Planeta Whistler Blackcomb 2010-2012

Jméno: Michal Španěl
Věk: 33
Odchov: Čihalka
Povolání: Catdriver
Slovo planeta, bylo použito, protože když jsem si tady poprvý sedl do rolby, tak sem si fakt připadal, jak na jiný planetě…

Vše začalo v dávných dobách pravěkého snowboardingu v Čenkovicích a poté na Čihalce, kde jsme s bandou týpků začali, kromě jiných věcí, experimentovat i se shapingem snowparku. Postup byl dlouhý a pomalý. Přes sto tisíc tun přeházených lopatou jsme přešli k tomu, že nám k těm lopatám sem tam někdo přihrnul zaplať pánbůh alespoň neforemnou hromadu sněhu, kterou pak bylo nutno znovu manuálně zpracovat. Trvalo pár let, než si někdo z nás vůbec do rolby sednul, myslím tím vedle řidiče samozřejmě. Nakonec jeden takový starší z Čihalky nečekaně odešel, a už jsme se volantu nepustili. Samo, že se za dalších pár let už nemuselo házet ani zdaleka tolik a jak roky plynuly, pomalu jsem začal zlepšovat skillz a lehce koketovat s myšlenkou rolbování v cizině. V létě 2009 jsem na švýcarském Pistenbully campu náhodou potkal manažera kanadského zastoupení firmy, který mi sehnal pár telefonů a věci se začali hýbat.

Další fotografie naleznete v této galerii.

A tady mise začala.
Září 2010, odlet Kanada, práce nejistá, nutno dostavit se k osobním pohovorům, obesláno sedm resortů, půl roku emailů, na to tři pohovory ve Whistler Blackcomb grooming department, z prdele klika a konečně vymodlené místo běžného rolbaře na jednu sezónu. Byl jsem zařazen jako Rookie do tzv "Graveyards", což je půlnoční parta na Whistler Mountain. Obě hory se zde rolbují na dvousměnný program a každá parta má zhruba deset lidí. Rozloha jedné z nich se pro představu rovná asi deseti Špindlům… Jojo, přesně si vzpomínám, jak si ještě v říjnu říkám: “To bude pohoda, sjezdovečky pěkně, vozit se, žádnej stres… O OUUUU… Hned první noc mi ukázala, že jsem trochu mimo realitu. V jedenáct večer nás přepravní rolba odvezla na základnu do 1800 metrů nad mořem, vyklopila do bílé tmy a vánice, přesněji vichřice, kterou jsem v životě neviděl, a já začal lehce panikařit.

Po seznámení se svou novou crew (co kus, to originál), jsem vyfasoval rolbu a průvodce, který mi svým strojem vyznačil danou zónu, kterou bych měl běžně do "oběda" (4:30 ráno) stihnout, abych po tom mohl vyrazit na "odpolední" (5:30 - 8:30) program, který se odehrával povětšinou na vrcholcích hor. Průvodce Matt měl naštěstí dost trpělivosti a nikam nechvátal, takže jsem ho jen sledoval a upravoval hned za ním. Pak většinou už jen on za mnou, aby tam nezůstalo tolik bordelu, protože jsem někde měl potíže vůbec jet, natož rolbovat. Podmínky byly na české poměry brutální. Půl metru prašanu na měkkém podkladu, prudké, vychýlené sjezdovky, po kterých rolba různě klouže do stran, všude kolem skály, stromy, díry, útesy, viditelnost nulová a hustá chumelenice do světel k tomu. Takže jsem začal trochu pochybovat, jestli na to vůbec jako mám, na tyhle HORY. 

Další parádní věc byla komunikace přes vysílačku. Ta mě teda úplně dorazila… asi jsem tady fakt špatně… Těsně před obědem se to potvrdilo. Při cestě z benzínky jsem se na posledních třista metrech, na rovné přímce mezi dvěma budovami ztratil, a tak půl hodiny jsem jezdil naslepo různě kolem a hledal, kde že ten barák 20x50 metrů je. Nakonec jsem ho objevil tak, že jsem do něho málem vrazil. Na "oběd" ani nebyla chuť. Jen jsem s hrůzou a pokorou očekával další mrskání. 

Po "obědě" se rozednilo a vše zalila bílá tma. (It's like driving in a bottle of milk) někdo vtipně poznamenal. Všichni jsme se sjeli a vydali se poprvé prořezávat sjezdovky v Alpine (cca 2000 metrů nad mořem). Drželi jsme se v řadě, každý do strany přesahujíc předcházejícího o něco víc, abychom na místech dvoumetrovou vrstvu prašanu vůbec protlačili. Hned pod prvním vrcholkem se celá šéfova rolba propadla do čtyřmetrové díry. To už jsem nevěřil a měl sto chutí prostě vystoupit a jít domů třeba pěšky. Trvalo mu půl hodiny, než se z toho dostal. Poté jsme se v rozestupech začali nekontrolovatelně klouzat na prašanových polštářích s lavinou 2. stupně před radlicí dolů do údolí. Povětšinou jsem manévroval jen radlicí a frézou, abych se alespoň udržel dál od stran, kde kolikrát hrozil pád přes útes a podobně. Na nějaké hlazení za sebou nebylo ani pomyšlení. Po skoro nejdelší noci v životě jsem se slávou a celou rolbou dorazil zpět na základnu. Sice o deset let starší, s podlomenou psychikou, a třemi infarkty, ale živ… Jo, takhle to je jen jednou za čas, říká Reedo, nejstarší rolbař z party. Druhý den to bylo stejný a pak další půlku zimy. Svůj první týden jsem ukončil odříznutím laviny 50x50 metrů, ta mě jen těsně minula, protože tak rychle rolbu ještě nikdo jet neviděl. 

Pár měsíců uteklo a já si připadal, jak kdybych doma rolboval tři životy. Skvělá kru Chrise Mc' Neilla mi pomohla nejen naučit se konečně řídit rolbu, ale i zvládnout věci, na které bych si asi před tím nikdy netroufl. S postupem zimy se začalo i lepšit počasí, takže se nám mnohokrát zadařilo vidět oblohu v těch nejšílenějších barvách ever. Počasí sice lepší bylo, kvalita sněhu se však dost zhoršovala a někdy vypadalo skoro nemožné vůbec rolbou vyjet nahoru. Whistler Blackcomb patří se svým rozsahem, nadmořskou výškou, každodenní rozdílností sněhu a asi 200 sjezdovkami k jedněm z nejtěžších resortu pro rolbovani vůbec. Za noc se kolikrát podaří najet i přes sto kilometrů, kde vás může potkat téměř cokoliv, třeba i puma, nebo medvěd, když zajdete od rolby trochu dál. Riziko je prostě denním chlebem a adrenalin mi kolikrát stoupl výš než při dropování skal. Jedna story z předminulé sezóny snad postačí. 

Matt vyjíždí do Alpine sám jako vždy. Po půl kilometru jízdy nebezpečným traverzem se nad rolbou trhá lavina, dropuje ho i s desetitunovou kráskou přes okraj do 100 metrů hluboké rokle, stihne akorát chytit správný směr, aby padal popředu dolů, víc se dělat nedá, hrozná síla ho zastaví až o skálu v lehkém protisvahu, lavina protrhává zadní okno a rychle tuhnoucí beton zasypává sedícího řidiče po ramena. Naštěstí byl viděn z protějšího kopce jiným rolbařem a byla rychle přivolaná pomoc, která ho po třech hodinách s lehčími trýnými ranami vyprostila. Rolbu v kusech dostali nahoru až za pár dní. 

Na konci dubna skončila sezóna na Whisteru, která ve finále byla na sníh druhou nejlepší za posledních třicet let. Blackcomb ještě fungoval další měsíc a pak měsíc a půl ještě ledovec. Po ní nastalo dělnické pracovní léto s příležitostnou výpomocí na Momentum Ski Campu pod vedením místní legendy Chrise Turpina. Pak byl hned podzim, a už už jsme se balili, když se ozval grooming manager Stan Kelly se slovy: "Got a park job for you Czech Mike for this season, if you want it, of course". Věděl jsem, že letos není vůbec místo, protože se do práce vracelo pár starých rolbařů z ročního opušťáku, tak jsem to ani moc nehrotil a nakonec taková pecka. Vyfasoval jsem jediný parkový místo po pár letech, na který tu lidi čekají i deset let a ještě mi dali vybrat horu, na které ho chci dělat. Úplně jak z Marsu. Asi mě čekatelé momentálně dost nenávidí, ale co: Here we go :). 

Takže změna plánu, další zima je právě v proudu, progres v parku stoupá. Momentálně mám asi nejvíc hodin ze všech rolbařů na Whistler Blackcomb, čtyři skvělé parťáky, učitele a stavitele, hrabu, hrnu, stavím, hladím a učím se ve dne v noci. Na prkně jezdím, když zrovna nic nebolí a s přítelkyni a partou užíváme, jak se dá, protože do konce sezóny už zas tak mnoho nezbývá.
Co bude za rok, kdo ví? Třeba se najde středisko někde u nás, které má vůli, trochu peněz a prostor na normální park. Let's hope.

Slovník rolbaře:
Cat – rolba
Grooming - rolbování
Ten four – rozumím
Code A - lavina
I Burnt out - zapadl jsem
Blade the fuck out off it – hrábni do toho pořádně radlicí
Whats your twenty? – kde se nacházíš?... Na planetě Whistler Blackcomb

Další fotografie naleznete v této galerii.

Foto: Jimmy Martinelo, Aleš Drvota, Marek Toman, Michal Španěl, Chris Turpin
Střih videa: Marek Lukas