Custom Longboard Trip

Nápad urazit s pár kamarády na longboardu delší vzdálenost než jen po cyklostezce kolem města už v hlavě ležel delší dobu. Inspirací byl jistě Adam Colton a jeho kumpáni, kteří už na svých prknech přejeli nejeden kontinent, naposledy to třeba byla Jižní Amerika. Našim plánem bylo vyzkoušet, co zvládnou nohy za zátěž a kolik se vlastně dá za určitý časový úsek urazit. Vzhledem k tomu, že jsme se nemohli opřít o žádné zkušenosti, byla ještě větší touha to zkrátka zkusit a zjistit to.

Po nezdařilém prvním pokusu na podzim, který se ukázal na danou dobu až příliš složitý, jsme nechali věc přes zimu uležet. Když se začalo pomalu oteplovat, nadešel čas si stanovit datum, kdy to uskutečníme. Konec března byl stanoven jako termín Custom Tripu. Poskládat skupinu lidí, kteří nejsou leniví a dokážou se pro věc utrhnout, se nakonec ukázalo až přílis složité, a tak jsme se 26. 3. 2011 ocitli na přechodu Bumbálka v Beskydech jen já a jezdec/​dokumentarista v jedné osobě - Kůža. Na tomto místě začínala tzv. Bečvařská stezka. Respektive kousek pod Bumbálkou, ale my si ten úvodní ranní kopec nechtěli nechat ujít. Stezka vede přes Karolínku a Vsetín až do Valašského Meziříčí, kde byl cíl první etapy. Vzdálenost 50km.

Psát o tom, jak pravá noha střídá levou, asi moc smysl nemá. Více vám řeknou fotografie. Nicméně fakt, že většina prvního úseku vedla z kopce, byla pecka. Tou největší ale byl první paprsek slunce, který nám dal najevo, že všechny ty deštivé předpovědi nemusí být pravdivé. Cesty pomalu vyschly, my si užívali kolorit Valašska a lidí, kteří se na nás mračili nebo nás naopak zdravili. Těch druhých bylo kupodivu více.

Cesta i přes hrbolaté úseky byla v pohodě až kousek za Vsetín, kde jsme narazili na pěšinku kolem řeky a přišel první pochod. Naštěstí ani jeden z nich nebyl příliš dlouhý a byl to po hodinách odrážení i docela příjemný relax. Až kousek před Valašským Meziříčím se spustil nepříjemný déšť, a ti co nemají blatníky, si to řádně užili. Kůža naštěstí vzdal svůj plán jet dnem a nocí až do Přerova (uff!), kde byl cíl naší mise. Zavolali jsme kamarádovi Ptákovi z kapely Punkhart a jeho slečně, zda u nich nenalezneme azyl. Ti nám ho nejen poskytli, ale připravili valašskou kyselici speciálně pro nás. No není to pohostinný kraj? Večeři zakončila návštěva místního salónu za testování "točené speciality". Byl čas jít spát, neděle byla náročná.

Probudit se po prvním fyzicky náročném dni (asi na to trochu mělo i vliv prodloužené testování místních lahůdek) patřilo mezi nejtěžší části výpravy. Když jsme ale roztáhli žaluzie a před námi byla vymetená obloha, vše bylo opět v pohodě. Nezbývalo než se rozloučit s kamarádem Ptákem a jeho polozvířecí familií (díky za vše!) a vyrazit směr Hranice na Moravě, Přerov. Tam jsme se rozhodli skončit, i když stezka vedla až do Tovačova (za Přerovem už moc dobrý povrch nečeká).

I když jsme čekali, že nás budou bolet nohy tak, že neujedem ani pár kilometrů, docela jsme sami sebe překvapili. Nevím, čím to bylo, ale snad zvykem, že jsme jeli prvních pár hodin naprosto v pohodě. Směrem na Hranice jsme ovšem začali nabírat výškové metry . Od jednoho místa v “zemi nikoho” jsme pak už jen stoupali. Tam, kde už to konečně zavánělo sjezdem, nás za mírnými rovinkami opět čekal výšlap. Za pořádnou palbu z kopce dolů se zkrátka platí. To už začínalo být jasné, že si dáme asi pěkný sjezd a ten po nekonečném výšlapu taky přišel. Co bylo dobré, tak určitě únik tepla z polí okolo, kde byl roztahaný hnůj. Všude byla pára a krajina vypadala pohádkově. Naštěstí to už nevonělo.

Konec kochání a šlo se na věc. Před námi velké údolí, na jehož konci náš čekaly Hranice na Moravě. Nezbývalo než zapnout pořádně popruhy od batohu, nasadit kokosku, zapnout kameru a pááálit dolů. Parádní sjezd, na který se určitě vrátíme, a pocit z možná prvního sjezdu tady byl skvělý. Yes! Pokračovali jsme k Teplicím, což je lázeňské město s léčivými prameny. Před dojezdem sem jsme ještě otestovali “dirt boarding”, který skončil hodně zajímavým karambolem. Šest metrů letět vzduchem docela překvapilo a když to zpětně beru, šance se napíchnout na tyč s kamerou nebyla úplně malá. Za ten záběr ve videu to ale stojí( nebo ne?).

Návštěva Teplic se neobešla bez místního frgálu. Idylku u vody pak následoval sjezd lázeňským objektem až do Hranic, kde nás čekalo posilnění. To tvořily z mentálního hlediska sličné slečny z Red Bullu a z toho více fyzického několik posilňujících “býků”. Plni energie na cesty (a samozřejmě pokocháni úsměvy slečen) jsme pokračovali dále na Přerov. Za Hranicemi nás čekal úsek, o kterém jsme předem věděli, že nebude mít asfalt. Přišla tedy další procházka a opět: jiný pohyb jednou za čas neuškodil. Navazující krásná stezka až k hradu Helfštýn tak byla opravdu lahůdka. V této oblasti se také otevírá tzv. Moravská brána.

Kousek pod hradem Helfštýn nás čekalo nejen jídlo, ale také skvělý doprovod až na konec našeho výletu. Prima parta kamarádů z Přerova na cruising kolech nám pak byla na posledních 30km doprovodem. Přiznáváme, občas jsme se chytli, ale tak to se snad dá i prominout, ne? Nádherná stezka až do Přerova byla už jen třešničkou na dortu, za kterou nás čekalo bájné město pivovaru Zubr. Závěrečné večerní "občerstvení" ve městě pak bylo idylickým závěrem výletu.

Psát složité závěry nemá smysl, jediné co se k tomu dá říct je asi následující: Neseďte doma, vemte svá prkna a vyražte sami na podobný výlet. Nic na tom není, jen nebýt líný. Zjistěte, zda vás to bude bavit tak jako nás a udělejte si svůj vlastní Custom Trip! Možná se začnete částečně dívat na své prkno jinak a třeba poznáte nový rozměr sportu.  Budeme rádi když nám o tom pak dáte vědět, nebo se příště připojíte k nám. Tohle je totiž jen začátek.

text: Milan Brzák
foto: Michal Kůžela
více na: www.custom-boards.cz