý den se dostáváme na svah a stoupáme až do výšky 2500mnm do střediska Faraya, nejbližšího a největšího střediska u Beirůtu a také v celém Libanonu. Co se dá považovat za největší zvláštnost je jistě pouze 30min. vzdálenost od moře do hor. Za jeden den se tak můžete koupat v moři a zároveň ve stejný den snowboardovat. 

Sněhu je opravdu méně, ale určitě ne tak aby to bylo českému jezdci nějak neznámé. V Libanonu napadne až 18m sněhu za sezónu, my máme okolo metru. Faraya je rozlehlé středisko s výhledem na moře a Beirut a má při dostatku sněhu naprosto parádní terény jak pro freeride, tak hlavně pro skoky mimo sjezdovky. Celé středisko je hodně boulovité, má hodně údolí a mimo víkend jste zde skoro samy. Začínáme tedy jezdit a stavíme první skok přes skály. Ihned nás zastavuje místní skipatrola a musíme podepsat papír o zodpovědnosti. Toto jinde nezažijete. Roman odjíždí double nosegrab bong o skálu a vzápětí fs a bs 1 a fs 3 stalefish. Jelikož byla naše výprava teprve druhá po štábu z Transworld Snowboardingu, naše stavba skoku zaujala skoro většinu ten den lyžujících, a tak měl Roman zhruba třicetičlenné publikum. To zatleskalo a den skončil. Toto je zkrátka Libanon. Hned na druhý den stavíme další skok na druhé straně střediska a tady se blískne Ondra Zvoníček s BS 3, Roman s BS5 a Matěj s BS1. 

Nasedáme do autobusu, který pro nás objednal Johnny, zástupce místního Burtonu a společně se členy libanosnkého Burtonu doplňujeme zásoby piva a vyrážíme vstříc nejstaršímu středisku Cedars. Na palubě se tak mimo naši posádku přidává mexičanka Pauly, patnáctiletý Eddie a Joe. Pokud je Faraya nejmodernější středisko, Cedars je naopak ponechané tak, jak bylo před třiceti lety postaveno. Dvě kotvy, jedna sedačka pro čtyři a jedna pro jednu osobu. Poznáváme výškový rozdíl a poprvé ochutnáváme sněžení v podobě několika málo čerstvých centimetrů. To provází noční nepříjemná bouře, při které jsou vidět blesky. Pro nás do té doby naprosto nevýdaný jev. Středisko první den stojí a tak sondujeme na skútrech a hledáme spot. Nacházíme ho v části vysloužilého materiálu z vleků a stavíme transfer z railu. Roman a Zvonda odjíždějí 50/​50 fs 360 out a stylový tailgrab. Hned druhý den se rozjede kotva a my tak točíme rocknroll na svazku lana z vleku a stavíme skok pod dojezdem lanovky. Matěj odjíždí tweak a fs 1. 

Musíme ale pospíchat, čeká nás národní park Cedars. Po chvilce jsme zde a nestačíme se divit. První nás vítá strom, který má neuvěřitelnou kondici a je mu více než 5000 let. Za ním ten, jehož tvar má ve znaku armáda a ten třetí je dokonce ve znaku samotné země. Točíme drop z muzea a kocháme se touto pro nás opět novou a nepoznanou krásou a masivností těchto nádherných a nesmírně starých stromů. Poté projíždíme chráněným údolím Unesca, které nás fascinuje svojí monstrózností a vypadá jako z Pána prstenů. Neuvěřitelná scenérie zasněžených vrcholků hor, uprostřed vrásnění a dole vodopády, teplo a obydlené domy. Jestli nás překvapilo Cedars, tohle nás dostalo na kolena. 

Jedem zpět do Farayi a čeká nás poslední den ježdění. Trávíme ho ve zcela vyprázdněném středisku po boku našich průvodců a vše končí západem slunce, při kterém pozorujeme nejoblíbenější činnost libanonské mládeže - sáňkování. Nebylo moc sněhu, ale i tak jsme si ježdění užily a prostředí bylo takové, že na něj nikdy nezapomeneme. Tohle je Libanon. Dole pod námi Beirut a moře, my se loučíme v lokálním pubu Frost se všemi, kteří nám tak neskutečně pomohli a čeká nás cesta domů. Uteklo to. Jsme vyčerpaný, ale nadšený.

Fotogalerii plnou akčních fotek naleznete zde:
Fotogalerii mapující celý road trip naleznete zde:

Díky těm, bez kterých by se tato cesta nikdy nepovedla:
Burton ČR a Lucka Hiková (www.burton.cz), Burton Bulharsko a Rositsa Karatoteva, Burton Libanon a Johnny Yammine (www.circl8.com).

A teď vás již čeká slíbené videjko, takže se pohodlně usaďte u svých počítačů. Jdeme na to...