Splněnej sen jménem Mentawai

Před pěti lety, kdy jsem poprvé vystoupila z letadla v Medanu (hlavní město severní Sumatry) a měla jsem namířeno na měsíční indonéskou letní školu od mojí univerzity v Praze,  tak jsem ještě neměla ani tušení, že tohle magický místo existuje a že už tenkrát jsem ho měla na dosah ruky. Rok 2015 ale ještě nebyl ten správný čas. Byl to čas, kdy jsem se seznamovala s místní kulturou, začala učit místní jazyk a bezhlavě se zamilovala do života v tropech.

O dva roky později jsem věděla, že se do Indonésie musím vrátit a to na delší dobu než dva měsíce. Podařilo se mi získat roční stipendium na indonéské univerzitě v Padangu (hlavní město Západní Sumatry). Většina studentů si vybrala univerzity na Bali nebo v Jakartě, ale mě představa žít rok na ostrově plným turistů, posh scény a přeplněných lineupů nelákala. Věděla jsem, že můj příběh na Sumatře má ještě pokračování. Začala jsem googlit surfing na Sumatře a samozřejmě jako první na mě vyskočily Mentawai ostrovy. Nebylo o čem, z Padangu je to na Mentawai pouze tři hodiny trajektem. A tak jsem se ocitla v Padangu na univerzitní koleji a začala plánovat jak zatáhnout školu a dostat na ostrov plný dokonalých reefbreaků.

Nejdřív jsem ale samozřejmě musela trochu zdokonalit moje surfing skills. Pořídila jsem svoje první minimal prkno a každý den po škole surfovala s lokálama místní beach break. Po pár měsících, kdy už jsem v Padangu byla jako doma, pořídila prvního shorta a poznala spoustu místních, jsem dostala nabídku přidat se na charter boat surftrip na ostrov Sipora na jihu Mentawai. Několik týdnů na lodi, surfování top spotů, za kterýma se sjíždí všichni pro surfers z celýho světa. Jaký já to měla štěstí! Samozřejmě jsem jako totální kook dostávala často na prdel, ale i přes všechny nový tetovačky to stálo za to.

Můj roční studijní pobyt se blížil ke konci a ja se s těžkým srdcem musela vzdát vysněnýho života, vrátit se do Prahy a dokončit školu. Jen co jsem za sebou zabouchla dveře od bytu, už jsem plánovala na kdy koupím další letenku. Ale tentokrát už jednosměrnou. Rok uběhl jako voda. Práce, škola, práce a zase práce. Nebyl den, kdy bych si nepředstavovala sebe pádlující na lineup, písek všude, zacuchaný dredatý vlasy, oranžově zbarvený palmy a růžový mraky od zapadajícího slunce (občas s duhou a deštěm zároveň, fakt) a k tomu všemu popíjet bintang a jen tak prostě bejt teď a tady. 

Našetřila jsem co se dalo a letenka přistála brzo v emailu. Sbalila jsem svůj život do pár krabic, uložila k mámě do sklepa, rozloučila se, a s pár tisícovkama na účtě bez plánu jsem se rozhodla vkročit do neznáma, který mi ale připadá, že už tak dobře znám. Jediný a jasný plán byl dostat se zpátky na Mentawai. No a taky vyřešit tam nějak živobytí, jelikož s těma pár tisícovkama bych si tam nemohla dovolit ani pár týdnů (jo, je to tam bohužel dost drahý). Ale jako vždy jsem věřila, že Vesmír nebo ten kdo to tam celý zeshora řídí, už nějaký plán určitě má. A taky, že měl.

Strávila jsem první dva měsíce na severním ostrově Siberut u kamarádů co se starali o místní guesthouse, ale chystali se zpět do ČR, tak potřebovali někoho, kdo to převezme. Super příležitost se naučit, jak takový guesthouse chodí, a že pracovní morálka lokálů není bohužel úplně nejlepší. Nicméně před koncem roku se stejně rozhodli zavřít na mimo sezónu (sezóna na Mentawai je cca od března do listopadu kdy je swell největší) a já si tak musela najít nové útočiště. 

Narazila jsem na fajn kluky z Jižní Afriky, kteří poblíž otevřeli nový surfcamp. Bohužel neměli ještě hotový všechny oficiální dokumenty (což je mimochodem v Indonésii fakt porod a stojí vás to všechny nervy a peníze) a neměli tudíž žádný hosty. A tak jsem tam s nima strávila další dva měsíce filozofováním o životě v džungli bez signálu a bez elektřiny.

Spoustu z vás si možná řekne, že to musí po čase být nuda. Zklamu vás, ne, nebyla. Zjistila jsem, že život totiž neznamená se pořád jen někam nebo za něčím honit a něco závratně důležitého dokazovat jak sobě, tak ostatním. Protože se často stane, že doběhneme do cíle a tam na nás stejně nic převratného nečeká. Život je proces. Jsou to všechny ty maličkosti a momenty, které nás na cestě potkají a většinou si jich ani nevšimneme a pak se divíme kam se náš život poděl. A proto je naším jediným a nejdůležitějším úkolem si je pořádně užít ať se děje co se děje.

Bohužel kluci se museli po novém roce vrátit zpátky do “real života” a vydělat zase nějaký ty kačky, který potřebujou nasypat zpátky do campu, aby to mohli konečně rozjet. A mně tedy nezbývalo nic jiného než se zase pohnout o dům dál. Timing byl opět neskutečný. Potkala jsem klučinu z Belgie, který otevřel minulý rok taky nový surfcamp. Tentokrát na ostrově Nyang Nyang přímo s výhledem na známý spot Ebay. Opět tam bylo potřeba někoho, kdo dohlídne na camp a jeho rekonstrukci v mimo sezóně. A tak jsem se stala dočasným “managerem”.

Ostrov Nyang Nyang je domovem mnoha budget surfcampů a je zde několik super spotů, kam lehce dojdeš s prknem a nemusíš platit za loď. Moje oblíbené breaky tam jsou Bengbeng a Pitstop. Hodně srandy a taky bolesti. Reef na Bengbeng spotu není úplně friendly hlavně, když je swell menší a ty přesto chceš blbnout na malých vlnách (nedoporučuji).

Dva další měsíce utekly jak nic a do surfcampu přijeli nový učitelé jógy, kteří camp převzali a má pomoc už nebyla potřeba. Co teď? Snad má Vesmír připravený další eso v rukávu. Úspory totiž docházely a plán v nedohlednu. Už jsem i málem v panice koupila letenku domů a se staženýma ušima byla připravená nastoupit zpět do “normálního života”. “No co, tak půjdu zase do práce, vydělám zpátky peníze a zkusim to znova,” jsem si říkala.

Naštěstí nakonec to eso z toho rukávu přece jen vypadlo. Jeden z nejluxusnějších resortů na Mentawai hledal učitele pro děti majitele resortu. Nikdy jsme děti neučila a vůbec jsem neměla tušení jak na to, ale přesvědčila jsem sama sebe i majitele resortu, že to dám. Procvičit si zlomky, desetinný čísla nebo rozmnožovací soustavu byl celkem záhul, ale zmákli jsme to a byla to nová super zkušenost. Učitelka roku ze mě asi ale nebude (promiň mami).

Za pár týdnů naštěstí přijel nový učitel a ze mě se tak stal pomocný surfguide. To znamená každý den ráno vstávat jako první, zjistit jaké jsou podmínky pro surf, vybrat nejlepší možný spot, u snídaně se domluvit kdo, kdy, kde chce surfovat a naložit hosty s prknama na loď. Ne úplně jednoduchý sesynchronizovat 20 lidí tak, aby byli všichni spokojený. No a pak celé dopoledne surf, oběd, odpolední session, bintang při západu slunce, večeře a spát.

A takhle super dokonalý život to byl, až do doby, než jeden gurmán v Číně dostal hlad a snědl netopýra. Tududumdum a pohádky byl konec. Mentawai jsou momentálně pod totálním lockdownem. Nikdo nový se tam ani zpět nedostane, dodávky zásob jsou přerušený a nesmí se surfovat. Takže trochu survival show. Já jsem bohužel (nebo naštěstí?) zůstala trčet na Bali, když jsem musela jet vyřídit nový víza.

A co bude dál? Doufejme, že vše má svůj důvod a správný načasování. Možná tím důvodem je, že lidé zapomněli jak si užívat jednoduchosti života a že honba za dokonalostí je nesmysl. Možná je to přesně ta pauza, kterou lidé a naše Země potřebovala a nakonec všechno co se teď děje se k dobru obrátí a my všichni budem moct opět vyrazit svobodně a v plné síle na tu naší jedinečnou bláznivou cestu životem za vlnama nebo za čímkoliv co vám vyčaruje úsměv. Protože o tom to je. Enjoy.

Pro více info o Mentawai ostrovech nebo Indonésii mi klidně napiš a ráda pomůžu! Sea ya soon.

Sleduj @terrrysss na instagramu: